„Domy, které squateři obývají, nejsou v jejich vlastnictví.“
Jednou ze základních myšlenek squattingu je využívání dlouhodobě chátrajících objektů, o které jejich majitel neprojevuje zájem. Tyto domy se často nacházejí ve stavu, kdy je k nevyhnutelná jejich rekonstrukce. Squateři tedy svým působením často zabraňují jejich chátrání nebo úplné devastaci. Squateři neplatí majiteli objektu nájemné, ale pomyslnou protihodnotou je práce, kterou odvádějí.

Uspořádání společnosti, do kterého jsme se narodili, nám předkládá hodnoty k respektování, aniž by nám dalo možnost si jejich legitimitu ověřovat. V této společnosti, při stupni technického pokroku a ekonomického bohatství, může a měl by bydlet každý. Důvodem bohatých center měst a chudých předměstí, existence lidí bez domova, neplatičů nájemného a těch, kteří se musí dramaticky uskromňovat, aby měli na nájem, je nerovnoměrné rozdělení společenského bohatství. Důležitým aspektem je také spekulace s nemovitostmi, kvůli které zůstává mnoho domů prázdných, dokud se nenajde dostatečně solventní kupec, což může trvat mnoho let. Někdy do té doby dům spadne, někdy je ponechán samovolnému zničení, když je například památkově chráněn.

Neodvozujeme právo na bydlení ani tak z žádných platných zákonů a dokumentů (i když i v nich je ustaveno), ale z morálního přesvědčení, svědomí a z prosté logiky.

„Na squatu Milada se užívali drogy, hlučné koncerty rušily okolí, kolem domu byl nepořádek…“
Na squatu Milada se její obyvatelé a spřátelení snažili vytvářet centrum alternativní kultury: poskytovat prostor marginálním hudebním stylům a nekomerčním akcím různého druhu. Uskutečnil se zde bezpočet koncertů, diskuzí, divadelních představení, sítotiskové workshopy, konala se pravidelná promítání, probíhalo zde pravidelné vaření jídla pro lidi bez domova.
V současné době se zavírá několik alternativních klubů a kulturních center, ubývá tedy míst pro nezávislou nekomerční kulturu, kterou je třeba podporovat. Komercializace, která se týká všech aspektů našeho života, na kulturu působí negativně: řídí se mnohdy hlavně ekonomickými aspekty („prodejností“), a mnohdy se proto motá v kruhu a nabízí jen málo nového.
Milada poskytovala lidem zázemí k rozvoji alternativní kultury, ze které vychází mnoho významných umělců.

Squat Milada byl v dlouhodobém procesu rekonstrukce, takže se v jeho okolí nacházely věci, které měly být později využity uvnitř domu. Kolem něj byly uskladněny dočasně, z nedostatku jiných prostor k umístění.

Užívání drog je věc každého jednotlivce. Na Miladě se jejich užívání nikdy nepodporovalo a nikdy se tam drogy neprodávaly. Drogy jsou realitou téměř v každém klubu v Praze, někteří návštěvníci je vyhledávají a užívají. Milada, jako místo pořádání hudebních akcí, nebyla v tomto ohledu ničím výjimečným.

„Squateři jsou podivné existence, které usilují jen o to, žít si bez problémů odlišným způsobem života, sami pro sebe, bez ohledu na okolní společnost.“
Squatting je snaha změnit paradigma: „Chceš bydlet? Vezmi si hypotéku!“ Usilujeme o to žít jinak, usilujeme o to, aby to bylo respektováno a umožněno komukoliv, kdo se tak rozhodne.
V některých zemích západní Evropy (např. Anglie, Holandsko) je právo squatovat zakotveno v legislativě, čemuž předcházela léta bojů s vládami a úřady, které bylo nutné vybojovat, aby toho bylo dosaženo.
Zároveň je squatting záležitostí negování zažitého tím, že stojí na komunitním soužití, sebeorganizování se a principu „Do it yourself“ (Udělej si sám).

PŘEMÝŠLEJTE KRITICKY O TOM, CO NÁM SERVÍRUJÍ MASMÉDIA!
HLEDEJTE TAKÉ POHLEDY Z „DRUHÉ STRANY“!
PŘEMÝŠLEJTE O PRAVIDLECH STÁVAJÍCÍHO SPOLEČENSKÉHO USPOŘÁDÁNÍ, KDO JE TVOŘÍ, KOMU SLOUŽÍ A PROČ ZPŮSOBUJE TOLIK PROBLÉMŮ JE OPUSTIT! ZPOCHYBŇUJTE TATO PRAVIDLA!

PRAHA.SQUAT.NET
WWW.MILADA.ORG

Naučil jsem se zacházet s časem, prožívat různorodé dny plné malování, pilování, zahradničení, schůzování, psaní, práce s motorovou naftou, komunikace přes kablíky, plné divokých debat během jídla, akcí ve městě a nočních procházek. Vím, že mezi realitou mého domu a tím, co si většina lidí představuje díky z televize načerpaným klišé – matrace, špína a zlodějina, zeje obrovská propast… Vím, že odmítáme být zdrojem financí pro tu jejich děsivou ekonomiku, ale to nebrání nám, domělým “nemakačenkům” a “parazitům” prožívat dny přeplněné aktivitou. Jenomže ty se nedají zhodnotit v systému přesných i nepravidelných ztrát a zisků a že nefungujeme 35 hodin týdně, protože v týdnu je hodin mnohem víc, protože se snažíme každou z nich prožít s vášní a bez šéfa, který by za nás rozhodoval.

Squatování mi ukázalo, že na světě je plno popelnic, které překypují jahodovými koblihami, rajčátky a brioškami s čokoládou. Naučil jsem se otevřít na ulici oči a hledat staveniště a továrny, kontejnery plné materiálu. Naučil jsem se všímat si prázdných baráků, roztroušených tak trochu všude po městě a fantazírovat o životě uvnitř.

Squatování mě naučilo toužit po přetvořených sálech plných girland, kde by se mohly potkávat absurdní komediální představení, večírky, večery vyprávění historek ze stopování, noci, v nichž jste hrdinou, diy karaoké, experimentální promítání, propagandistické divadlo a filmy Cassavetese, festivaly loutek, koncerty turbo folku a rock’n’rollu, a naučilo mě, že důležitá jsou setkání a interakce mezi lidmi na scéně a námi. Moc se mi líbilo sázet rajčata s argentinskými muzikanty.kami sedět ve společence a popíjet exotický alkohol potom, co jsem zavřel sál a rozloučil se s neznámými osůbkami ze včerejšího dne, jejichž dodávka odjíždí do dalšího místa, kde koncertují.

Naučil jsem se pracovat na workšopech, které mohou pokračovat až do noci při čtení románů a nahazování vápenné omítky na zdi ze slámy postavené uvnitř betonového hangáru nebo pracovat hodiny a hodiny jako mravenečci ve světlech reflektorů a vykopávat krumpáčem sloupy ze skořápky betonových základů a pak usnout s dalšími patnácti ve společence pod peřinou při sledování hudební komedie nebo se posadit na schody před domem a srkat horkou čokoládu a léčit si tak rány a pozorovat hlučný proud lidí, co jedou do práce ve svých malých autíčkách.

Naučil jsem se, že toho není moc, co by bylo hezčí než si konečně vybrat neznámé místo a opravdu proniknout dovnitř potom, co jste jich navštívili spoustu jiných, prolomit anonymitu studených zdí, spřátelit se s těmi zažloutlými předměty a starými květinovými tapetami, uchovat přátelství, která vykrystalizovala během probděných nocí a společně prožitého ohrožení, nepravděpodobných přestaveb a vítězství nad policií. Tahle radost ze společné invaze se přenesla na úřady, staveniště, obchody, dálnice, fungující školy, u nichž bylo možné náhle přerušit obvyklý chod, provětrat ten nezdravý vzduch a na chvíli je přetransformovat v prostory, v nichž se dá žít.

Objevil jsem krásné poetično v přetváření historie a topologie zrezavělých míst, která se ocitla mimo čas, viděl jsem lampy starých jatek osvěcovat veganskou kuchyni v duchu antikapitalistismu, staré buržoazní domy, v nichž přebývají radikální feministky, starodávnou továrnu na bikini, kde se uskutečnila rave párty, pozoroval jsem jezero Léman ze střechy banky o dvanácti patrech a dole pod námi tancovali lidé v pancéřovaných pokladnách nebo jsem spřádal plány na revoluci v jednom zámku u tesaného stolu a obrazů štvanic na zdech.

Pochopil jsem, jak je prostor důležitý a jaké mohu prožít nadšení při obrovských hrách na schovávanou, při zimním klouzání nebo při večerech s hranolkami a promítáním pod širým nebem, nebo když je náš úkryt dost velký na to, aby se tam vešla stará loď, kostry automobilů, tuny nepodařených vynálezů a materiál na stavbu několika domů. Nadšení mě opouští, když vidím, kolik stojí úklid takového prostoru, kde se kupí tolik předmětů, projektů a osob, což je v tuto chvíli každodenní výzva.

Squatování mě naučilo, že ulice a domy lze používat jako prostory ke hře a k manuální práci, protože jsme mohli vystavět mezipatro nad silnicí a mohli na něm vytvořit Prám Medůzy v podobě oživlého obrazu, dokázali jsme rozorat asfalt, vysázet stromy, a vytvořit tak náměstíčko, pomocí kladek pověsit banketní tabuli 5 metrů nad zem, propíchnout dům odspoda nahoru stěžněm s hlídkovým košem pirátské lodi na vrchu, pustit si z magneťáku “Hodný, zlý a ošklivý” a strávit odpoledne bitvou shnilými jahodami a mangy, vystavět pec na chleba z hlíny pro pizza večírky a dokázat vytvořit obsazenou vesnici ve čtvrti uprostřed znečištěné technopole, svářet vysoké boty na podpatku z oceli, vynalézat systém kamen na dříví s dvojitým spalováním z lešení a kanystrů od oleje, vytvořit motor, který funguje na vodu, nebo pračku z byciklu, natočit horor o zombies a zaútočit na okolní banky kečupem nebo se připravit na příjezd policie v kostýmu Včelky Máji s rádiem, ze kterého chrčí “chci umřít na scéně” od Dalidy.

Squatování mi dokázalo, že můžeme být megalomaniaci, že se nás jednoho prvomájového rána může sejít stovka a obsadit institut geografie, a pak ovládat radnici a prefekturu po dobu dvou dnů, nechat se vystěhovat bez soudního procesu a přesto být nadšeni z toho, co jsme prožili. Někdy se nám také stane, že vejdeme do nějaké továrny, aniž bychom ji předem omrkli a bez velkých společných plánů. Do továrny, na kterou je vidět z celé čtvrti, je plná dveří a oken a je tu příliš mnoho otvorů na to, aby mohla být zabarikádována, a přesto tu zůstat.

Zjistil jsem, že během několika let jsem nastřádal množství užitečných zkušeností, od výroby zinů přes pirátská rádia, horolezectví a svařování, rytí a utahování matek, od sebeobrany a soudních procedur po účetnictví a pouliční divadlo, bylinnou léčbu a první pomoc při demonstracích, od vaření pro sto lidí a průzkumů na zapřenou, táborů a strategických analýz přes plánování trasy cyklokaravany až po organizaci evropských setkání 2000 km daleko ode mne… Naučil jsem se podílet na převádění kolektivních fantazií do reality, studovat zákony o penězích a státu a pak je překračovat nebo obcházet. Uvědomil jsem si, že ať jsem na sociálce nebo ne, zaměstnaný nebo ne, už nebudu mít nikdy strach, že se ocitnu “na ulici”, “chudý” nebo v jiné formě společenského looserovství. Vím, že jsme vytvořili spojenectví, která se vzájemně podporují a že vždycky někde budou plány vydělat nějaké peníze, když jich bude třeba, a někde najdu útočiště a přátele, abych mohl začít úplně nanovo. Také vím, že když z těch všech nočních můr už nemáme strach, je těžší donutit nás se ohnout nebo se nechat nacpat do té správné škatule.

Squatting mě naučil žít v prostoru, kde jsme někdy 4 a jindy je nás 20, 50 lidí, kteří spolu žijí a že se to mění týden po týdnu. V prostoru, kde je najednou 100 lidí z 20 zemí a ti tancují na disko hity potom, co absolvovali třídenní maratón schůzování, a den poté, pln dojmů, si uvědomit, že je nás v tom samém domě zas jenom 6.

Squatování mi umožnilo žít v naprosto různorodých skupinách s lidmi, kteří chodili spát v 6 ráno, když se jiní zrovna budili, někteří trávili své dny u stolu a čmárali tagy a jiní sepisovali letáky, někteří trávili svůj čas procházením ulic a přinášeli různé předměty, zatímco jiní trávili čas s koštětem v ruce a naplňováním popelnic, takoví, co chtěli squatovat navždycky, zatímco jiní tu byli jenom na měsíc dva, jiní se věnovali pouze zahrádce, zatímco jiní žili beze spánku uvnitř řádků zdrojových kódů, někteří se schovávali na druhé straně domu kdykoli zaslechli slovo schůze, zatímco jiní si přáli, aby schůze trvaly hodiny a hodiny, někteří šli do ulic při sebemenším náznaku rodícího se hnutí, když jiní se rozčilovali, že se kvůli tomu při snídani ocitli sami, někteří chtěli mluvit o mezilidských vztazích a rozbíjet mocenské struktury, zatímco jiní byli zticha hned, jak se přestalo mluvit o stavitelství, někteří trávili hodiny montováním klávesnic a přemalovávali jednotlivé klávesy na růžovo, zatímco jiní bourali zdi, někteří nevařili nic, než kaše a jiní nemohli vkročit do kuchyně aniž by se nevrhli do kulinářských orgií a pak vám naservírovali nejlepší falafel na zemi ve 3 hodiny ráno, když dvě třetiny lidí to vzdaly a šly si lehnout. Uvědomil jsem si, jak moc je tato různorodost inspirativní, a jak příjemné je to naopak moci být součástí skupiny, kde politická afinita, životní rozhodnutí a sdílení zodpovědností dostávají fungující a stabilní formu.

Viděl jsem lidi, které squat zachránil před spoustou času stráveného v bytě na práškách, ve sračkových zaměstnáních nebo na studiích k umření nudných, v táborech pro imigranty nebo ve vězení, ve špatných vztazích nebo utopených v traumatech z dětství. Zjistil jsem také, jak moc je to někdy matoucí žít v konfliktu se společností, která nás naprogramovala, a odmítat její normy, trávit čas podle svých rozhodnutí a vybírat si aktivity. Uvědomil jsem si, že ti, kdo se o to pokoušeli, se tu neocitli náhodou, že to vždycky nefunguje a že je příliš mnoho přátel a souputníků, kteří se utopili v depresích, rozhodli se pro osamělé návraty do normality nebo zmizeli omámeni drogou. Myslím, že vždycky existuje riziko, že si člověk vytvoří svou bublinu, a pak je těžké vrátit se zpět, potom, co člověk zažije o něco více solidarity, horoucnosti a něhy.

Naučil jsem se, kolik času život v kolektivu vyžaduje – hovořit s lidmi z baráku a ne se pouze střetávat při společných jídlech, podpořit ty, kterým se zrovna nevede dobře, a přivítat přátele, kteří se tu stavili na pár dnů. Vím, že otevřený prostor znamená naplánované chvíle, ale také čas pro ty, kdo zaklepají na dveře jen tak, bez předchozí domluvy, že jsou lidé co přijdou pomalovat zdi, přinášejí kostry byciklů, kanystry přepáleného oleje nebo stohy letáků, takoví, kteří žádají rozhovor pro svou práci ze sociologie, nebo že je třeba pomoct kamarádovi bez povolení k pobytu a nebo squatterce, jejíž squat bude mít soud, že někdo přijde na čaj nebo chce natáčet hip-hopový klip, a pak je třeba odpovídat na telefon, který nepřestává zvonit a ze kterého se na vás valí nepravděpodobné dotazy, anebo kvůli telefonátu musíte běžet někoho sehnat na druhý konec domu. Většinou na to na všechno mám chuť, ale někdy mě to stahuje dolů a ubírá čas ostatním aktivitám, a to se pak zavřu k sobě a pracuji v době, kdy všichni ostatní spí, a občas se tomu všemu vytrhnu a vyrazím na stopa.

Zjistil jsem, do jaké míry nás nikdo nenaučil být autonomní, organizovat se bez šéfů, nespoléhat se na matky a přítelkyně, které by se staraly o dům, nebo na ty, co by přemýšleli a psali za nás. Viděl jsem, že to všechno zabere spoustu času, bloudění a formálních experimentů, hádek a kopání do věcí, rozpisů prací a nekonečného schůzování… a kolikrát je to nahovno. Je tolik lidí, co se nechají převálcovat, tolik hádek a zneužívání moci, někdy tolik, že jsme se rozhodli být k nim ještě vnímavější, analyzovat je a vyhnat z našeho života. Ač pomalounku, i přesto se nám daří rozbít některé společenské křeče, žít s pomocí jiných reflexů a jiných forem organizace… a je to krásné.

Naučil jsem se, že je možné žít ve volných vztazích, ve skupinách nebo s jednotlivci, že vztahy mohou mít různé formy a zákonitosti, prožívat je v různých městech a prostorech a příliš se nesnažit zaškatulkovat tato přátelství-lásky-setkání. Mám rád různorodost možných napětí s mými spolubydlícími tady nebo mými přáteli a přítelkyněmi odjinud a cítit, že každá osoba se stává krásnou, když se dělíme o dobrodružství nebo o útrapy.

Musel jsem si uvědomit, že naše “chráněná” území nejsou útočištěm před různými formami zneužívání a znásilnění, a že fakt, že nezavíráme oči tak, jak se to často děje jinde, že se snažíme reagovat bez soudců nebo policie, je jednou z těch nejkomplexnějších a nejbolestivějších věcí, kterým můžeme kolektivně vzdorovat. A když se o to nesnažíme, tak to ostatní, co děláme, nemá smysl.

Díky nepříjemným příhodám jsem pochopil, do jaké míry tento život, ať abnormální, je pro mě v porovnání s jinými snazší, protože jsem bílý muž v dobré kondici, z aktivistického prostředí a dostatečně nezmrvený existencí, abych měl aspoň jakžtakž důvěru ve svůj rozum a svoje tělo.

Viděl jsem, jak rychle jsme se uzavřeli do svého vlastního ghetta se svými kámoši, se svojí specifickou módou, dívali jsme se na “normální lidi” s chápavým úsměvem, nevycházeli ze své “alternativní zoo”, “veganských” nápisů, “black bloků”, “crustu”, “anargeeků” a vytvořili kulturu stejně konzervativní jako kterákoli jiná, jenomže s nátěrem revolučního laku. Být squatter nebo squatterka bohužel často znamená myslet si, že dělám revoluci pro sebe a čekat na nějaký důchod trávený na venkově. Naštěstí jsem si při squatování také uvědomil, že svět je pořád plný radikálních proletářů, autonomních babiček, starých aktivistů samouků, naštvaných padesátníků a zvědavých sousedek a sousedů, kteří mají spousty znalostí a zkušeností a s nimiž je možné opravit naše staré dodávky, posílit stávkové hlídky, vyměňovat si semínka tykví nebo revoluční recepty, naučit se šít nebo kácet stromy, že je spousta lidí připravená darovat kamínka na dříví, traktor, fotokomoru, svědčit u soudu nebo podat kopie klíčů od domu, odkud se právě odstěhovali.

Squatování mě naučilo, že vždycky existují přátelé, aby vás u sebe nechali bydlet, když zakotvíte v neznámém městě a že jsou stovky míst, kam se dá jet a nabídnout pomoc. Naučil jsem se, že vždycky je tu materiál a znalosti, které zrovna strašně nutně potřebujete, na jednom z jiných ostrůvků toho souostroví kolektivů a domů ve městech nebo na vesnici a že se to všechno s dalším konvojem může přemístit až k vám. Chtěl bych, aby domy, v nichž žiji, byly startovními dráhami do čtyř světových stran.

Squatování proměnilo můj život na nástroj politického vzdoru. Potvrdilo se mi, že snaha o změnu vyžaduje tvorbu prostředí vhodných k experimentování s odlišnými způsoby života, které pak můžete oživit jinde, a že předtím, než se postavíte do ofenzívy, je třeba rozmístit základny, v nichž se můžete sejít, připravit a vrátit se ke kořenům. Squatování mi ukázalo, že v jednom jediném prostoru můžeme dosáhnout toho, aby se sblížila hnutí za bezplatnou veřejnou dopravu nebo proti státním hranicím, na podporu pracujících ve stávce nebo proti výstavbě vězení, proti vytěsňování chudých z určitých čtvrtí nebo pro tvorbu nezávislých médií, proti technologiím kontroly nebo pro rozvoj subverzivních počítačových programů, že lze podpořit revoltu v Nigérii a v lokálním měřítku se snažit o destrukci kapitalismu nebo patriarchátu. Squatování mi ukázalo, že když se pouštíme do některých z těchto hnutí, tak můžeme změnit město a dokázat, aby se úřady vzdaly, dokázat, aby se naštvaly a pěnily vzteky, a dalo mi také spoustu času, který tomu všemu můžu darovat.

Squatování mi dalo důvěru v kolektivy, aniž by bylo nutné čekat masové hnutí. Viděl jsem, že se nás může sebrat třicet s našimi kartáčky na zuby a přijít na vodárny a dostat smlouvu na vodu, ochromit prefekturu útokem mečů z papundeklu, křičet před komisařstvím a dostat zadržené kamarády ven, mrsknout cihly a kompost do kanceláří starosty a přimět ho k diskuzi, protože už nejsme sami, protože jsme připravení se vrátit a protože jsme se naučili se jim bránit.

Squatování mi dokázalo, že když se zrychlí doba, továrny, fakulty a ulice jsou zablokované, máme na to se vrhnout přímo do bitvy s vozíčky a várnicemi, s maskami a slovy, matracemi a páčidly, řetězy a aparaturou a se silami nutnými k předávání zkušeností z akce a organizace osvědčenými v každodenním životě.

Squatování mi ukázalo, že mír je luxusem, který si mohou dopřát pouze jisté osoby, které mají výhodnou společenskou pozici, rozhodly se být zticha a před pravdou zavírat oči. Vím, že v našem případě může odmítnutí být zticha znamenat, že budeme muset opancéřovat dveře, spát s jedním uchem nastraženým a utíkat s hasicími přístroji nebo se železnými tyčemi. Vím, že je třeba neříkat včechno do telefonu, připravit se na riziko domovních prohlídek a naučit se jednat lstivě s policií, s psychopatickými sousedy a kretény s hákovými kříži, kteří střílejí na váš barák nebo vám skočí na záda na rohu nějaké ulice… Squatování mi poskytlo několik strašlivých momentů extrémního napětí, paniky a krve na mezipatře. Vím také, že vytváření autonomních otevřených prostor umožňuje tvorbu nepravděpodobných svazků a vyjádření “nenormalit” jinak potlačených, umožňuje se organizovat, a tak se vyhnout hoře diskriminací a násilností, ale nezabrání tomu, aby se člověk musel připravit na to, že bude muset vyhodit otravy z večírků, když už jsou příliš otravní, i když se mu chce strašně spát. Squatování mě naučilo přijímat a podpořit neznámé osoby, ale také neotevřít jiným, protože tohle není “alternativní hotel” a jsou situace, kdy to není možné. Proto se mi stalo, že jsem byl nazván “fašistou”, “paranoikem”, “buržoustem” nebo “sektářem”, někdy z úst osob, které byly opravdu na ulici nebo na tom byly strašně špatně, ale často také milostivými občany a občankami, které žijí v komfortních bytech a jsou moc spokojené, že se nemusejí konfrontovat se sračkami ostatních, snad krom knih a diskuzí v bistrech. Squatování mě naučilo, že ať se snažíme jak chceme, nejsme v Disneylandu a žijeme ve vesmíru plném nepřátel, kde naše “autonomní” enklávy mohou rychle vyhnít zevnitř a zvenku se nechat zničit, pokud je nebráníme.

Naučil jsem se, že člověk může koukat na svůj dům, jak shořel během několika desítek minut, když už za sebou měl čtyři roky boje za jeho udržení, že se může rozbrečet, relativizovat důležitost toho všeho, strávit léto na stráži a při akcích pořádaných uprostřed ruin a pak všechno znovu vybudovat z popela, protože jsme se i přesto rozhodli zůstat… i přesto, že můžeme všechno ztratit.

Squatování mě naučilo různým způsobům vyčkávání nebo provokace. Probudil jsem se ještě opilý po koncertě a dvou hodinách spánku s robokopy u paty postele, s roztřískanou fasádou a zapřisáhl jsem se, že se vynasnažím, abych to už nikdy nezažil. Šel jsem se s další šedesátkou lidí nasnídat na zmrzlou ulici v 6 hodin jednoho lednového rána. Pak jsme zabarikádovali ulici nábytkem a auty, rozdělali oheň a pouštěli hudbu, uprostřed davu lidí, kteří odcházeli do práce a odváděli děcka do školky. Byli jsme toho rána pozváni, protože obyvatelé.ky onoho místa si chtěli vybrat svou chvíli, svůj prostor a nečekat na datum, které si zvolí policie k vystěhování. A když se policejní dodávky nakonec rozhodly vyjet z komisařství, všechny velké ulice města byly najednou zablokované kabely a zapálenými barikádami a policie zavalená dehtem a peřím. Spal jsem v letních nocích v prázdném domě, v hale plné suti v horolezeckém popruhu pod střechou a potil jsem se a čekal na policii, která samozřejmě raději počkala, až nás to omrzí a přišla o několik týdnů později. Spal jsem v hangáru vedle 200litrového kanystru naplněného železobetonem, v němž jsem si měl uzamknout paži, kdyby přijeli, ale oni nikdy nepřijeli a my jsme zvítězili. A pak jsem se jednoho deštivého srpnového rána probudil, potom, co jsme měsíc a půl spali na střechách, opakovali si scény vystěhování, udělali z čekání nekončící ofenzivní a tvořivou veselici a mysleli si, že možná už nepřijdou a že ten sen nikdy neskončí. Vychutnávali jsme croissanty a spřádali plány na výrobu větrné elektrárničky a… oni přišli… zrovna na aperitif, stovka policistů běhala všemi směry, obklíčila čtvrť, ale tentokrát jsme byli připravení a všichni obyvatelé té zasquatované uličky byli na střechách, připravení.

Squatování mi dodalo důvěru v naše komunity, v to, že si dokážou pomoci: když odevšad přijedou lidé, protože váš dům je v ohrožení, společně demonstrují proti intrikám toho, s kým máte smlouvu, během setkání frankofonních squatterů.ek, nebo se v různých městech koordinují, aby zaútočili na majitele vašeho domu, nebo když se sejdeme na společných akcích a v hnutích mimo squaty a ono to funguje, protože se pravidelně dělíme o naše prostory, cesty, oslavy, knihy a lásky. Cítím, že i kdybychom jednoho dne došli do vězeňské cely, budou existovat přátelé, kteří budou křičet, podpoří, nevzdají tlak na úřady, připraví návrat a že nebude tak jednoduché nás izolovat, ani v kleci.

Squatování mi ukázalo, že s vámi dost dobře mohou jednat jako s “mladými snílky” a “utopisty”, že “to jde, když jste mladí!”, že to je “smysl historie” a že se “nakonec umoudříte”… V jednom momentě, když se jim nepovedlo ani vás vystrnadit, ani zlomit vaše přesvědčení, začnou být méně chytří… Už od začátku vím, že velká část “revolucionářů” po ’68 skončila pěkně srovnaná anebo u koryta, ale i přesto jsem se rozhodl vsadit na možné formy rebélie a koexistence, které nám pomáhají setrvat, být méně naivní, více koherentní a lstivější, než ti, kdo to před námi vzdali.

Vím, že stabilita squatů, i těch, co stále drží, je vždycky křehká a vyžaduje neustálé poměřování sil. Myslím, že squatování je prostředek, nikoli účel sám o sobě a že je důležité, že se paralelně vytvářejí i jiné základny, uvnitř měst anebo zahnízděné v horách. Naučil jsem se, že je možné vrhat se do bitev na dlouhou trať, protože rebelanti obsazují konzuláty tak trochu po celém světě, dokážou ovládnout město v pouličních bitkách potom, co je protiteroristické jednotky vyvlekly z domu s pomocí helikoptéry, avizují, že hodlají obsadit dům a v 5000 lidech zburcují policii, až překročí rudou zónu, nechají se zavřít po stovkách a každý týden po dobu jednoho roku začínají nanovo, krůček po krůčku se jim povede, že vznikne obrovské hnutí kolem samosprávného domu, zburcují velkou část mládeže a nechávají se skrývat v bytech babiček ze čtvrti, když je nahání policie. Mám pocit, že se nám povedlo načerpat síly a najít solidární praxe. Během několika měsíců jsem viděl, jak lidé z Toulouse mohou znovuobsadit dům v ten samý den, kdy byli vystěhováni, jak pařížani dokázali, aby to policie, která je přišla vystěhovat, vzdala, nebo jak lidé z Dijonu oslavovali deset let existence svého autonomního prostoru, potom, co znovu odvrátili prodej pozemku, který obývají. To všechno nás ale neuchrání od toho, aby naše prostory a hnutí, která jsou jejich součástí, v nadcházejících letech nebyly upřednostňovanými terči pro mocenské struktury.

Originál ve francouzštině

Hmm, právě že každej ti tu říká něco trochu jinýho, takže u některejch věcí si nejsem přesně jistej. Ale zhruba. Můžu říct, že squatting je legální, takže se baráky obsazujou úplně jinym způsobem. Vytipujete si jako skupina barák, musí bejt prázdnej minimálně rok, na to je zákon. Napíšete projekt, proč to obsazujete a co tam chcete dělat. S tím projektem přijdete na KSU (Kraakspreekuur), to je schůzka Squatterský poradny. A tam jsou lidi, který se v problematice vyznají, poradí a pomůžou sehnat dostatečný množství lidí pro obsazení. Na obsazovačku přijdou lidi, čím víc, tím líp, pár z nich rozbije zámky a vejde se dovnitř, my kolem domu jsme jenom podpora, takže do baráku se nekoukáme a stojíme venku, oni obhlídnou barák, jestli tam nejsou nějaký věci, co jsou nelegální, třeba kradený věci apod., najdou třeba rok starou poštu, to je jeden z důkazů, že dům je dýl než rok prázdnej, jinak by bylo obsazení nelegální. Pak se zavolá policii, že jsme osquatovali barák, přijde 3-5 cajtů a mluví s lidma z KSU je to lepší, jako cizinec nemáš šanci. A pak se jdou kouknout do baráku, jestli je fakt nepoužívanej, pouštěj se tam maximálně dva, ukáže se jim pošta, že tady fakt nikdo rok nebyl a pokud nic nenasvědčuje opaku, cajti řeknou, že podle zákona tady můžeme zůstat. Pak to jde k soudu (na ten se čeká 3 měsíce).
Na tý Kinkerstraat nás dokonce cajti v jeden moment ochraňovali před majitelem!

A víš víc o tom, co se tam stalo? Prej vás napadli nějaký týpci.

Přišlo nás asi 70, otevřely se dva nebo tři baráky a pak se zavolala policie. Ohledně Kinker nám cajti, po tom, co barák prošli, řekli, že to můžeme obývat. Jenže pak najednou přišel majitel a začal ještě s jedním Rusem napadat lidi. Sednul si do vedlejšího snackbaru a pak ten jeho bodyguard rozbil židlí výlohu (asi pěkne drahou), kolem stáli cajti, tak je hned sebrali, toho, co to rozbil, vezli do nemocnice, a pak rovnou letadlem zpátky do Ruska.

A byl jsi tam i potom později? Prej tam vtrhla větší banda těch Rusů a pomlátili squattery. A několik squaterů šlo do vězení, proč?

Majitel tam byl už dvakrát asi s 15 Rusama dělat bordel a cajti nás vlastně chráněj, ale víš co, cajti tam nemůžou bejt stále, tak se uvažuje o tom, že se to asi opustí, stále se tam motaj Rusové a rozbíjej věci, co lidi na baráku dělají.

Nevim, jak to bylo den na to, ale přímo na tý obsazovačce, jak týpek rozbil okno židlí, vyběhl ven a napadal lidi, a pár z lidí mu to vrátilo, policie do toho vběhla a i když viděla, že squatteři se jenom brání, tak sebrali, a to fakt nevim kolik lidí, vůbec to nebylo vidět. Já byl na tý akci a jedna holka, co s náma bydlí, se dva dny neukázala, pak se vrátila s tím, že jí tam chytli, vůbec to nebylo vidět.

No a pořád je ten alarm, to znamená, že když máš čas, běž tam, jenom abys tam pomohl.

Ten alarm? Jak to funguje?

Jsou dva druhy alarmu, pre-alarm a alarm, pre-alarm znamená, že můžeš přijít, ale není to úplně nutný, a alarm znamená, přijďte všichni, kdo můžete.
Máme nakreslený pavučiny na papíře, zavolá se prvnímu, on volá další dva a ti dvěma dalším atd. Prostě pavučina. Aby se rychle zalarmovalo co nejvíc lidí. Taky se tomu říká “sněhová koule”.

A ten alarm, co je teď, ten je kvůli těm útokům na Kinkerstraat?

Jo. Co se týče toho baráku na Kinkerstraat, ten by měl být něco jak bývalo ASCII, tam se nebydlí, je to centrum, kompy nějaké dílny, projekty atd. Nejen počítače. Sociální centrum.
Tady se každou neděli squatujou baráky, protože většina lidí není v práci. Když se obsazovalo Kinker, tak se pak na kolech šlo podpořit ještě jeden novej barák, tuhle neděli byly taky dva baráky, kam jsi mohl jít pomoct.

A co policie?

S cajtama není až zas tolik problémů, přijdou, podají ruku a baví se s tebou, ty jim vysvětluješ, že tam chceš bydlet a že je to prázdný víc jak rok a že podle zákona máš nárok tam bydlet.

Tady se s cajtama neválčí.

Asi před rokem se zabarikádovali Poláci na squatu a cajti normálně vyhodili přední zeď do vzduchu, aby se dostali do baráku. Půl baráku spadlo, ale nikomu se nic nestalo, ale ty lidi – deport do Polska nebo natvrdo do basy.
Dokonce tady bylo osquatovaný celý sídliště paneláků, asi 6 paneláků.
Tady se squatuje legálně, jakmile se s cajtama začneš bít nebo cokoliv, přijdou posily, dokonce je tady speciální proti-squatterská jednotka (“bratra”).

Jinak máme na baráku barikádu, sice slabou, vždy se jedná o to, že např. když nás přijdou vystěhovat, zavoláme pár lidem a ty se shromáždí kolem baráku a baví se s cajtama, to je jejich povinnost bavit se s tebou, takže se jim rozmluví, aby ten barák vystěhovávali nebo přijdou později, nebo tak nějak.

Popiš ještě nějaký další baráky, kde bydlíš nebo kdes byl. Jak to funguje uvnitř?

No, tady je squatting jeden ze způsobů bydlení, to je vše, lidi normálně chodí do práce, pak možná koukaj na telku, prostě je to jenom způsob bydlení, je tu málo aktivních squatů.

Takže tam, kde bydlíš nefunguje žádná komunita, barákové schůzky atd?

Ne, nic takovýho, je to jenom způsob bydlení, žádný schůzky, ale všichni se spolu bavíme, takže si říkáme nový věci.

Platíte elektřinu, vodu atd?

Nevím, tenhle squat prohrál soud a brzy bude vystěhován. Ale i jako squatter tady můžeš dostat smlouvu a většina squatterů taky elektřinu platí. Když nebudou platit, můžou být vystěhováni kvůli černýmu odběru.

A co ty aktivní squaty, kdes byl, jaký to tam je?

No, squatů jsou tu stovky, možná tisíce. Ale těch aktivistickejch je prej tak sto v celém Holandsku, v Amsterdamu jich je tak deset, dvacet. Byl jsem v Joe’s Garage, na obsazenym pozemku Swomp…

Jak to vypadá v Joe’s Grage, to je spíš aktivistickej squat, ne? Co tam všechno funguje?

Komp s Linuxem, dílna a velká kuchyň, když se vaří jídlo (dobrý jídlo) tak stojí 3 eura, já tam ještě neplatil, protože pomáhám mýt nádobí a pomáhám s vařením. Dělají squatterskou poradnu. A mají bar, všechny piva jsou bio a jedno berou dokonce od nějakýho belgickýho anarchistickýho družstva.

A ten Swomp, co je to?

Jde o pozemek v centru města, předtím tam stály dva baráky, ty jsou teď zbouraný, mají tam fakt pěknou permakulturní zahradu, kompostovací záchod, solární panel, studnu, dva karavany, postavili slaměnej domek, vepředu je oplocení, na něm jsou cedule, který vysvětlujou, o co jim jde. Jsou součástí Earth First!, hnutí pro radikální ekologii, tady se jim říká Groenfront.

A je těžký dostat se do squatterský komunity?

Otazník je, co si představuješ pod pojmem squatterská komunita, tady je to rozdělený na čtvrtě, takže když jsi aktivní a pomáháš ostatním barákum ve svý čvrti, tak se dostaneš do tý komunity, víceméně lokální, nevím, jestli tady jsou taky nějaký velký demonstrace či něco takového, kde by byli squatteři a squatterky ze všech částí Amstru. V jiných městech to ale asi bude jinak, ale o tom nic nevím.

Inspirovalo tě tu něco?

Bavil jsem se s pár lidma, který organizujou ty squatterský schůzky, a řešili jsme problematiku českého squattingu. A oni mi říkali, že je dobrý začít pracovat na lokální politické scéně, prostě komunikovat s lokálními politiky, představovat jim naše squatterské projekty, a tak možná změnit zákon, anebo aspoň udržet svůj squat, právě v Holandsku se hodně chodí za lokálníma politikama a dá se říci, že squatteři dělaj tu špinavou práci a obsazují baráky, a taky proto asi jen tak squatting nezakážou. Ŕeší problém se spekulanty s nemovistmi, vlastně, všechny strany jsou spokojený, akorát ti spekulanti jsou na tom biti. Vždyť ty jim legálně a s pomocí policie vezmeš barák…

Ps: Tohle je pohled jednoho člověka, možná máte jinou zkušenost. Šlo tu hlavně o to, přinést nějakou inspiraci pro naší lokální praxi.

Informace, které můžete nalézt na našem webu (anglicky, holandsky), jsou už více než půl roku staré, ale od té doby se toho moc nezměnilo. Nicméně, nový majitel město Oslo požaduje, abychom od 1.ledna 2005 platili.y podnájem. Jeho zastupitelé.ky nám předložili.y návrh, který je naprostým podvodem a my jsme ho odmítli.y. Částka, kterou navrhovali.y byla 380 000,- NoK za rok, tedy asi 80,- NoK za metr čtvereční měsíčně. A to za budovu, kterou původní majitel, norská vláda, prohlásila za nevhodnou pro bydlení a v takovém stavu, že může být zbourána. Navrhneme jim cenu 9 600,- NoK ročně, tedy kolem 18,- NoK za čtvereční metr měsíčně. Samozřejmě, že to je taky špatná nabídka, ale doufáme, že skončíme někde pod 40,- NoK nebo 150 000,- NoK za rok. Ach, jak zajímavé…

Budova byla obsazena za účelem vytvořit tlak na vládu a přimět ji k tomu, aby začala podporovat politiku sociálního bydlení. Šlo o aktivismus a alkohol/drogy byly zakázány. Všechno tohle se změnilo. V současnosti si ani většina lidí ve squatu neuvědomuje, proč to místo existuje a chtějí přijmout nabídku platit nájem, s jakoukoli záminkou, aby udrželi.y při životě místo, kde se téměř nikdo doopravdy nezajímá o cokoli politického a o sociální boj.

Můj osobní názor je ten, že většina nově příchozích a zbytek těch původních, co místo obsadili.y, je úplně neproduktivní a bez obsahu (vnitřně prázdná) – ale to je můj názor.

Bohužel se ve squatu neděje nic, co se týče akcí pro veřejnost, kvůli nedostatku politické a sociální motivace. Nicméně jsme v přízemí zařídili.y ilegální hospodu pojmenovanou Barrikaden (Barikáda). Jsou tu více nebo méně časté koncerty, většinou punkrock. Každou neděli je tam levný alkohol a veganské jídlo zdarma.

Squat Vestbredden byl založen squatterskou skupinou nazvanou Boligaksjonen, která vlastně stále existuje, ale v novém složení, v nové inkarnaci. Během let 1999 – 2002 proběhlo v Oslu pár obsazení, která většinou trvala jen několik týdnů. Zařídili.y jsme se tak, že při každém obsazení měla skupina nového mluvčího. A protože vláda vždycky každého takového mluvčího považuje za leadera, muselo to vyvolat dojem, že při každé akci šlo o nové lidi a že tedy Boligaksjonen je četná skupina nasraných pankáčů.

Druhá intenzivně squatterská aktivita vypukla z nudy díky nečekané příležitosti, takže naše poselství nebo požadavky byly pouze záminkou, abychom mohli.y ospravedlnit naše aktivity před veřejností. Byl to druh mantry, “prázdný barák + bezdomovci = špatná vláda”. Jelikož jsme byli.y neorganizovaní a měli.y naprosto šílené požadavky, byli.y jsme (Boligaksjonen) bolavým trnem ve vládní prdeli. Politici.čky nikdy nevěděli.y kdy a kde znovu zaútočíme a nemohli.y ani pochopit, co vlastně chceme, ačkoli to, co jsme chtěli.y bylo obsazovat domy a řádit.

Jak řekl Tzun-Su: Nikdo se nemůže připravit proti nepříteli, který nemá tvar.

Výsledkem toho, myslím, bylo, že se vláda rozhodla vyhodit peníze na řešení toho problému, ve víře, že se ten problém ztratí – a on se ztratil… Byly nabídnuty finance, skrz aparát vlády státu, k tomu, aby byla vytvořena organizace pomoci bezdomovcům. Většina lidí se rozhodla spolknout ten jedovatý bonbónek, a tak byla ustavena byrokracie, která způsobila úplný obrat. Squatteři.rky se ocitli.y tváří v tvář situaci, se kterou se neuměli.y vypořádat. Prostředky a iniciativa byly najednou obráceny dovnitř skupiny k tomu, aby mohla namísto přímých akcí fungovat organizace.

Squat Vestbredden spolkl návnadu i s navijákem a nyní je propleten s touto organizací, nazvanou AktBo, jakýmsi výplodem byrokracie. Jelikož jsem byl mezi tou menšinou, která se postavila proti tomuto zrůdnému výtvoru hned od začátku, stal jsem se vůbec tou nejneoblíbenější osobou ve squatu.

Naštěstí někteří lidé (většinou studenti.ky) z Bergenu (druhé největší město v Norsku) se znovu sebrali.y, když aktivity v Oslu přestaly fungovat. Inspirovali.y se našimi předešlými akcemi, převzali.y jméno Boligaksjonen a zahájili.y svojí vlastní kampaň. Bergenští Boligaksjonen také získali.y finance pro svoje akce, ale docela odlišným způsobem.

Kandidovali.y do studenstského parlamentu na Bergenské univerzitě na platformě sociálního bydlení a spolehlivě vyhráli.y. Celý rok používali.y kancelář a vybavení k tomu, aby vytvořili.y website a začali.y vydávat časopis Okkupanten (Squatter). A to bez velkého konformismu, koneckonců byli.y “vládnoucí” a mohli.y si jednoduše hlasovat o finanční podpoře pro sebe samé. Také rozběhli.y kampaň, kde každý měsíc poukazovali.y na Hushai (housing shark, termín, který je často používaný k pojmenování osob, které chtějí obrovské peníze za hnusné byty). To se samozřejmě nedělo každý měsíc, ale plakáty po celém městě na ten problém ukázaly dost žřetelně.

Bohužel, po několika letech vyprofilovaných squatterských akcí a s aktuálními požadavky na vládu, se tato skupina zdá být nefunkční poté, co opustila kancelář začátkem roku 2004. Doufám, že časopis bude stále publikován a někdo bude pokračovat tam, kde skončili.y. Každopádně je docela mimořádné, že dvě města v této malé zemičce zažila pár squatů během posledních pěti let.

Minulý podzim se skupina mladších lidí rozhodla obsadit v Oslu obrovskou budovu v majetku města. Budova bývala jakousi institucí, domem pro přestárlé a postižené, kteří.ré se o sebe většinou dokázali.y postarat. Tato squatterská akce je jedna z neobvyklých. Situace byla taková, že lokální vláda se snažila celou budovu s nějakými 60 byty prodat, zatímco tam stále žila asi dvacítka podnájemníků. Tito starší lidé byli.y znepokojeni.y tím, co se s nimi stane, až jim bude soukromý investor nebo společnost chtít vzít jejich domovy. A tak se zachovali.y úplně nezvykle a pozvali.y Boligaksjonen, aby zasquatovali.y zbytek bytů, něco nazpůsob “najmout-si-pankáče”.

Budova v ul. Morgohjearts (Matka Dobrosrdečná) vei 23 byla prodána někdy v prosinci asi za 61 milionů NoK, ale squatteři.rky jsou stále uvnitř. Nějací.ké politici.čky udělali.y velkou chybu, když v médiích řekli.y, že žádný.á z nich nebude vystěhován.a, aby musel.a žít na ulici, ale co teď dělat s nějakými 40 pankáči.kami a hipíky.ičkami…

Policie většinou není pro squattery.ky v Oslu v dnešní době velkým problémem, zdá se, že její představitelé.ky dělají všechno pro to, aby se vyhnuli.y konfrontaci. Během 80tých a 90tých let docházelo k častým bojům mezi policií a pankáči v Blitzu. Dneska se více zabývají public-relations a několikrát požádali.y jiné vládní orgány, aby získaly soudní příkaz k vystěhování. Vláda totiž nemůže lidi vystrčit jen tak na ulici od doby, kdy byla přijata listina lidských práv OSN a včleněna do norské legislativy. Říká, že každý má právo na místo, kde může žít. Jinak řečeno, soud by neměl souhlasit s vystěhováním lidí proto, aby pak budova zůstala prázdná.

Používají se ale zadní vrátka, tedy argument, že budova je v tak špatném stavu, že je nebezpečné ji obývat. A pak můžou požadovat nějakou nouzovou výjimku a nechat lidi vystěhovat pro jejich vlastní bezpečí.

To se stalo na začátku ve Vestbredden, ale u soudu jsme dokázali.y, že budova není v horším stavu, než většina ostatních budov vlastněných vládou samotnou. Potom se problém squatu dostal do jakéhosi byrokratického polospánku, kdy na sebe nikdo nechtěl vzít tu zodpovědnost. Dalším faktorem bylo to, že budova byla ve vlastnictví státu (skrz jejich stavební společnost Statsbygg) a byla obsazena během voleb do městské rady. Takže jsme získali.y velkou podporu místních politiků.ček a dokonce nějaké návštěvy, které od nás chtěly získat hlasy, protože bychom se stali.y jejich zodpovědností, kdyby vyhráli.y volby (což se nestalo).

Tento text zkouší nabídnout inspirativní pohled do vnitřku squatu, je míněn jako nedefinitivní a upravovatelné seskupení různých projektů, o než se squateři.rky pokoušejí a které více nebo méně zdárně uskutečňují v rámci svých center.
Mnohé z těchto projektů mohou být (a bezpochyby už také byly) realizovány i v jiných “neskvoterských” podmínkách, v ngo’s, eko-sdruženích, kavárnách, v různých alternativních prostorách nebo jenom tak.
Společným jmenovatelem při uvědomělém vytváření těchto komunikačních kanálů a tvořivých struktur bývá co nejráznější odmítnutí konzumu, peněz, moci, soupeřivosti a jim podobných hrůz, které jsou považovány za zdroj odcizení, závislostí a utrpení.

Tyto projekty odmítají hierarchie, specializace, ruší bariéry mezi manuální a intelektuální činností, mezi publikem a organizátory (každý účastník se stává spolutvůrcem), jsou návrhy, možnostmi, pokusy, které mohou dát tvar něčemu novému, nečekanému…
Proto jsou tyto aktivity squatům tolik vlastní, slučují se s jejich vyhraňeným názorem na přirozenost a nezpeněžitelnost lidské činnosti a mnohdy nejsou v jiných podmínkách uskutečnitelné. Nebo lépe řečeno, uskutečnitelné jsou, díky své nenáročnosti na materiál a znalosti, téměř všude, ale právě proto, že nikomu nepřinášejí zisk a falešné uspokojení, nejsou právě vítané. Přesto se vlastně často jedná o každodenní činnosti člověka, s tím rozdílem, že je k nim přistupováno (snad)svobodněji, z různých úhlů pohledu a pokaždé – jinak —

Všechny projekty, které popisujeme, existují, fungují a obohacují lidi právě teď. Jsou reálné. Nemluvíme o nich proto, abychom dokázali.y, jak úžasné squaty jsou. Celý tento text je soubor možností, které mají sloužit především k inspiraci, a to komukoli.

Infostánek, infošop, knihovna, archiv
V těchto projektech se squatteři pokoušejí vytvořit prostor vyhrazený letákům, peticím, zinům, knihám, kazetám, které mohou být buď čteny, poslouchány na místě, někdy výpůjčeny, zdarma poskytnuty nebo za symbolický poplatek zakoupeny, distribuovány. Může jít o shromaždiště materiálu na určité specifické téma (antirasismus) nebo o seskupení různých materiálů zabývajících se anarchismem, autonomismem, feminismem, uměním atd. Může jít o prostor spojený s kavárnou, počítačovou dílnou apod., a to uvnitř squatu, což ale nevylučuje, že se může objevit v ulicích a komunikovat s veřejností, nebo být součástí demonstrace.

Časopis, tisk
Squaty někdy budují svou vlastní tiskárnu, píší, tisknou a distribuují vlastní časopis nebo se na nějakém podílejí, případně mu poskytují prostor. Tisknou letáky, plakáty na akce, koncerty a demonstrace, nebo brožury a materiály týkající se různých témat (), informační ziny o akcích ve squatu a okolí, literární d.i.y. knížky.

Zóna bezplatnosti
Je “hromada” užitečných věcí, hraček, krámů, oblečení…, ke které můžete přihodit cokoli, co nepotřebujete, podělit se o věc, která vám už nevyhovuje, ale někomu jinému by se mohla výborně hodit, můžete si odsud vzít cokoli, co se vám zdá potřebné, a to v jakémkoli množství. Nemusíte nic vložit výměnou, prostě přirozeně berete a dáváte, nepotřebujete žádné peníze…

Burza oblečení
Je aktivita, při které se zdarma poskytuje, vyměňuje nebo za malý poplatek prodává oblečení, tato aktivita bývá pořádána jako benefit. Je alternativou k nakupování, podporuje nekomerční výměnu a recyklaci oblečení.

Cyberkafé, cyberatelier
Prostory pro svobodnou informatiku, které podporují otevřené systémy jako GNU/Linux, BSD, tedy alternativy k systémům komerčním jako M$, pořádají kurzy práce s opensource produkty, kurzy bezpečnosti a kryptování, install-parties (přines komp, někdo ti pomůže s instalací, poradí s řešením problémů), spravují servery, zdarma poskytují prostor pro weby různých aktivit, s tvorbou webů pomáhají, podporují přístup k internetu zdarma, svobodné šíření informací v rámci internetu, nezávislá média a počítačový aktivismus, vytvářejí cyberprostory na demonstracích. Vznikají díky recyklaci “zastaralých” součástek a kompů.
(ASCII v Amsterdamu/ Print v Dijonu)

Webové stránky squatů
Prezentace projektů, názorů a nových informací spojených se squatem, jeho zázemím, jeho aktivismem. Prostředek komunikace. Praktická podpora nekomerčního a svobodného soft i hardwaru, lokálních sítí apod.

Zahrada, výměna noGM semínek
V rámci soběstačnosti a nezávislosti na obchodu se squaty snaží o vlastní produkci nebo poukázání na možnost vlastní produkce potravin, lokálních, nepěstovaných v zámoří apod. Otevírají tak otázku tradičního přístupu k získávání potravy, na základě šetrných ekologických postupů. Zpochybňují městskou kulturu odcizení a uprostřed betonu a asfaltu vytvářejí malé “oázy”. Poukazují na to, že squatovat lze, kromě domů, také půdu, vytvářejí sítě distribuce geneticky neošetřených semínek, šíří informace, letáky, pořádají debaty a demonstrace proti velkým firmám podporujícím genetiku v potravinové produkci.

Domácí léčba, bylinky, homeopatie
Podpora autoléčby, netradičních nebo domáckých přístupů k léčení, rozvoj znalostí v bylinkářství a v přístupu k lidskému tělu, k bytosti. Odpor k násilným chemopraktikám, zprůmyslnění lékařství a k nechutnému využívání léků pro zisk.

Ekologie, recyklace, alternativní zdroje energie
Šetrný přístup k životnímu prostředí a přemýšlení o následcích našeho plýtvání jsou natolik zjevné a potřebné, že je snad nemyslitelné, aby squat fungoval bez nich. Squat je většinou součástí města, součástí industriálních zón, zpochybňuje návyky a způsob života v těchto oblastech, své negativní působení na okolí zkouší snížit na minimum, aktivně ovlivňuje dění ve svém okolí, staví se proti neekologickým rozhodnutím, výstavbám atp. Někdy také realizuje projekty šetrné výroby elektřiny.

Prádelna
Realizace ekologického prostoru, který je spravován a využíván kolektivně. Výborný a potřebný projekt, který svědčí o tom, že squaty nejsou jenom špinavé díry a že squatteři se dokážou plnohodnotně a autonomně organizovat.

Sběr a distribuce jídla, fnb, podpora komunitního stravování, propagace veganství a vegetariánství, VoKü
Denně vyhazujeme obrovské množství jídla, plýtváme, zatímco jiní lidé hladovějí. Jídlo před zárukou, starší pečivo apod. lze včas zkonzumovat. Přebytky jídla rozdat. Zdarma vařit pro bezdomovce. Kuchyně ve squatu je společná, podporuje se komunitní stravování, jídlo pokudmožno pochází z lokálních zdrojů, není podporován masný průmysl, který trýzní chovaná zvířata ve strašných podmínkách. Odsud vychází podpora veganství a vegetariánství, ekologického zemědělství. (FNB na Praseti/ VoKü v Berlíně)

Pec na chléb
Ve squatu může být postavena pec na pečení chleba a pizzy, nabídnutá ke kolektivnímu užívání, učení se novým znalostem a chápaná jako politický akt, výraz autonomie a potřeby vzít svůj každodenní život do vlastních rukou. (pec v Grenoblu, kterou tvoří hlínou slepené cihly, izolované směsí slámy, hlíny a koňského hnoje)

Ohniště
Jde o prostor pro venkovní letní kuchyň, místo, které může být chápáno primitivisticky, duchovně jako přírodní element, zdroj energie…

Bar, kavárna, čajovna
Nevýdělečné kolektivní prostory spojené s infošopy, cyberateliéry, koncertními sály, kde lze posedět, počíst, připravit si šálek čaje a poklábosit. Bary poskytují pití za nízké ceny, bez zisku nebo s malým ziskem určeným na benefitní účely.

Koncertní sál, festivaly, zkušebna, nahrávací studijko
Squaty se často profilují jako kulturní centra, pořádají divadelní představení, performance, festivaly a koncerty lokálních i zahraničních skupin různých stylů punk/ska/techno/atd., pořádají benefitní akce, podporují začínající kapely, poskytují prostor pro zkušebny, nahrávání vlastních d.i.y. kazet a pro distro během koncertů. Nabízejí svoje prostory a s organizováním koncertů pomáhají, podílejí se na akcích mimo strukturu jako festivaly jednorázového obsazení, technoparties, často vytvářejí vlastní kapely…
(koncerty na Miladě v Praze/ festival Squatekk)

Pirátská rádia, tv
Fungují např. v holandsku, někdy přes internet, coby nezávislá média.

Ateliery alternativního divadla, pouliční umění, performance, veřejné četby
Squaty poskytují prostor pro alternativní divadelní spolky nebo samy vytvářejí divadelní hry a performance, pořádají workšopy pouličního umění (žonglování, chůze na laně, na chůdách…) a v rámci různých festivalů a představení poskytují prostor lokalním i zahraničním umělcům, loutkářům, plivačům ohně a další zvěři.

Výtvarný atelier, graffiti, výstavy, sítotisk, plakát, grafika, fotoatelier, kino, film, nášivky, trash umění
Možnost vyjádřit se výtvarnými prostředky, realizovat svoje nadání, učit se nové techniky nebo se podílet třeba “jenom“ na vymalování pokoje…bezplatný prostor pro umění, které je oficiálně odmítáno nebo nechce být oficiální kulturou vstřebáno a rozmělněno.

Oprava kol, cyklojízdy
Squaty kritizují automobilismus, jeho dopad na životní prostředí, plýtvání surovinami, které navíc figurují ve válečných konfliktech. Podporují ekologické formy dopravy jako kolo, organizují dílny, kde se kola opravují, sdílejí se součástky, nářadí a vědomosti. Podílejí se na cyklojízdách, které jsou tedy propagací cyklismu a také formou protestu, a to nejen proti automobilu.

Dílnička d.i.y.
D.I.Y. neboli Do It Yourself (Udělej si sám!) je výraz pro všechno možné tvůrčí vyrábění věcí (malování obrázků, domácí nahrávání kazet nebo jakékoli kutění a spravování), které neslouží k vydělání peněz, ale spíše k darování, výměně. Jde o určitou kulturu, která se odmítá stát konzumní, ziskuchtivou a mediální a také klade důraz na samostatnost člověka, rozvíjení schopnosti vyrábět a spravovat předměty sám nebo sama. Do d.i.y. by se dalo zařadit velké množství produktů aktivit, zmiňovaných v ostatních projektech. A za dílničku d.i.y. můžeme považovat třeba jenom místnost, kde je společné nářadí a prostor pro užitečné manuální činnosti.

Ateliery sdílení znalostí
Jsou setkání a dílny, jejichž cílem je učit se jeden.na od druhé.ho přirozeně a bezplatně, neomezováni.y tradičním způsobem vzdělávání. Může se jednat o různé druhy řemesel, manuálních činností, výuky jazyků…

Politická akce, demonstrace
Squat sám o sobě je vždycky politický a politiky vnímaný, buď jako problém, překročení zákona, forma občanské neposlušnosti nebo prostě něco přebujelého a nežádoucího (občas snad jako něco přínosného). Může být kritikou uspořádání společnosti, alternativou, autonomní zónou apod. Politická aktivita jednotlivých squatů se liší. Existují squaty spíše kulturní, asociativní, které se pokoušejí získat např. něco jako statut neziskové organizace a squaty politicky aktivní a názorově vyhraněné. Některé squaty s místními politickými autoritami vyjednávají, některé podepisují smlouvy o symbolickém pronájmu a jiné veškerou komunikaci na této úrovni odmítají a kritizují. Squaty, které se profilují jako “politické” se účastní demonstrací, podpisových akcí, protestních cyklojízd a poskytují svoje prostory různým politickým organizacím, časopisům apod. Sama obrana squatu a demonstrace proti vystěhování je politickým aktem.

Debaty, diskuze, workšopy, přednášky
Squat je místo, o němž se diskutuje, a které se vědomě diskuzi otvírá. Squat sám sebe definuje jako místo svobodné výměny informací a místo, které podporuje názorovou různorodost, místo, jehož fungování je založeno na diskuzi a konsensu. Squat je tedy nečím, co diskuzi přitahuje. Pořádá debaty a přednášky, různé vzdělávací workšopy apod. na nekonečné množství témat, od squatování samotného, přes válku, uprchlictví, po debaty o hudbě atd. Cílem může být šíření informací, osobní rozvoj, rozvoj komunikace, rozvoj aktivit…

Feminizmus, sexuální orientace
Projekty propagace myšlenek, vzdělávání a snahy o sociální změny v těchto oblastech mívají svoje odezvy ve většině squatů spolu s odmítáním rasismu a jiných diskriminací. Některé squaty jsou ale vytvářeny přímo jako ryze ženské, feministické nebo lesbické a pořádají akce, debaty a dílny soustředěné na tato témata, vytvářejí ženské kolektivy, divadelní představení, ženské cyberprostory…

Podpora vznikajících squatů, monitorování prázdných baráků, poradna v právních záležitostech
Squaty podporují vznik nových autonomních center, pomáhají v právních záležitostech, shromažďují informace o bytové situaci. Někdy vznikají celá centra monitorující situaci a poskytující informace o prázdných budovách, kolektivy zaměřené na pomoc při vystěhování, nezákonném jednání policie a následných právních postupech.

Podpora místního aktivismu
Na lokální úrovni squatteři.rky pomáhají organizacím, nadacím a jednotlivcům a podílejí se na organizování různých lokálních aktivit, úklidů, oživení čtvrtí. Rozvíjejí vzájemnou spolupráci v sousedství.

Sociální pomoc, bezdomovectví, uprchlictví
Squat někdy poskytuje prostor pro organizace pomáhající uprchlíkům nebo bezdomovcům, krizové přístřeší a pomoc. Většina squatů má určitá pravidla pro přijímání takových osob a také kapacitu…stejně jako většina našich/vašich bytů a domů. Sociální pomoc bývá chápána jako přirozené jednání člověka, nikoli odpovědnost, která leží na bedrech institucí.

Prostor pro různé kolektivy, jejich schůzky
Squat je otevřený všem osobám, které chtějí jednat, tvořit, vynalézat nové přístupy k životu a poskytuje prostor pro jejich aktivity a porady. Kolektivy mohou být politické, umělecké, antirasistické, feministické, počítačové….

Podpora travellerství, místo pro karavany, karavanní výpravy
Squaty intenzivně komunikují s cestovateli z jiných squatů nebo travellery a rády se otevírají jejich novým iniciativám, poskytují prostor pro jejich umělecké aktivity. Podporují travellerský způsob života, podílejí se na pořádání karavanních výprav.

Aktivity pro děti
V rámci lokálních aktivit mohou squaty pořádat dílny a festivaly pro děti z okolí, rozvíjet komunikaci mezi těmito dětmi a dětmi, které žijí přímo ve squatu. Bořit bariéry, které s sebou život v alternativních podmínkách přináší svou odlišností od života, jaký vedou jeho sousedé.

Ve Francii samozřejmě fenomén squaterství předchází vzniku autonomního hnutí. Příklady squatování můžeme najít po celé období XX.století. Zdá se, že termín “squatovat” se původně objevil ve Spojených státech na počátku XIX.stol. jako výraz označující kolonizátory, kteří se usazovali na území Západu bez listiny prokazující vlastnictví (z angl. to squat: sednout si) (1). Ve Francii nabývá fenomén na šíři bezprostředně po válce kvůli bytové nouzi. Toto jednání je tedy výrazem materiální potřeby. Masivní program výstavby panelových bytů v 50. a 60. letech většinu této bytové nouze ukončí a tím i tuto první velkou vlnu squatů.

V 70. a 80. letech se setkáváme s novou velkou vlnou squatování ve většině velkých měst v Západní Evropě: v Itálii, Německu, Londýně, Amsterdamu, Barceloně nebo ve Švýcarsku. Spíše než z ekonomických důvodů je toto hnutí poháněno především důvody ideologickými. Vyrůstá z hnutí hippies a opírá se o různá revoluční hnutí let sedmdesátých, aby pak vyústilo v alternativní hnutí let osmdesátých, rozvíjející se především v Německu, ve spojení s hnutím autonomním. Všechny squaty, které jsou v Evropě otevírány v 70. a 80. letech, se k alternativním a autonomním hnutím nepřipojují. Tyto squaty většinou nejsou politické. Jsou pouze domy, obsazenými za účelem bydlení, kde obyvatelé nežijí v komunitě a jednoduše obsazují byty se svými rodinami.

Ve Francii je velká část squatů obývána dělníky-přistěhovalci, bez povolení k pobytu: tyto squaty reagují především na potřebu ekonomickou. Mnoho mladých nezaměstnaných se také stěhuje do pařížských squatů na konci 70. let z důvodu nedostatečných prostředků na zaplacení nájmu. Ale vedle těchto ekonomických faktorů existuje opravdová kultura squatu, která se v tomto období začíná objevovat. Jak jsem již řekl, tato kultura má zčásti své kořeny v hnutí hippies. Opírá se také o myšlenku odmítání práce, touhu mnohých mladých lidí žít v komunitě, nalézt ekonomickou alternativu. Tato kultura squatu je také šířena revolucionářskými aktivisty, kteří v ní vidí prostředek k experimentování s anarchistickými komunitami nebo praktikování myšlenky komunismu tady a teď. To jsou politické squaty, které se připojují k autonomnímu hnutí.

Mezi squaty, které můžeme označit za politické (ve smyslu pořádání aktivit otevřených veřejnosti anebo ve smyslu nebýt jen squaty k bydlení), je třeba odlišit squaty autonomní od squatů, které můžeme nazvat (i když tato klasifikace může být někdy trochu zavádějící) jako “alternativní.” “Alternativní” squat nemusí být nutně politický a jeho obyvatelé squat většinou považují za cíl sám o sobě. Alternativní squat sám sebe nevnímá v rámci revolučního přístupu. Nesnaží se odtrhnout od kapitalismu, ale naopak vytvořit ekonomickou alternativu přímo uvnitř kapitalismu samého. Alternativní squat se především snaží o pozitivní přístup: snaží se renovovat budovy, aby se staly užitečnými – tedy, vytváří místa pro bydlení, ale také pro kulturní aktivity. Z toho důvodu jsou alternativní squaty většinou squaty uměleckými. Alternativní squat přijímá kompromis s úřady: snaží se o legalizaci, například podepsáním nájemní smlouvy s vlastníkem nebo dohodou s městským úřadem. Alternativní squat také souhlasí s provozováním komerčních aktivit: tak se většina německých squatů 80. let stává také módními bary, které platí majiteli za pronájem a tak se dostávají do perfektní shody se zákonem. Alternativní squat může také vyjednat kompromis s majitelem: například se angažuje v opravách budovy a opustí ji na konci přesně určeného období (2). V Paříži se v 80. letech alternativní squaty seskupí do kolektivu: Obyvatelé-Renovátoři.

Ve Francii můžeme první zkušenosti s politickými squaty datovat do začátku 70. let. Některé se zdají být pokračováním hippies komunit let 60. To platí, například, o celku situovaném kolem ulice rue des Caves v Sevres, čtvrti na okraji Paříže. Toto komunitní seskupení pochází z roku 1965. Některé domy jsou zakoupeny, jiné pronajmuty, další zasquatovány, tak je po r. 1968 vytvořena komunita několika stovek obyvatel (3). V r. 1971 se část obyvatel rozhodne praktikovat jakýsi “úplný (celistvý, komplexní, fr. integral) komunismus”: soukromé vlastnictví je naprosto zrušeno a všechny věci jsou společné, to zahrnuje i oblečení, které je shromážděno v kolektivní šatně.

Tito obyvatelé se také rozhodnou zahodit své klíče a nechat své dveře neustále otevřené. Tato epizoda je také vyprávěna v pasáži filmu “Rok 01” režiséra Jacqua Dillona (4). Tato zkušenost potrvá do r. 1974 a skončí kvůli zhoršení vztahů komunity s okolím. Bandy floutků budou progresivně přicházet parazitovat na komunitě v ul. rue des Caves s nepříjemnými důsledky: prodej drog, potyčky, znásilnění, zvláště násilná vyrovnávání účtů mezi dealery (střelba) (3). Obyvatelé jsou tedy donuceni zřídit osobní vlastnictví a znovu uzamykat dveře svých domovů. Bandy floutků přesto pokračují v terorizování čtvrti a policie odmítá zasáhnout, aby squattery donutila opustit jejich příbytky.

Aby se ubránili, organizují se tedy obyvatelé do samobranitelské čety a každý dům dokonce vybavují systémem alarmů, který umožňuje spustit sirénu, když je třeba upozornit na nebezpečí (7). Střety jsou extrémně surové, obyvatelé docházejí dokonce až k výrobě malých domácích bomb (5), aby se ubránili. Když tato krvavá epizoda skončí, tato malá komunita pak přežije až do dneška v legalizované formě (3). Tuto krátkou zkušenost “úplného komunismu” už můžeme považovat za formu autonomie. Ale od r. 1974 se obyvatelé rue des Caves odhodlaně angažují v Alternativě (především s účastí na kampani za zvolení Reného Dumonta do prezidentského křesla).

Mezi prvními autonomními squaty, které jsou otevřeny v Paříži uprostřed 70. let, můžeme zvláště zmínit ten, který otevřeli členové skupiny Marge v r. 1976 v č.39, v ul. rue Rigoles, ve 20. pařížském okrsku. Členové Marge jsou právě vystěhováni z jiného squatu, který se nachází několik stovek metrů odsud a byl otevřen o dva roky dříve v č.341, ul. rue des Pyrénées.

Squat v ul. Rigoles je obýván po dobu tří let asi dvacítkou osob, které žijí v párech, rozděleny do devíti garzonek (6). Narozdíl od většiny ostatních autonomních squatů, které přežijí v pozdějších letech, je důležité zmínit, že byty v ul. des Rigoles č.39 jsou také zrenovovány, což je důkazem potřeby komfortu ze strany těchto prvních squatterů. Ostatní autonomní squaty budou naopak většinou situovány ve starých budovách, určených k rozebrání. Jiný důležitý fakt, který je třeba odhalit v případě 39, rue des Rigoles: i přesto, že má každý z obyvatelů svůj vlastní byt, jí se společně: takže jde přece jen v tomto squatu o komunitní životní styl.

Autonomní squaty 70. let jsou většinou situovány ve 14. okrsku, ve čtvrti, která se nachází na západ od avenue du Maine, poblíž nádraží Montparnasse. V této čtvrti určené pro projekt městské rekonstrukce je většina budov opuštěná. V těchto budovách se usazuje většina squatterů. Mnohé z těchto squatů nemají žádné kontakty s autonomním hnutím a některé fungují na principu alternativních squatů, s chutí renovovat budovy a s určitým počtem aktivit asociativního typu (12). Velké množství squatů v této čtvrti je vystěhováno a zazděno 24. listopadu 1977. Tato vystěhování vyprovokují vzpouru v průběhu večera. V sobotu 26. listopadu se na manifestaci proti vystěhovávání shromáždí tisícovka osob, z nichž 300 je autonomů. Squatteři využijí této demonstrace, aby odstranili zdění v jednom z vystěhovaných squatů. Demonstrace pak dostane formu vzpoury: sídlo SEMIREP (společnost odpovědná za renovaci čtvrti) a jedno policejní auto jsou podpáleny.

Poté dají úřady přednost strategii “vyhnívání”. Nejdříve nechají drogu, aby se usadila v různých squatech, aby podnítily většinu squatterů opustit místo z vlastní vůle, ale také aby zdiskreditovaly tato obsazená místa u ostatních obyvatel čtvrtí. Tyto squaty se tedy stávají místy věčně navštěvovanými dealery a toxikomany. Vyrovnávání účtů mezi dealery a stoupající násilí jsou stále častější do chvíle, kdy začnou být negativně vnímána sousedstvím. V tomto momentu nemá policie žádné překážky, aby tyto squaty vystěhovala, protože lidé závislí na heroinu mají většinou malou schopnost politického odporu. Takový scénář bude přehráván znovu a znovu po celé období 80. a 90. let.

Squatteři, kteří byli vyhnáni ze 14. okrsku, se na počátku 80. let většinou zabydlují ve čtvrti Belleville, ve 20. okrsku. Vychodní část Paříže je totiž také plná opuštěných budov. Většina autonomních squatů je seskupena několik stovek metrů od sebe. Ke squatům 20. okrsku je třeba připojit squaty v 19. a 18. okrsku. Jedna velká část squatů 19. okrsku je otevřena kolektivem Obyvatelů-Renovátorů. Tento kolektiv funguje na ideji alternativního typu squatů, který se staví proti představě autonomů.

Co se týče squatů v 18. okrsku, jsou většinou koncentrovány ve čtvrti Barbes. Tyto squaty jsou obydleny dělníky-přistěhovalci, kteří většinou nemají nic společného s autonomy. Nicméně v letech 1981 a 1982 profituje Action Directe (Přímá akce) ze své krátkodobé existence coby legálního seskupení, aby v této čtvrti otevřela několik squatů spolu s tureckými maoistickými aktivisty. Tato různá obsazení umožní získat bydlení pro stovku rodin (13). Action Directe se nejprve nastěhuje v r. 1981 do č.42, rue de la Goutte d’Or, ale tento squat je po několika měsících vystěhován. 3. prosince otevřou aktivisté squat nový ve stejném bloku domů, v č.3, Villa Poissoniere. Dvacítka squatterů je vystěhována policií po čtyřech dnech.

O tři týdny později jsou otevřeny tři squaty s Asociací pro solidaritu s tureckými pracujícími v č.10, 12 a 14 Villa Poissoniere. Dvě z těchto budov jsou obsazeny padesáti Turky, třetí budova je obsazena Action Directe, která dokonce vyvěsí na fasádu transparent se svým názvem. Tyto budovy jsou pak dvakrát vystěhovány a znovu obsazeny. Po tomto druhém vystěhování otevírají 19. ledna aktivisté Action Directe nový squat, vzdálený asi stovku metrů, v č.28 v ul. rue de la Charbonniere (14). Squat v ul. Charbonniere je vystěhován 9. dubna, ale squaty ve Villa Poissoniere nakonec dokážou vytrvat. Ten, který je obsazen Action Directe, je mimochodem v květnu prohledán v důsledku příprav na summit G7.

Co se týče autonomních squatů 20. okrsku, obyvateli jsou především mladí lidé. Bruno upřesňuje: “Bylo tam několik starších lidí, kteří byli mimochodem pouliční prodavači novin (to jsou první kolektivy pracujících v tísni). Měli jsme mezi 17 a 35 lety.” (8). Večery organizované na bázi bezplatnosti jsou pořádány pravidelně (bar, koncerty, grilování).

Násilí také zůstává jednou z charakteristik tohoto prostředí: “V politických věcech, tam šlo o bitky. Mlátili jsme se bez přestání! Lidi trávili spoustu svýho času válkou proti “špinavejm zrádcům” z alternativních squatů v 19tým: proti uměleckejm squatům” (8). Squaty z 19. okrsku totiž představují tendenci, která je protichůdná tendenci squatů z 20. Když totiž squatteři z 20. trvají na představě života bez práce, v bezplatnosti a ilegalitě, zdá se, že ti z 19., “Obyvatelé-Renovátoři,” se od tohoto způsobu distancují a pokoušejí se o určitou formu legalizace (8).

Odsud pramení nenávist, kterou k nim cítí squatteři z 20. Nicméně, kultura násilí, kterou podporují tito posledně zmínění, je vede až k válce mezi sebou samými. Tato soupeření se stávají spíše vyúčtováními mezi bandami mladých, z důvodu neshod v názorech na identitu, místo aby vycházela z antagonismů politických, ale i přesto z tohoto jednání můžeme do jisté míry vyčíst určitou politickou logiku, přisuzující vyznavačské nálepky různým squatům. Zdá se, že squaty 20. okrsku byly rozděleny mezi pro-situs a anarchistické, tyto posledně zmíněné byly na lepších pozicích vzhledem k Action Directe. Soupeření mezi squaty se může také změnit v ozbrojené střetnutí, vyvolané menším incidentem (jako např. jednoduchá hádka během koncertu), a způsobit tak vlnu represí. Rozdílné politické nálepky mohou tedy být použity jako ospravedlnění války mezi squattery. To je možná scénář, který vedl ke smrti Patricka Rebtholze 12. prosince 1982 (9). Toho dne napadla skupina squatterů squat v ul. des Cascades. Jeden z obyvatel nabil a odstřelil Patricka Rebtholze kulkou z revolveru.

Aby evokoval rok 1983, mluví Philippe Tersand, aktivista Unie Anarchistů, o “období PPC (Politiquement Pas Clair, politicky mlhavý),” o podivné směsi anarchistických punkerů a aktivistů extrémní pravice, kteří se střetávali na koncertech, které se konaly v autonomních squatech. Philippe Tersand si především vzpomíná na potyčku, která se spustila během koncertu v jednom ze squatů v Montreuil, když jedna skupinka začala předvádět hitlerský pozdrav (10). Bruno vysvětluje toto promíchání různých typů lidí faktem, že autonomní squaty byly jedinými místy, kde se mohla vyjádřit undergroundová kultura: “Do r. 1984 nebyly v Paříži koncertní sály. Skupiny, které chtěly hrát, přicházely do squatů. Squaty byly jedinými místy, kde byly koncerty. Takže všichni skinové chodili do squatů. Skinhead, to neznamenalo nazi, bylo to sakra víc komplikovaný, než tohle! Existovali redskins (11), ale to byla ultramenšina. V týhle době byly hnutí autonomní a punkový kompletně propojený. Takže každej s čírem, teda lidi, co byli naprostý punkáči, taky nebyli v tomhle politickým prostředí. Ale všichni, kdo byli squatteři, autonomové, byli tak trochu punkáči. To byly věci, co šly spolu, ale nebyla to móda jako teď: nebyla to uniforma, moh si bejt punk a bejt oblíklej jako každej, v tý době to byla mentalita.

A tak, v těchhle věcech byli samozřejmě fašouni, ale neni pravda, že to neprobíhalo dobře. Je jasný, že to nebylo politicky ujasněný. Ale autonomní hnutí bylo spojený s hnutím squatů, který bylo zase spojený s hudebníma hnutíma (alternativní koncerty). To vytvářelo situaci, kdy se všichni znali: znali jsme všechny skiny a všichni skinové nás znali: šlo o stejný prostředí. Chodili jsme všichni na stejný koncerty: byla to věc lidí z těchhle čtvrtí. Ale skini, co chodili, neměli fašounský řeči. Došlo sice ke spoustě rvaček, ale my sme se každopádně mlátili pořád! Všichni se rvali se všema! Koncert bez rvačky, to nebyl koncert.”

Poznámky:
(1) Výkladový slovník Petit Robert
(2) Prohlášení současných alternativních squatů najdete např. na stránkách kolektivu Interface. Dokonce existuje i jeho autonomistická kritika, prohlášení Intersquat.
(3) Rozhovor s Michelem (pseudonym obyvatele la rue des Caves, 24/01/2004)
(4) “Rok 01″ – Jacques Dillon, Gébé, Alain Resnais a Jean Rouch, UZ Production 1973. Tento film je fikcí, ale vyprávění o zahození klíčů je autentické.
(5) Tzv.”raz-le-bol (až-po-krk)”: lahvičky na plyn, naplněné střelným prachem.
(6) Rozhovor s Nicole, členkou skupiny Marge (20/04/2004)
(7) Squat v ul. Rue des Caves
(8) Rozhovor s Brunem (pseudonym, 16/04/2002)
(9) Noviny L’Ardennais z 23/12/1982
(10) Rozhovor s Philippem Tersandem (aktivistou Unie anarchistů, 10/04/2002). Squaty v 90. letech se zabývá dílko Philippa Tersanda: “Guy Georges, un ami insoupçonnable? (Guy Georges, přítel, kterého nelze podezírat?)”, STOCK 2000.
(11) Komunističtí skinheads
(12) Rozhovor s Cécilií (26/02/2004)
(13) “Eléments chronologiques”, “Textes de prison (Texty z vězení). 1992-1997”, Action Directe, JARGON LIBRE 1997
(14) “Action Directe. Du terrorisme français a l’euroterrorisme (Od francouzského terrorismu k euroterrorismu)”, Alain Hamon a Jean-Charles Marchand, SEUIL 1986

Samosprávný prostor – Tanneries

Alternativní centrum politického, sociálního a kulturního života a aktivit v Dijonu

únor 1998 až listopad 2002 – provizorní bilance a perspektivy

Tanneries existují již delší dobu. Zdálo se nám, že je čas vyhodnotit situaci, začínaje malou prezentací projektu a jeho současné situace. Tento text je tudíž maličko delší a obtížnější. Nicméně, pokud vás Tanneries zajímají, stojí za to, jej projít.

Předmluva

Les Tanneries se zrodily jako odpověd na mnohá přání lidí, kteři-ré měli-y společné to, že chtěli-y žít v Dijonu, a kteří-ré se, nadšeni-y zkušenostmi se « svobodnými » prostory odhalenými během jejich cest a shledání, nechtěli-y spokoji s pouhým sněním, ale chtěli-y tvořit a sdílet své zápasy a názory.

30. října 1998, jsou tedy bývalé administrativní prostory les Tanneries (situovány v č.13 a 15 na boulevard de Chicago), opuštěné městským úřadem od r.1995, obsazeny kolektivem jednotlivců a organizací z Dijonu. Jednak, aby zde žili-y, ale také aby poskytli-y k dispozici prostor pro tvůrčí činnost, nezávislou na státu a na kapitalistickém trhu.

Od té doby se zde navzájem mísí mnohé myšlenky, nápady a chuť je realizovat.

Jednat v otázce bydlení a osobního vlastnictví

Napříč celou dobou obsazení se kolektiv setkává s upozorňováním na spekulaci s nemovitostmi, příliš vysoké nájmy, bezmocnost jednotlivců izolovaných tváří v tvář veřejným pravomocím a sociálním službám. Uvědomujeme si, že společnost neumožňuje mnohým z nás, abychom bydleli-y ve slušných podmínkách a v prostorách, které by nám umožnily rozvinout projekty společného (komunitního, collectif) života, vzhledem k množství prázdných budov v dijonské aglomeraci (asi 4 000), se nám pak také zdá legitimní využít takovýto neobydlený prostor, s nímž nikdo nic nedělá. Jeho vlastnosti nám umožňují realizovat náš projekt společného (komunitního) života, znovu využít opuštěný prostor pro bydlení, a přetvořit jej v místo konání různých aktivit.

V hlubším smyslu se tento přístup stává součástí zpochybňování myšlenky osobního vlastnictví a logiky hromadění bohatství. Ve skutečnosti si myslíme, že materiální statky by v tomto světě měly být lidem k dispozici na základě jejich potřeb a na principu rovnosti. Máme tu troufalost myslet si, že tyto statky by neměly být hromaděny několika málo osobami, které pro ně nemají jiného využití, než toto své bohatství a svou moc zvětšovat. Proti osobnímu vlastnictví vyhlašujeme «vlastnictví na základě užívání (propriete d’usage) ».

Poskytnout prostor pro nezávislou tvorbu a její šíření

Vězněm institucí, závislá na dotacích státu nebo podřízená komerčním požadavkům, nechává tvorba stále méně a méně prostoru alternativám. Mnozí umělci a umělkyně, komici a komičky, hudebníci a hudebnice, kteří-ré se netouží « prodat », nemají v Dijonu k dispozici žádný prostor, kde by se mohli-y vyjádřit a ukázat své práce veřejnosti. Les Tanneries tudíž mají být prostorem, kde mohou « explodovat » « umělecké » projevy jiné, než ty, které náleží kultuře konzumu, výrobě stars nebo televizi. Prostor, který podporuje sítě (struktury) « Do It Yourself (udělej to sám!)». Sítě, kde solidarita a šikovnost umožňují, aby tvorba a její uveřejňování byly činnosti dostupné všem. Mimo úmysl sjednotit činitele a činitelky z různých oblastí, je také naším cílem ukázat, že se tvorba může slučovat s každodenním životem, se sociální nebo politickou sférou.

Uvést v soulad angažovanost aktivist-k-y a každodenní život

Zdá se nám důležité propojit místo, kde bydlíme, a prostory vyhrazené politickým aktivitám: nejsme první, kdo si myslí, že osobní a politický svět jsou vnitřně spojeny a že abychom mohli doufat ve změnu světa, je také potřeba změnit sebe sama.

Nechceme pohlížet na to, co je «politické», jako na oblast strohou a nepřístupnou, jako na oblast ekonomického a sociálního života řízenou těmi velkými tohoto světa. Naopak, pro nás to představuje způsob přístupu ke všem oblastem života: od mezilidských vztahů po zájmové činnosti, od našeho postoje k životnímu prostředí po způsob, jakým se stravujeme, od způsobu, jakým vykonáváme naši každodenní dopravu po vztahy, které udržujeme skrze naši konzumaci s populacemi, obývajícími druhou polovinu planety.

Představení, úsměv, setkání mohou být stejně tak «politické », jako tisíce lidí blokujících otevření summitu Organizace světového obchodu.

Zakládáme tedy soudržnost mezi naším politickým a osobním postojem na vůli neizolovat činnost aktivist-k-y od každodenního života. Toto nás radikálně odlišuje od všech ideologů-politiků a političek, kteří-ré kážou změnu a v teorii kritizují konzum, znečištění planety nebo principy nadvlády bez snahy zbavit se jich v praxi.

Vcelku se jedná o to, vytvořit strukturu, kde by se mohl umocnit náš individuální rozkvět, způsob života v souladu s naší etikou a naše ochota působit na svět.

Být méně, díky squatu, otroky placené práce

Většina z nás je předurčena k tomu strávit nejdůležitější část našeho života prací pro zisk nějaké společnosti nebo zaměstnavatele, zejména proto, abychom čelili všem finančním potřebám, k jejichž plnění se nás společnost snaží donutit. Předpokládáme, že placená práce je jedno z hlavních odcizení, vnucených kapitalismem, a chceme si svobodně vybrat různé činnosti, které nám jsou vlastní.

Nutnost platit nájem je jedním z důležitých činitelů, které mají za následek závislost na práci na plný úvazek. Squat, jelikož odstraňuje nájem a umožňuje sdílet prostředky, může ohromně zmenšit tuto závislost, a tak nabídnout více volného času. Aktuálně jsou nicméně naše alternativy velmi nedostačující k tomu, abychom se mohli úplně oprostit od potřeby peněz, a tak velká většina z nás pokračuje v práci na částečný nebo nepravidelný úvazek.

Žít odlišně a vytvářet lokální alternativy tváří v tvář místním orgánům

Naše volba společného (komunitního) života nás vede k rozvoji pojmu solidarity, skupinové dynamiky, výměny znalostí a kompetencí. Abychom dosáhli-y co největší míry autonomie na státu a kapitalismu, snažíme se nezůstat pasivními a dělat věci sami-y: spíše věci sbírat než utrácet za nové, spravovat než vyhazovat, vytvářet spíše než kupovat, podílet se na něčem spíše než za to platit, komunikovat spíše než se dívat na televizi, dělat věci společně spíš než se uzavírat každ-ý/á u sebe doma, obohacovat se znalostmi a zkušenostmi v oblastech toliko «manuálních», jak «intelektuálních» spíš než být závislí-é na odborn-í/i-cích. Les Tanneries, stejně jako jiné prostory vymykající se logice obchodu, jsou tak místem, kde peníze a společenská soutež ztrácejí svůj význam. Prostorem, kde si znovu přivlastňujeme svůj čas, který žijeme, svou schopnost myšlení, jednání, předávání informací jiných, než těch, které nám předhazují média podle pravidel jedné jediné představy o světě a podle pravidel světového trhu. Usilujeme jinak o analýzu a překonávání postojů sexistických, rasistických, týkajících se omezování na základě věku (agistes), nebo postojů homo/lesbofobních, které se mohou vyskytnout jak vně tohoto místa, tak v samém jeho středu.

Po vzoru mnoha jiných squatů experimentujeme s jinými způsoby fungování, spíše než abychom očekávali jakousi «revoluci », která by přišla zázračně změnit všechno ze dne na den. Žít a myslet je neustálé hledání a ne nějaká věc, která přijde naráz, protože jsme se rozhodli-y přijmout nálepku aktivist-k-a nebo revolucionář-ka.

Myslíme si, že svobodné prostory, vyčleňující se ze systému, mohou přispět k uskutečnění svobodných společenství, založených na rozvoji bytostí, které je budují. Mohou být například důkazem životaschopnosti odlišných způsobů organizace a umožnit nám ještě dnes navrhnout něco jiného (alternativu). V tomto smyslu jsou doplňující součástí sociálních bojů, na nichž se chceme podílet. Ať jde o ofenzívy proti politice vedené státem nebo nadnárodními společnostmi, proti průmyslovému zemědělství, proti automobilu nebo naftařskému průmyslu, ať jde o pokus překonat společenský dohled a represi, ať jde o solidaritu Sever-Jih, pomoc věznům, zpochybňování patriarchálního systému, odpor na pracovištích, ve školách a fakultách proti vykořisťování a chápání čehokoli coby zboží (marchandisation).

Samozřejmě, abychom reprezentovali-y opravdu účinnou proti-moc (contre-pouvoir), abychom nezůstali-y pouhou osamocenou alternativou, ale opravdu vytvořili-y jiný svět, bylo by třeba realizovat samosprávné struktury na všech úrovních (stravování, výchova, zdraví nebo dopravní prostředky…) a zvětšit počet propojení a styků. Ačkoliv jsme od toho nepochybně daleko, zdá se nám přesto důležité uchovávat si tyto cíle na mysli a snažit se od nynějška tvořit realitu, ve které bychom chtěli-y žít. Doufáme, že budeme moci pokračovat v přispívání k této snaze i v budoucnosti.

Vy a my?

Tanneries nejsou malinkatou bublinou uzavřenou světu. Usilují o to být strukturou otevřenou všem, kteří-ré si přejí snít, vyjádřit se, tvořit. I přesto, že se to může zdát trochu vzájemně si odporující se vším tím krásným teoretickým pojednáním (podloženým ale reálnou praxí), chceme se vyvarovat situaci, kde bychom se ocitli-y v roli ideologů a ideoložek nebo udělovačů, udělovaček lekcí, ustrnulých na jedné dogmatické vizi světa. Chtěli-y bychom být naopak schopní-é přemýšlet a diskutovat vycházeje ze zkušenosti a myšlenek každé-ho.

Z jiného hlediska je ale nepopiratelné, že náš způsob života je poněkud odlišný od každodenní skutečnosti takové, jak ji žije většina ostatních lidí. Jsme si vědomi-é vzájemných nedorozumění, která může tato situace způsobit, a nebezpečí, že se uzavřeme v jakémsi alternativním ghettu. Nechceme se odtrhnout od ostatních lidí a jednat v našem koutku nerozumějíce již skutečnostem naší společnosti. Ani my neunikáme velké části faktů a myšlenek, které zpochybňujeme v současném světě. A tak i přesto, že se náš svět zdá trochu zastrašující nebo příliš okrajový, doufáme, že obyčejná dobrá vůle vycházet vstříc ostatním lidem bez toho, abychom je předem soudili, nám dovolí prožívat společné okamžiky a vytvářet svazky, které prolamují bariéry.

Fungování místa a zapojení se do jeho aktivit

Toto místo funguje na principu samosprávy. Každá a každý se učastní na řízení místa a jeho aktivit prostřednictvím pravidelných schůzek a valných shromáždění (VS), která se konají každý měsíc. Tato VS seskupují obyvatele, jednotlivce i skupiny aktivní v centru místa (sestavování programu, počítačová dílna, zeleninová zahrada, zkušebny, informační stánek/zóna bezplatnosti), kteří-ré mají často ještě další specifické a doplňující schůzky. VS jsou otevřena každé-mu, kdo cítí, že se ho/jí týkají, a touží po tom, zapojit se do aktivit místa, ať takovým či jiným způsobem.

Zápas vedený proti vystěhování

Je logické, že se náš projekt nezamlouval místní moci, která se mu během posledních čtyř let snažila udělat přítrž rozličnými způsoby. Úspěšně skryla svůj strach z toho přihlížet rozvoji struktury, požadující změnu a unikající její kontrole, za sérii falešných záminek, které jsme vyvrátili-y jednu po druhé.

Reagovali-y jsme řadou manifestací, pouličních infostánků, dny otevřených dveří a jinými široce podporovanými akcemi. To předsavovalo dostatek iniciativ, které se zasloužily o informování velkého počtu osob o naší koncepci a dosáhly poměru sil, který pak postačil k tomu, aby nás udržel v budově.

V tomto kontextu byl zahájen «dialog» s městskými úřady, vlastníkem budovy. Problematický pokus uvést v soulad náš požadavek autonomie a boj proti vládnoucím institucím s možností zapsat náš projekt do dlouhodobého kontextu. Pokus, z něhož jsme v závěru vytěžili-y víc, než to, k čemu by nás pravděpodobně vedla pouhá konfrontace (tedy vystěhování). V místním kontextu jsme uzavřeli-y sázku o to, zda by samosprávná struktura mohla zajistit kontinuitu naší činnosti a nabídnout doplňující prostředky všem druhům ostatních pokusů o obsazování, mnohdy mnohem krátkodobějším.

Jelikož životní podmínky místa a jeho kapacita byly evidentně pro nás důležitým problémem, uskutečnili-y jsme významné práce, způsobem autonomním, bez jakékoli finanční dotace (které jsme vždycky odmítali-y). Tyto práce, klíčový bod jednání s radnicí, se zaměřovaly zejména na nutnost uvést do stavu, který by vyhovoval normám, sál pro veřejné aktivity a vyhnout se tak riziku zákazu ze strany prefektury. Jenže když se práce chýlily ke konci, zpustošil zastřešení naší bývalé obydlené části v noci z 16. na 17. června 2000 úmyslně založený požár. Radnice toho okamžitě využila k tomu, aby přerušila probíhající jednání, která byla v cílové fázi, a u soudu požadovala naše vystěhování. Po celé léto pak následovalo dlouhé přetlačování. Na konci léta radnice, znovu odrazena naší neústupností a širokou podporou, nakonec upustila od vystěhování. Když pak proběhly obecné volby, zavázali-y se současní městští činitel-é/ky k tomu, že nebudeme vystěhováni-y. Nicméně nové výhrůžky nás v červnu 2002 donutily k akcím, které vyvrcholily podpisem smlouvy o obsazení, obnovitelné po třech letech. Sál určený pro veřejné aktivity je nyní schválen.

Je nicméně důležité upřesnit, že les Tanneries zůstávají naprosto nezávislé a že budeme dbát na to, aby podpis úmluvy neměl žádným způsobem vliv na povahu našich aktivit a naší angažovanosti.

Bilance?

Po čtyřech letech od obsazení se nám zdá, že jsme dospěli-y k uskutečnění velké části našich projektů, k prožití řady věcí dost kouzelných (a samozřejmě jiných, někdy dost tvrdých) a pozitivně hodnotíme naši činnost. Toto místo se totiž rychle stalo důležitým centrem aktivit, v měřítku lokálním i širším. Založené dílny umožnily mnohým osobám vyjádřit se mnoha způsoby a navíc bezplatně (nástěnná malba, kinematografie, foto-laboratoř, sítotisk, žonglerství, zkušebny, knihovna, atelier perkuse, oprava kol) a vystupovat nebo vystavovat. Máme na svém kontě několik stovek veřejných vystoupení: divadlo, chanson, nezávislá filmová tvorba, výstavy…

Tváří v tvář kulturním mamutům prosáklým finanční podporou (subvencemi), jsme dokázali-y, že je možné nabídnout bohatý program, aniž bychom na institucích museli-y vyžebrat jediný halíř. Různé způsoby společného řízení místa a osobní iniciativa, jíž bylo vyhrazeno prvořadé místo, přinesly podnětnou zkušenost. Ta určitému množství návštěvníků a návštěvnic umožnila podílet se aktivně na životě místa bez toho, aby je omezila do role pasivní-ho konzumenta-ky, kterou jim určuje institucionální nebo komerční kultura. Místo bylo také příležitostí ke sdílení důležitých názorů a k jejich rozšiřování a umožnilo uskutečnit mnohé politické akce, jimž les Tanneries sloužily jako podpůrný prvek (ať jde o přípravu manifestací Davosu proti Světovému ekonomickému fóru, o přípravu táboru No Border ve Štrasburku, o týdny lokálních anarchistických (interlibertaire) nebo squatterských (intersquat) akcí, o mnohé místní kampaně a manifestace proti válkám v Kolumbii a v Afghánistánu, proti automobilu ve městě nebo sekuritářským politickým systémům atd.).

Všechny tyto kladné dojmy nesmějí zakrýt mnohá zklamání a obtíže, které potkáváme denně v naší snaze organizovat se v autonomně řízený celek, rozvinout aktivnější a rovnější účast velkého množství lidí, udržet naše projekty otevřené a přístupné. Neustálá sebereflexe a sebedotazování nám, doufáme, pomáhají dělat stálé pokroky. V této chvíli, kdy se naše situace začíná stabilizovat, je důležité uchovat dynamiku otevřenosti praktickým zkušenostem, kulturám a rozličným představám, stejně jako novým projektům, a přitom prohlubovat principy samosprávy, které stojí u základu celého projektu les Tanneries.

Tanneries a hnutí «intersquat» lokální a případně širší

Navzdory opakovaným pokusům o vystěhování ze strany radnice i navzdory úmyslnému požáru jsme stále tady. To je podle nás důkaz toho, že je možné vítězně se bít tváří v tvář institucím a že aktivistický squat ve Francii není nutně odsouzen k nejistotě, krátkodobé perspektivě a nucenému vystěhování, pokud jen dokážeme vytrvat! Nicméně způsobem ještě rozsáhlejším se od 11.září stát pustil do ultra-sekuritářské politiky, která usiluje o zmrazení všech vrstev, které odporují, nebo které «vadí» naší společnosti. Tady dáváme najevo naši solidaritu se všemi těmi, kteří-ré otevírají squaty a musejí se postavit proti represi ze strany vlastníků, místní moci, státu, policajtů a soudnictví.

Nové projekty v les Tanneries?

Po mnoha obtížných chvílích je konečně sál, určený veřejným aktivitám a vystoupením, dokončen a situace se stabilizuje (přinejmenším v tom, co se týče hrozby vystěhování…aspoň na nějaký čas). Myslíme si, že k vytvoření hnutí s dlouhodobější perspektivou nejsou důležité jen zkušenosti pomíjívé. Jedním z klíčů k jeho dosažení je možnost disponovat stálými prostorami a být připraveni-é a ochotni-é k zapojení velkého množství osob a kolektivů. Z tohoto hlediska pak místo jako les Tanneries představuje obrovský potenciál. Mimo četné veřejné aktivity (koncerty, debaty, výstavy…), které nikdy neustaly, byly během posledních měsíců realizovány mnohé nové projekty: kolektiv PRINT, který se zabývá oblastí svobodných softwarů (logiciels libres) a alternativní informatiky, společná zeleninová zahrádka a obnovení zanedbaného sadu, zóna bezplatnosti s infostánkem a burza oblečení…

Čekáme na vaše nápady, pokud jde o to další, a na vaši aktivní účast na projektech, úsměvech, shánění materiálu a na pracích. Podrobnosti o aktivitách, programy a prezentační letáčky jsou k dispozici u nás a na několika dalších místech v Dijonu. tanneries [at] squat [dot] net

reaktualizováno v listopadu 2002
tanneriány a tanneriánkami

16. – 17.X. 1999

Jeden z opuštěných, chátrajících domů na Francouzské ulici v Brně, v tzv. “brněnském Bronxu,” obsadila demonstrativně ve dnech 16. – 17.X. 1999 skupina dvaceti aktivistů a příznivců občanského sdružení Wera, které chtělo tímto způsobem upozornit brněnský magistrát na to, že se ve městě nachází přes dva tisíce neobydlených objektů, přičemž v ubytovnách a sociálních zařízeních pro lidi v kritické sociální situaci je pouze 170 míst.

Na “dočasný” squat byl vyvěšen transparent “Obsaďte mě, chátrám” a interiér aktivisté zútulnili obrazy s přírodní tematikou. Účastníky tohoto “happeningu” opakovaně perlustrovala policie, ale z úředníků magistrátu, jimž byla akce určena především, se “squatery” diskutovat nepřišel nikdo.

Brno – Kociánka

11.VI. 2000

K dalšímu demonstračnímu obsazení dlouhodobě nevyužívaného objektu došlo 11.6. 2000. Bývalou budovu internátu na Kociánce obsadilo symbolicky na jeden den asi sto mladých lidí, kteří tak chtěli dát najevo, že v Brně po uzavření klubů Šedé litiny a Vaňkovky, chybí alternativní kulturní centrum. Na Kociánce proběhla výstava prací studentů brněnských výtvarných škol, autorské čtení a akustické koncerty. Stejně jako v případě Francouzské ul. byl objekt po skončení akce uklizen a v klidu opuštěn.

Mlýn Valcha – Dvůr Králové

Konec října 2000 – 22.III. 2001

V budově bývalého mlýna v Jiráskově ulici s přilehlou rozsáhlou zahradou se dvanáctičlenná skupina squaterů pokusila vybudovat společenské kulturní autonomní centrum. Asi týden po obsazení je zástupce firmy Nyppo, která je vlastníkem objektu, vyzval k okamžitému opuštění budovy, přičemž vyhrožoval zásahem policie. Squateři ultimátum odmítli a provedli nezbytná opatření proti případnému útoku – ten se však nekonal.

V listopadu “posádku” mlýna posílila skupina squaterů ze “Statku,” který nechal jeho soukromý majitel pan Kužela vyklidit za asistence policie. I když se squateři pokoušeli “Statek” bránit, tak v situaci, kdy soukromý majitel nechal traktorem strhnout přilehlou stodolu a vyhrožoval i stržením obytné budovy, byl další odpor nereálný.

Mlýn byl přes svoji značnou schátralost legálně obýván až do konce 90. let, kdy jej opustila poslední nájemnice paní Zemanová, jejíž rodina tam žila a pracovala od konce první světové války a vyjádřila squaterům svoji podporu. Novým obyvatelům mlýna se poměrně rychle podařilo dům po technické stránce “zprovoznit” – oprava střechy, rozvodu vody a el. proudu. V prvním patře byla zřízena společenská místnost a začalo se s úpravami hospodářských prostor pro instalace chystaných výstav. V listopadu 2000 se mlýn stal terčem útoku skupiny nazi-skinheads, ale podařilo se jim vytlouci jen několik oken… Se sousedy vycházela squaterská komunita dobře a tak se obyvatelé mlýna rozhodli, že 7. dubna 2001 představí své sociálně-kulturní centrum veřejnosti. Za tímto účelem byla ve mlýně instalována řada obrazů a artefaktů.

19.3. 2001 se do mlýna dostavili tři zmocněnci firmy Nippo a ultimativně vyzvali squatery, aby do jedné hodiny objekt opustili. Ti to odmítli s poukazem na to, že je ho nejen “technicky” nemožné vzhledem k vystaveným obrazům a dalším předmětům, ale že nemají ani kam jít. Po dvou dnech klidu zaútočila 22.3. 2001 v 6:30 h na mlýn policie a zadržela všech dvanáct obyvatel. Policisté se psy prohledávali (rozuměj demolovali) jednotlivé místnosti – vysypávali šuplíky, shazovali police, házeli na zem knihy, potaviny atd. Přeřezávali přípojky k elektrickým spotřebičům i sluchátka k volkmenům… Všichni zadržení byli podrobeni dvanáctihodinovým výslechům a policie jim sdělila, že jsou obviněni z nedovoleného užívání cizího majetku. Formální záminkou k vyklizení bylo údajné hledání drog, a co je zajímavé, i tiskovin!

Co se týká drog, tak mimo kávy, balíčku tabáku, cukru a soli nebylo nalezeno nic a z tiskovin policisté objevili celý ročník Rudého práva. Squat Mlýn byl firmou Nippo tolerován skoro čtyři měsíce a to, že k vyklizení došlo čtrnáct dní před jeho oficiálním otevřením pro veřejnost, svědčí o tom, že skutečným důvodem vyklizení byla snaha zlikvidovat rozvíjející se nezávislou kulturně-sociální aktivitu.

Zda je někdo ze squaterů vystaven soudní represi, jak jim vyhrožovala policie, není známo.

Šafránka – Praha 6

Červenec – poč. září 2002

Skupina aktivistů pražské anarchistické scény obsadila od konce devadesátých let opuštěný, památkově chráněný statek Šafránka, jehož vlastníkem byl Magistrát hl. m. Prahy. Jak uvedli ve svém prohlášení, jejich cílem bylo:

“Vytvořit na Šafránce prostor pro nekomerční aktivity, začínající kapely, divadla a umělce. Propagovat etické (vegetariánské a veganské stravování) myšlenky samosprávy a organizace zdola. Vytvořit zázemí pro svobodné diskuze a přednášky… Tento svobodný chce být příležitostí pro tvůrčí seberealizaci, je otevřený Vám všem…”

19.7. 2002 v 19:00h se dostavili zástupci magistrátu a členové bezečnostní agentury a vyzvali squattery k opuštění objektu do půl hodiny. Část squaterů se začala skutečně “vystěhovávat,” zatímco osmičlenná skupina se opevnila na půdě a střeše, kde vyvěsili černé a černorudé vlajky a ultimátu se odmítli podřídit. Narozdíl od obležení Milady nebo Ladronky, se policie a bezpečnostní agentura tentokrát nepokusily obránce skutečně izolovat. Policie se omezila pouze na perlustrace přítomných a radní Blažek se vyjádřil “že město proti squaterům nezakročí násilným způsobem.” A tak zatímco před hlavním vchodem do statku hlídkovala policie nebo bezpečnostní agentura, na zahradě zadního traktu vznikl improvizovaný tábor sympatizantů, kde na podporu obránců proběhlo několik kulturních akcí (divadlo, taneční párty, přednášky atd.).

23.7. demonstrovalo před pražským magistrátem cca 40 anarchistů s hesly “Chcete ruinu, nebo Kulturně sociální centrum?” Podobná solidarizační akce proběhla i v Brně. Přes značný zájem sdělovacích prostředků se squaterům nepodařilo o svém kulturně-sociálním projektu s žádným kompetentním představitelem města jednat. Magistrát se tenkrát rozhodl nechat squatery postupně “vyhnít” a omezit se pouze na monitorování dění kolem statku a stálé hlídkování bezpečnostní agentury. Počátkem září 2002 Magistrát prodal Šafránku soukromé firmě a squateři ji opustili.

Ladronka

V posledních dvou letech své existence se Autonomní centrum sice vyprofilovalo spíš jako alternativní klub, ale i tak hrálo významnou roli v antiautoritářském hnutí (organizační a technické zajišťování demonstrací, benefiční akce pro autonomní tisk a aktvity atd.).

Co se však ukázalo jako důležitější byla změna postoje části obyvatel ze sousedství od aktivní sympatie (v r. 1995 podepsalo petici na podporu Ladronky a jejího projektu cca 300 občanů z okolí) v pasivitu a u některých i aktvní odpor. K tomu zčásti přispělo zúžení programové náplně Autonomního centra a tudíž i omezení “komunikace” se sousedy a antiglobalizační demonstrace v září 2000, které díky následné kampani v médiích, vedly mimojiné i k tomu, že veřejnost začala anarcho-autonomní aktivity vnímat negativněji než dřív.

9.11. 2000 ráno zaútočili na Ladronku příslušníci městské policie za osobní přítomnosti radních Blažka a Dvořáka. Jako záminka a politické zdůvodnění k této akci jim sloužil text petice se stovky místních občanů, v němž si stěžovali na hluk a nepořádek v okolí statku… Policistům se podařilo vyrazit bránu a většinu squaterů zadržet v hlavní budově. Pouze čtyřem se podařilo nakrátko zabarikádovat na půdě a potom ustoupit na střechu. Magistrát nasadil do akce 60 – 80 policistů, včetně zásahové jednotky, a čtyři požární vozy. Podpora 30 – 40 aktvistů, kteří se před Ladronkou sešli, nemohla vyklizení zabránit. Kolem 18 hod opustili čtyři obránci (z toho dvě dívky) střechu. Celá akce proběhla bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí a podle renomovaných právníků se radní Dvořák a Blažek svým jednáním dopustili řady přestupků, ne-li trestných činů. Po vyklizení proběhlo několik protestních demonstrací s účastí 400-500 osob a policie Ladronku střežila nepřetržitě až do prosince, kdy ji vystřídala bezpečnostní agentura.

Část squatterů obsadila dům v nedaleké ???Hošťálkově ulici, odkud se museli do jara 2001 rovněž vystěhovat. Od vyklizení je Ladronka střežena bezpečnostní agenturou, jinak je objekt prázdný a slíbený termín rekonstukce byl již několikrát z finančních důvodů posunut, naposledy na rok 2004.

Staré Střešovice – Praha

Červen 1995 – ?

Kolonie dělnických domků ve Starých Střešovicích byla v pol. 8O. let určena k asanaci. Rozhodnutí o demolici bylo sice v r. 1990 zrušeno, ale život se do zdevastované lokality již nevrátil. V červnu 1995 obsadila skupina mladých lidí první domek č. 79 a v říjnu téhož roku je obsazen i další, č. 96. Střešovické squaty zpočátku nestály o publicitu a jeich obyvatelé se zaměřili na postupnou rekonstrukci svých nových domovů.

V listopadu 1998 založila takto vzniklá squaterská komunita občanské sdružení s názvem Dobročinný spolek Medáků ve Starých Střešovicích, který zahájil jednání s vlastníkem objektů, Magistrátem hl. m. Prahy o legalizaci obsazených objektů. V květnu 1999 squateři začali využívat třetí objekt č. 946.

Projekt Medáků komunitního sociálního centra získal širokou podporu dalších občanských iniciativ a institucí, místních občanů, ale i některých odborů Magistrátu hl. m. Pahy a starosty Prahy 6, P.Béma.

Cíle projektu:

– Rozvoj komunitních vztahů v lokalitě Starých Střešovic.

– Otevření místa pro komunikaci, setkávání a vzdělávání prostřednictvím kulturních programů spojujících více generací.

– Poskytnutí nového prostoru pro prezentaci soudobé umělecké tvorby, nahlédnutí do dřívějšího způsobu života oživením tradic a znovuobjevením atmosféry domků venkovského charakteru.

– Vytvoření prostoru pro dlouhodobé sociální bydlení mladých lidí, poskytnutí základního poradenství a krátkodobého azylového bydlení mladým lidem v sociální nouzi.

24. září 2000 Medáci oficiálně představili svoje prostory a projekt veřejnosti. Díky pestré nabídce kulturních a vzdělávacích programů (koncerty, divadelní představení, vzdělávací pořady, výtvarné dílny pro děti), celkové útulnosti a klidné atmosféře místa se Medáci stali vyhledávaným místem návštěvníků všech věkových kategorií. Nekonečná jednání s úřady vyústila ve vyhlášení veřejného konkurzu na využití všech tří obsazených objektů v březnu 2002. V dubnu 2002 rozhodla městská část Prahy 6, které byly objekty mezitím převedeny do vlastnictví, o výsledcích konkurzního řízení. Dům č. 946, kde Medáci provozovali Šumící haltýř, byl prodán soukromému zájemci, dům č. 96, hlavní prostor, kde se konají kulturní akce, je v provozu bar, byl dán do pronájmu T.Klímovi a pouze objekt č. 79 získali do pronájmu Medáci a jejich projekt skončil na druhém místě.

Vzhledem k nejasnostem a vážnému podezření z neobjektivnosti výběrového řízení, jej Dobročinný spolek Medáků odmítl uznat a proti jeho výsledkům se odvolal. (Projekt Medáků totiž počítá s provázáním aktivit v objektech č. 79 a 96 a výsledek konkurzu tak v praxi znamená nemožnost tento projekt realizovat.) V červenci 2002 jsou Medáci vyzváni k opuštění objektu č. 96 a jeho předání MÚ Prahy 6 – ti to odmítají s odůvodněním, že čekají na výsledek odvolání.

V srpnu a začátkem září 2002 se situace vyhrotila a “vítězný” nájemce T.Klíma se pokusil Medáky vystěhovat pomocí soukromé bezpečnostní agentury. Squateři zajišťují dům č. 96 barikádou a s podporou sympatizantů v něm nepřetržitě drží hlídky a obracejí se na soud. Ochranka se po několika dnech stahuje a kulturní aktivity pokračují v obvyklém rozsahu.

To, že Medáci neuznali výsledky výběrového řízení, znamenalo, že ztratili i nárok na využívání druhého objektu č. 79 a v únoru 2003 jsou znovu vyzváni k opuštění objektů. Jelikož objekty má vyklidit Občanské sdružení Medáků ve Starých Střešovicích, squateři ho rozpouštějí a zakládají Občanské sdružení Slovanská Lípa, na níž se tudíž rozhodnutí o vystěhování nevztahuje. Kulturní a společenské aktivity tak ve Starých Střešovicích pokračují ve stejném rozsahu jako dřív.

Narozdíl od anarchoautonomních squatů se Medáci nebránili využívat finanční podporu formou grantů od nevládních organizací a nadací jako je Open Society Fund Praha a svým celkovým zaměřením mají spíš blíž k nevládním občanským a ekologickým iniciativám (s nimiž také úzce spolupracují), než k anarcho-autonomní scéně. Každopádně vedle Milady jsou Staré Střešovice druhým skutečným a hlavně aktivním squatem v Praze a jako takové si zasluhují podporu.

Ulice Lodná – Bratislava

Červen 2000 – 4.9. 2000

K prvním pokusům o squatování v Bratislavě došlo až na podzim 1999, kdy skupinka nadšenců začala postupně vyklízet a upravovat několik let prázdný dům v Podtatranské ulici. Těsně před tím, než se tam stačili noví obyvatelé nastěhovat, nechal majitel dům obsadit bezpečnostní agenturou a tím bylo vytvoření komunitního autonomního centra znemožněno.

K dalšímu pokusu došlo v červnu 2000, kdy asi desetičlenná skupina mladých lidí obsadila opuštěný dům na Lodné ulici v centru Bratislavy. Díky velké podpoře a aktivní pomoci přátel se během krátké doby podařilo zobytnit a zprovoznit většinu obývacích prostor. Využívána byla společenská místnost, kuchyň i sklepní prostory. Squateři na Lodnej provozovali “podzemní sklepní bar,” infoshop, konalo se tam několik videoprojekcí a přednášek o MMF, globalizaci a INPEGu. Proběhlo tam i několik menších výstav.

Slibně se rozvíjející autonomní iniciativa však narazila na záměr vlastníka – Okresný úrad Bratislava I., který dům nechal na poč. září vyklidit policií, patrně s cílem později ho odprodat či jinak komerčně využívat.

4.9. 2000 proběhla před vyklizeným domem menší protestní akce a někteří z vystěhovaných squatterů ho znovu obsadili. Neustálý tlak policie a úřadů však další aktivity v domě znemožnil. Na Lodnej žilo 10-12 stálých obyvatel a krátce před vyklizením už 30. Většinou šlo o aktivisty a sympatizanty anarcho-autonomího hnutí.

“Přestože Lodná trvala jen krátce, představovala po nás velkou zkušenost…Fenomén squattingu je potřebné rozšířit i na Slovensku a s obsazováním objektů je nutné zároveň projevit nespokojenost s bytovou politikou, s nedostatečným sociálním zabezpečením lidí, poukazovat na machinace s nemovitostmi, při kterých vznikají zisky, za kterými však nestojí žádné vytvořené hodnoty, a na absenci spontánních kulturních center.

Proto: Obsaďte a žijte!

z textu komunity na Lodnej po vyklizení
…

Místo doslovu

Po listopadovém převratu sdílela řada lidí názor, a to včetně některých “veteránů” undergroundu, že se postoj nové politické moci, ale zejména celé společnosti, k okrajovým sociálně-kulturním experimentům změní a že je bude možné skutečně realizovat jak bez politických tlaků, tak bez diktátu trhu. Nasměrování společnosti a politický vývoj už na samém počátku 90. let ukázal, že takové iniciativy budou pro nově se etablující systém stejně nepřijatelné jako pro ten předchozí. Už pouhá existence squatterských komunit ve většině případů naráží na komerční zájmy konkrétních zájmových skupin či jednotlivců.

Od roku 1990 do roku 2002 došlo na území bývalého Československa k víc jak třiceti pokusům o nelegální obsazení dlouhodobě nevyužívaných objektů, většinou ve vlastnictví obcí. Drtivá většina squaterů se hlásila k různým proudům formujícího se anarcho-autonomního hnutí a jeho aktivistům se v devadesátých letech z obsazených objektů na nějaký čas opravdu podařilo vytvořit alternativní kulturně-sociální centra tohoto hnutí. To platí zejména o Sochorce, Ladronce, Miladě, Zeleném Dvoru u Košic a Lodnej v Bratislavě. Většinu squatů se podařilo majitelům za pomoci policie i bezpečnostních agentur v krátké době bez většího odporu zlikvidovat.

Na vážnější odpor však “moc” narazila při obraně Sochorky, Ladronky, Zenklovky, zejména Milady, ale i Medáků. V Brně pak při obraně hotelu Varšava. Tedy všude tam, kde se squaterské komunity mohly opřít o širší aktivní podporu a solidaritu dalších aktivistů anarcho-autonomního hnutí, popř. jiných iniciativ i lidí z okolí.

Ale nesquatují pouze anarcho-autonomové. Některé domy obsadily skupiny tzv. “alternativní” apolitické mládeže, které nebyly nějak vyhraněněji politicky vyprofilované, což byl zejména případ Zlaté lodi a v současné době Medáků. Ale u všech typů squaterských komunit, bez ohledu na jimi deklarované (či nedeklarované) politické postoje, převažovala touha žít v pospolitosti, žít v kontaktu s lidmi stejné, nebo podobné hodnotové orientace, sdílet s nimi společný prostor, spoluvytvářet ho a spolurozhodovat o něm. Tedy snaha o uskutečnění samosprávy – přímé demokracie, alespoň v menších celcích. Každá ze zde uváděných squaterských komunit však prošla vnitřním vývojem a pokud jim bylo dopřáno udržet se delší dobu, docházelo v nich k přirozenému vývoji a proměnám, které na původně deklarované zásady mnohdy navazovaly už jen volně.

Obsazováním prázdných objektů si squateři neřešili a neřeší pouze svoji bezprostřední tíživou sociální situaci a motivace, proč obsazovat, se u jednotlivců i komunit dost liší. V některých případech šlo především o realizaci kulturně-sociálních center, jindy to byla snaha o akcentování politického rozměru obsazení (a to platí zejména o krítkodobé demonstrační squatování např. v Karlových Varech a v Brně). Je zajímavé, že squaterům ze Starých Střešovic, kteří se nejméně sociálně-politicky vymezují, se jako jediným podařilo navázat kontakt se sociálně potřebnými a několik bezdomovců u nich skutečně našlo střechu nad hlavou.

Velkou slabinou squaterských komunit bylo (a je) proměnlivé složení a věk jejich obyvatel, z nichž většina patřila mezi hledající. Dá se říct, že skutečně funkční komunity, které se více či méně přiblížily cílům, jež si na počátku vytyčily, potřebovaly na svoji vnitřní stabilizaci nejméně jeden rok, než se jejich sociální a “organizační” struktury zaběhly a byly schopné vytvořit sociálně-kulturní centra opřená o vypracované konkrétní projekty a schopné se o obsazené objekty starat. To platí zejména o Ladronce, Miladě, Medácích, Zlaté lodi, Sochorce a Zeleném Dvoře.

Squateři v praxi nepoukazují pouze na neudržitelnou bytovou situaci, ale zpochybňují tak z morálního hlediska i základní právo kapitalismu – právo vlastnit. Nebezpečí, jaké z toho pro systém plyne je zřejmé, a proto se snaží squaterské aktivity kriminalizovat, potlačit, popř. jim otupit ostří (např. jednáním o legalizaci, vyhlášením konkurzu nebo přislíbením náhradních prostor). V řadě případů však sama represivní moc při likvidaci squaterských komunit dané zákony překračuje a porušuje.

Jednoznačně protiprávní byl zásah policie proti obyvatelům squatu Českomoravská a Nová Zahrada v Brně. K porušování zákona a překračování pravomocí ze strabny policie došlo i při vyklizení hotelu Varšava v Trutnově, při vyklízení Ladronky a jako takový se dá hodnotit i postup bezpečnostní agentury při obléhání Milady. Většina razií proti squaterům byla policií později zdůvodňována, jako by šlo o akce proti prostředí, kde se konzumují, či distribuují drogy. Zde je nutné podotknout , že anarcho-autonomní hnutí jako takové tvrdé drogy odmítá už ze své podstaty a Autonomí centra Ladronka, MIlada, ale i další squaty otevženě deklarovaly blokádu tvrdým drogám – “droga podporuje systém.” Některé zákroky policie se staly předmětem vyšetřování Inspekce min. vnitra a trestního stíhání policistů – šlo však většinou o formální řízení bez vyvození skutečných postihů, které by zamezily opakování podobných případů. Na obranu squaterů několikrát vystoupily i nevládní občanské iniciativy Český Helsinský výbor, Host, Nadace Tolerance. Stalo se tak zejména v případě Hlaky Fouskové vězněné a souzené za “napadení” policistky při vyklízení Zlaté Lodi a v případě razií na Českomoravské a na Ladronce. Za zmínku stojí, že iniciátorem vyklizení bývá sama policie, která vyvine na majitele objektu nátlak, aby jej nechal vyklidit. S největší pravděpodobností se tak stalo z popudu protiextremistického oddělení v případě vyklizení Zenklovky a obléhání Milady.

Postavení squatterských iniciativ v Čechách a na Slovensku je značně rozporuplné. Přestože bylo jenom v Praze na konci 90.let registrováno přes čtyři tisíce neobydlených domů (je pravda, že řada z nich už byla rekonstruována, nebo zajištěna, ale nemalý počet i stržen) aktivně se obsazování v letech 1990-2002 zúčastnilo odhadem přes tři sta osob, většinou ve věku 17-20 let z anarcho-autonomního nebo alternativního prostředí, které v některém ze squatů žili alespoň měsíc. Nemůžeme tedy hovořit o tom, že u nás existuje skutečné squaterské hnutí s širší sociální základnou, které by pro stávající systém představovalo vážný sociálně-politický problém tak, jako tomu bylo v Holandsku, Dánsku nebo v Berlíně.

Tato situace ovšem vyžaduje i jiný přístup, taktiku a postoje k majitelům a celémo systému. Obecně platí, že squatteři mají v podstatě pouze čtyři možnosti:

(1) Obrazně řečeno “hodit systému rukavici,” odmítnout jeho stávající právní řád a hodnoty a pokud má hnutí dostatečně širokou sociální základnu, pokusit se s podporou radikálních politických, ale i občanských a charitativních iniciativ o prlomení a změnu legislativy – tzn. změnu zákonů v oblasti bytové a sociální politiky, což byl případ Holandska na přelomu 70. a 80. tel, ale i Západního Berlína ve stejném období.

(2) Kombinovaný přístup – “hodit rukavici” a zároveň vypracovat projekty na využití zasquatovaných prostor. Pro ně získat podporu odborníků z různých odvětví a ty potom předložit vlastnákům, jednat o nich a zároveň mobilizovat své příznivce pro případnou násilnou konfrontaci. Tedy právní normy “akceptovat” a pro sebe si vybojovat “výjimku.” Takový přístup zvolila Kodaňská Christiánie v 70.letech a squaty ve Východním Berlíně v letech 1989-92.

(3) Obsazení legitimizovat kulturně-sociálními aktivitami a projekty s poukazem na údržbu chátrajících objektů a jejich “konzervaci.” Od počátku se snažit o dialog s majitelem, přesvědčit jej o tom, že tyto aktivity a projekty jsou pro společnost přínosem a pokusit se alespoň o částečnou změnu ve vnímání této problematiky jak u veřejnosti, tak úřadů i sociálních pracovníků atd., popřípadě si zajistit jejich aktivní podporu, což je jediný možný postup v situaci, pokud hnutí nemá reálnou sociálně-politickou základnu a podporu. Taková je situace v bývalém Československu bez ohledu na to, co jednotlivé squaty deklarovaly a deklarují.

(4) Obsadit a přežívat. Poměrně rozšířený způsob, praktikovaný bezdomovci v různých zemích a tedy i u nás. Tedy: V obsazených objektech žít pokud možno nenápadně, nezapojovat se do žádných aktivit a “nedělat problémy.” Tento způsob se paradoxně vyplácí a pokud se takoví “squateři” vyvarují další trestné činnosti, mohou přežívat i několik let za vědomí policie i majitele.

Fenomén squattingu ve všech jeho podobách (zejména 1-3, u č.4 závisí případ od případu) se v každém ohledu dá hodnotit pozitivně jako jedna z forem občanské neposlušnosti. Za zvlášť důležité se dá považovat to, že ve světě ovládaném tzv. “volným trhem,” odcizujícím a deformujícím mezilidské vztahy, vznikají spontánně ve squaterských iniciativách komunity, hledající jiné formy soužití a organizace než jakými jsou ty, které panují ve většinové společnosti. Příklady Ladronky, Milady, Zlaté Lodi, Medáků a dalších jsou zároveň ukázky fungujících ostrůvků alternativy, které začínaly z ničeho a přesto se jim podařilo své zdánlivě “utopické” představy alespoň částečně zrealizovat. Zároveň s tím se squaty staly pro své obyvatele skutečnou “školou.” Např. většina squaterů z Ladronky je aktivní i dnes, někteří provozují infokavárnu Utopie, nebo další infocentrum v Sochařské ulici, popř. pracují jako streetworkeři atd…

Squaty se též stávají součástí spontánního antifašistického “hnutí” (dá-li se to tak nazvat). Aktivity s touto tématikou nebo etnické večery bývají do programů zařazovány dost často a některé squaty se proto staly i terčem fašistických útoků (Sochorka, Buďánka, Ladronka a Zelený dvor, který byl fašisty dokonce vypálen).

Do postavení “squaterů” se ovšem dostávají i lidé slabších sociálních vrstev, kteří nejsou schopni vzhledem k stoupajícím životním nákladům a nezaměstnanosti platit nájemné (informace z televizního zpravodajství z února 1999). A možná, že právě tento fakt je jednou z příčin toho, že i když jsou squateři mnohdy vystaveni tvrdé policejní represi (viz Českomoravská, Nová Zahrada, Sochorka atd.), následná soudní represe je v porovnání s ní velmi mírná. Dosud bylo podáno trestní oznámení na cca 30 squaterů podle §249a. Šlo o šest obránců Nové Zahrady, o šest squaterů ze Zenklovky (dva z nich dostali podmínku), o čtyři obránce Milady a zbytek dalších případů připadá na squatery z Valchy. Většina trestních stíhání byla amnestií prezidenta republiky zastavena a obránci Milady ???(někteří) dostali symbolické tresty – několik desítek hodin veřejných prací. Žádný soud se tedy neuchýlil k tvrdé represi, aby další potenciální squatery odradil. Takový přístup může být motivován snahou “nepřilévat olej do ohně” (tvrdá represe by mohla vyvolat vlnu solidarity s odsouzenými a tímpádem i obrátit pozornost na samotný problém squattingu a dát mu pak širší rozměr), ale i vědomím, že squaterů je u nás méně než prázdných objektů a taková represe se tedy jeví jako zbytečná. Nicméně, problematiku squattingu si uvědomují i represivní složky. Dokladem toho je brožura z r.2001 – Policie a sociální radikalismus, vydaná Českým Helsinským výborem a Střední policejní školou v Praze 9, kde je squattingu věnováno necelých pět stran (viz příloha). Jde o jakýsi návod, jak mají policisté postupovat. Squatting je zde pojímán jako součást radikální levicové politické scény (což však vždy neplatí) a určitá sociálně-politická hodnota mu je tedy přisuzována i v českých podmínkách.

Roman L.

Squatting

Pojmem squatting rozumíme neoprávněné obsazování prázdných bytů. Squatting provozují levicoví aktivisté a příslušníci kulturních proudů s krajní levicí spjatých. Cílem squattingu je zpravidla upozornit na špatnou bytovou situaci a bytovou politiku. V západních zemích, odkud squatting pochází, bylo běžné obsazovat i byty v luxusních čtvrtích, kde se majitelé snažili udržet vysoké ceny právě tím, že neuzavírali nájemní smlouvy s nižším nájmem. Squatting měl tehdy ryze ideový obsah a nesl prvky třídního boje.

V České republice je situace poněkud jiná. Squatting nemá doposud tak vyhraněný ideologický obsah. Squatteři si vybírají své objekty i podle jiných kritérií. Často je to zájem o zachování kulturně významné památky jejímu účelu a zamezení jejího použití pro komerční účely. Čeští squateři si často vybírají i nevyužité obecní byty nebo nebytové prostory a obsazení bytu tak využívají jako prostředek nátlaku na obec. Squatting není v České republice masově rozšířen.

Největší úskalí squattingu je v disproporci mezi chráněnou hodnotou a hodnotou, kterou se snaží vytvořit. Squatting je nepochybně útok na majetek. Squatting ale fakticky vytváří nové obydlí, které požívá také ústavní ochrany. Tato skutečnost vyvolává právní a společenský konflikt. V okamžiku, kdy někdo již někde fakticky bydlí, byť neoprávněně, je třeba jeho domovní svobodu respektovat. Definitivní náprava je tedy možná pouze prostřednictvím soudního rozhodnutí. Efektivnost boje proti squattingu bude závislá především na výkonnosti soudního systému a částečně na efektivitě státní správy. Policie může sehrát jen zprostředkovatelskou, popřípadě podpůrnou roli.

V praxi nemusí mít squatting vyloženě invazní tvář. Může se projevovat i ve formě neoprávněného setrvání uživatele objektu (bytu nebo nebytového prostoru) poté, co skončil právní důvod užívání objektu (nájemce měl uzavřenou smlouvu, ta vypršela a bývalý nájemce prostor nadále užívá neoprávněně). Kromě squattingu se může policie setkat s jednáním velmi podobným, které není motivované politicky, ale pouze hospodářsky. Pro takovou činnost platí z právního hlediska totéž, co pro squatting.

Squatting je jednání protiprávní. Protiprávnost squattingu má dva základní rozměry: rozměr občanskoprávní a rozměr trestněprávní.

Občanskoprávní odpovědnost squatterů je otázkou právního vztahu mezi squattery a vlastníkem, popřípadě správcem objektu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ať už je vlastníkem kdokoliv, má v zásadě stejné právní postavení, to znamená, že není rozdíl mezi právním postavením soukromého majitele domu, obcí či státem. V roli vlastníka nemovitosti požívají všechny právní subjekty stejnou ochranu. Vzhledem k tomu, že jde o vztah soukromoprávní (občanské právo je součástí soukromého práva), policie není oprávněna v tomto vztahu nijak aktivně vystupovat jako účastník řízení. Případná trestněprávní odpovědnost se bude řešit odděleně. Pokud se vlastník domu (nebo jiného objektu) obrátí na policii, a oznámí, že jeho byt je neoprávněně obsazen, policie je oprávněna učinit šetření, zda nedošlo k trestnému činu (viz dále) a případně zahájit trestní stíhání. Policie není oprávněna squattery násilím vystěhovat, je ale oprávněna na žádost vlastníka nemovitosti zjistit jejich totožnost, bez ohledu na to, zda byl spáchán trestný čin. Ke zjištění totožnosti je oprávněna ze zákona o policii, který dává policii možnost zjistit totožnost osoby, jestliže na tom má někdo jiný právní zájem. Zde je třeba připomenout, že pak je oprávněna i zjistit totožnost osoby, která toto zjištění vyžaduje.

Policie je při výkonu své pravomoci povinna respektovat nedotknutelnost obydlí, i když je užíváno neoprávněně. Může ale vlastníkovi účinně poradit, jak má postupovat:

1. Vypracovat příslušnou žalobu k soudu.

2. Podat návrh na vydání předběžného opatření tamtéž.

3. Obrátit se na okresní (v Praze na obvodní) úřad s žádostí o ochranu před zásahem do pokojného stavu a s žádostí o obnovu pokojného stavu.

ad 1. Žalobou se může vlastník domáhat svého práva. Může kupříkladu požadovat, aby někdo neužíval jeho byt. Dále se může vlastník domáhat náhrady škody.

ad 2. Předběžným opatřením je možné domáhat se takového upravení poměrů, aby pozdější výkon práva nebyl ohrožen. Pokud např. squatteři demolují dům takovou intenzitou, že by byl pravděpodobně zbourán dříve, než proběhne soudní řízení, může se vlastník domáhat předběžného opatření, které jim to zakáže (předběžná opatření jsou vykonatelná).

ad 3. Návrhem je možné se domáhat obnovení pokojného stavu (před nájezdem squatterů). Pokojný stav je ten, který trval delší část z posledních šesti měsíců. V řízení se nezkoumá oprávněnost požadavku (nezjišťuje se, zda dům patří majiteli a zda squatteři nemají nájemní smlouvu), ale pouze stav během posledních šesti měsíců (kdo nemovitost užíval nebo jí disponoval). Tento rok tedy nelze použít, jestliže squatteři již byt obývají delší dobu.

Poznámka:

Vždy je lepší si na právní služby najmout advokáta. Pokud je vlastník finančně sláb, může se obrátit na Advokátní komoru se žádostí o bezplatné přidělení advokáta.

Policie sice nemůže aktivně vystupovat v občanskoprávních sporech, ale může posloužit jako již zmíněný prostředek zjištění totožnosti squatterů. Dále může dokumentovat situaci prostřednictvím protokolů, které pak poslouží jako důkazní materiál. V některých fázích pak může asistovat při výkonu soudního rozhodnutí. Kromě toho samozřejmě může účinně informovat.

Squatteři neporušují pouze předpisy soukromého práva, ale i předpisy trestního práva. V praxi půjde především o tento trestný čin:

§249a

Neoprávněný zásah do práva bytu, domu nebo nebytového prostoru

1. Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, nebo peněžitým trestem.

2. Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

Podle stávajícího soudního výkladu není skutečnost, že někdo zůstává v bytě po skončení nájemní smlouvy, trestným činem.

Pokud policie dojde k názoru, že došlo k trestnému činu, je povinna učinit příslušné kroky , a to vyžádat si vysvětlení, vznést obvinění apod. Během samotného trestního stíhání a ani tehdy, když budou obvinění pravomocně odsouzeni, není možné pachatele násilím vystěhovat. K tomu slouží především občanskoprávní řízení, které může probíhat souběžně. Je ovšem možné pachatele motivovat prostřednictvím takzvaného odklonu od trestního stíhání (podmíněné zastavení a narovnání), aby od trestné činnosti upustil. Pokud pachatel pokračuje v trestné činnosti po sdělení obvinění, jedná se o nový trestný čin. Vlastník nemovitosti bude v trestním řízení figurovat v roli poškozeného a může v adhezním řízení (řízení o soukromoprávním nároku vyplývajícím ze spáchání trestného činu, které probíhá v rámci trestního řízení) uplatnit nárok na náhradu škody. Nemůže ovšem uplatnit jiný občanskoprávní nárok, jako třeba vyklizení nemovitosti apod.

Pokud během trestního řízení dojde k vydání pravomocného rozsudku v občanskoprávním řízení, jsou orgány činné v trestním řízení tímto rozsudkem vázány (a naopak). Vzhledem k tomu, že v každém řízení se rozhoduje o jiném nároku a problému, nebudou se rozsudky příliš ovlivňovat. Jinak ale platí, že trestní řízení a soukromoprávní spor probíhají na sobě nezávisle.

V některých případech se může stát (a stává se to), že squatteři uzavřou s vlastníkem dohodu, která jejich užívání legalizuje. Tato okolnost nemá vliv na trestněprávní posouzení jednání, kterého se squatteři dopustili před touto dohodou. Během trestního řízení je ale možné zvolit některý ze způsobů odklonu (podmíněné zastavení a narovnání), popřípadě jinak hodnotit společenskou nebezpečnost trestného činu.

Vlastník nemůže v žádném případě squattery vystěhovat násilím svémocně.

V případě, že by squatteři v bytě již fakticky bydleli, dopustil by se trestného činu. Pokud by se rozhodl vystěhovat squatt, který je užíván k jiným účelům než k bydlení, nedopouští se trestného činu, ale pouhého protiprávního jednání bez veřejné sankce.

Kazuistika č.1:

Vlastník domu se obrátí na policii s tím, že jeden z jeho bytů je neoprávněně skupinou neznámých squatterů, kteří byt obývají nejméně čtrnáct dní. Se squattery se dá prý bez problémů jednat a mluvit, pouze nechtějí byt opustit a nabízejí vlastníkovi, že mu budou platit nájem. Argumentují především “veřejnou povahou” bytového fondu. Squatteři jinak nečiní v domě, kde žijí jiní nájemníci, žádné problémy.

1. Co může policie udělat?

2. Co může policie poradit?

3. Jak bude policie postupovat při jednání s vlastníkem domu, popřípadě se squattery?

4. Kvalifikujte trestněprávně jednání squatterů.

Kazuistika č.2:

Událost uvedená v kazuistice č.1 se liší pouze tím, majitel dal squattery vystěhovat bezpečnostní agenturou násilím. Policie se o tom dozvěděla prostřednictvím třetí osoby, která byla svědkem incidentu.

1. Kvalifikujte trestněprávně jednání majitele a zaměstnanců bezpečnostní agentury.

2. Jak by se lišilo trestněprávní posouzení jednání majitele a zaměstnanců bezpečnostní agentury v případě, že by k vystěhování bezprostředně po obsazení bytu?

3. Kvalifikujte trestněprávně jednání squatterů.

4. Jaký postup by měla zvolit policie?

5. Jaký postup by mohli zvolit squatteři, pokud by v bytě bydleli již šest měsíců?

Obsaď a žij

Kronika obsazování

Příčiny a podstata squattingu
Obsaď a žij

Squatterské iniciativy na území bývalého Československa v letech 1990 – 1999

Motto:

Protiprávní obsazení bytu, nebo nebytového prostoru je trestným činem podle § 249a trestního zákona.

1. Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům,byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

2. Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

V letech 1990 až 1998 došlo na území bývalého Československa k více jak třiceti pokusům o nelegální obsazení dlouhodobě nevyužívaných objektů ze strany aktivistů anarchoautonomního, nebo alternativního hnutí. Ve většině případů šlo o objekty ve vlastnictví obcí. K dvanácti případům došlo v Praze, k pěti v Brně, k šesti ve Východních Čechách, po jednom pokusu v Teplicích, Karlových Varech, Bohumíně a Plzni. K pěti pokusům o squatování došlo rovněž na Slovensku. Ve většině případů se policii, popř. majiteli a státním orgánům podařilo vznikající squatty bez většího odporu v krátké době zlikvidovat.

K vážnějšímu odporu ze strany squaterů však došlo v Praze při obraně Ladronky, Sochorky, Zenklovky a zejména Milady. V Brně pak při obraně Nové zahrady a v Trutnově při obraně hotelu Varšava. Tedy všude tam, kde se squatterské komunity mohly opřít o širší aktivní podporu a solidaritu dalších aktivistů anarchoautonomního hnutí, popř. i dalších iniciativ. S tím úzce souvisí i postoj lidí v okolí obsazených domů. Po bližším seznámení se strach a obavy z nových “exotických” sousedů většinou změnily v sympatie a někdy i aktivní podporu. K takovému posunu došlo zejména v případě lidí ze sousedství Ladronky, Nové zahrady v Brně, squattu v Kar. Varech a Milady. Některé squatty se též staly terčem opakovaných útoků ze strany fašistických skinheads. Těmto útokům byl vystaven squatt v ul. ppl. Sochora, squat ve Dvoře Králové, obsazený dům na Buďánkách, ale i Ladronka a zejména Zelený dvor u Košic, který fašisté dokonce vypálili. Většina squattů se totiž ze své podstaty stává automaticky přirozenou součástí spontánních antifašistických a antirasistických iniciativ.

Obsazováním prázdných domů si squatteři neřešili a neřeší pouze svojí bezprostřední tíživou sociální situaci, ale jde jim i o určitou společensko-politickou aktivitu. V případech Ladronky, Milady, Zlaté lodi, Sochorky, Tuřan, Mlýna v Bohumíně, Zeleného dvora a hotelu Varšava, šlo navíc o snahu realizovat kulturně-sociální, ale i sociálně-politická autonomní centra opřená o vypracované konkrétní projekty. Zejména v těchto squattech vznikly funkční komunity lidí schopných se skutečně smysluplně o obsazené objekty starat a využívat je. Právě tyto komunity jsou někdy přirovnávány k českým undergroundovým komunám vznikajícím v 70. letech a později. Na rozdíl od nich se ty dnešní výrazněji názorově profilují.

Squatteři nepoukazují v praxi pouze na neudržitelnou bytovou situaci, ale zpochybňují tak z morálního hlediska i jedno z posvátných práv kapitalismu – právo vlastnit. Nebezpečí, jaké z toho pro systém plyne je zřejmé a proto se snaží squatterské iniciativy kriminalizovat, potlačit, popř. jim otupit ostří (např. při vyjednávání o legalizaci, nebo o přidělení náhr. prostor). V řadě případů však sama represivní moc při likvidaci squatterských komunit dané zákony překračuje a porušuje. Jednoznačně nezákonný byl postup policie při raziích proti obyvatelům squattu Českomoravská v Praze a Nová zahrada v Brně. K porušování zákona a překračování pravomocí ze strany policie, došlo i při vyklízení hotelu Varšava v Trutnově, při zastrašovací razii na Ladronce a jako takový se dá i hodnotit postup bezpečnostní agentury v případě obléhání Milady. Značná část razií proti squatterům (ale nejen proti nim), byla policií později zdůvodňována jako by šlo o akce proti prostředí kde se konzumují a distibují drogy. Zde je nutné podotknout , že anarchoautonomní hnutí jako takové tvrdé syntetické drogy odmítá už ze své podstaty (Autonomní centra Ladronka a Milada, ale i další squatty otevřeně deklarovaly blokádu tvrdým drogám) – “droga podporuje systém”. Některé zákroky policie se staly předmětem vyšetřování Inspekce min. vnitra a trestního stíhání policistů – šlo však víceméně o formální řízení bez vyvození skutečných důsledků. Na obranu squatterů v několika případech vystoupily i nevládní občanské iniciativy (Čes. Hel. výbor, Host, Nadace Tolerance), stalo se tak zejména v případě Halky Fouskové vězněné a souzené za “napadení” policistky při vyklízení Zlaté lodi a v případě razií na Českomoravské a na Ladronce. Za zmínku stojí , že iniciátorem vyklizení bývá sama policie, která vyvíjí nátlak na majitele objektu aby jej nechal vyklidit. S největší pravděpodobností se tak stalo z popudu protiextremistického oddělení v případě vyklízení Zenklovky a obléhání Milady.

Ve srovnání se zeměmi Záp. Evropy, nemůžeme hovořit o tom, že u nás existuje skutečné squatterské hnutí s širší sociální základnou. Přestože je jen na území hl. m. Prahy registrováno přes 4 tisíce neobydlených domů a nevyužívaných objektů (oficiální údaj z tisku, anarchisté jich evidují přes 200), obsazování se v letech 1990-98 aktivně zúčastnilo cca 100-150 osob ve věku cca 17-26 let z anarchoautonomního, nebo alternativního prostředí. Na 16 z nich bylo podáno tr. oznámení podle §249a. Šlo o šest squatterů zadržených při vyklízení Nové zahrady v Brně, o šest ze Zenklovy ulice, z nichž dva byli odsouzeni k podmíněným trestům a o čtyři osoby z Milady. Po amnestii prez. republiky byla většina tr. stíhání zastavena a v současné době pokračuje tr. stíhání proti čtyřem obráncům Autonomního centra Milada a 29,3,1999 podal Magistrát hl. m. Prahy žalobu o vyklizení na Nadaci Ladronka. V několika dalších případech dostali squatteři pořádkové pokuty.

Zhoršující se situace slabších sociálních vrstev, vzhledem k stoupající nezaměstnanosti a životním nákladům, vede k tomu, že nezanedbatelný počet rodin není schopen platit nájemné(informace z TV zpravodajství v pol. února 1999) a tak i lidé z tzv. majoritní společnosti se stávají v určitém slova smyslu rovněž “squattery”. Nelze než souhlasit s autorem článku otištěném v časopise Československé anarchistické federace Existence č.4 z ledna 1999, kde se mimo jiné praví:

“Squatting je hnutí, kde lidé nebojují jen za své ideály a vize, ale přímo za svůj životní prostor. Učí se tu žít v komuně, většinu věcí užívají společně, rozbíjí zaběhnuté stereotypy, ukazují cestu. Squatty jsou útočištěm odpůrců systému. Svými benefičními akcemi se podílejí na financování činnosti autonomního a anarchistického hnutí. Stávají se katalyzátorem odporu, předvojem revoluce, která zajistí politickou a hospodářskou spravedlnost a samosprávu a v neposlední řadě důstojné bydlení pro všechny, nejen pro ty, co si to mohou dovolit. Squatting je boj tady a teď, stává se předvojem sociální revoluce.”

Různé druhy bydlení – pol. 90. let

Kronika obsazování

Dům U divého muže, Praha 1 – prosinec 1990- 14.1.1991

Dům ve Sněmovní ulici č.1 na Malé straně byl až do 30. listopadu 1990 legálně využíván Linhartovou nadací, která ho měla pronajatý od Fed. Min. vnitra. “Divý muž ” byl živým alternativním kulturním centrem. Po vypršení nájemní smlouvy předkládá nadace ministerstvu plán na rekonstrukci a využití objektu pro kulturní účely. FMV však odmítá komunikovat a pobyt víc jak 30 lidí v objektu je po 30.listopadu nelegální. “Linhartovci”, mezi nimi i veteráni undergroundu odmítají dům vyklidit. Na začátku ledna 1991 dostávají ultimátum – objekt musí být opuštěn do 10. ledna. Kulturní akce však pokračují – koncerty, autorské večery,div. představení atd. 11.ledna 1991 dopoledne obklíčila budovu policie ,byl odpojen přívod el. proudu a vody a do budovy již nebyl nikdo ani novináři vpouštěn. Zasahující ozbrojené komando nemělo tak jako dříve a později v takových případech identifikační čísla. Večer se podařilo několika desítkám lidí vyrazit zabedněná okna v boční ulici a dostat se dovnitř, kde shlédli na nádvoří představení ruského avantgardního divadla Děrevo. Obyvatelé Divého muže a jejich příznivci se chystají na okupační stávku. Týž den pozdě v noci se dostavili zástupci FMV a s představiteli nadace se dohodli na vyklizení objektu. Zástupci ministerstva tvrdili že “objekt musí být vyklizen v zájmu obranyschopnosti státu”. Ministerstvo mělo dům poskytnout jednotkám střežícím zas. úřady záp. zemí po dobu války v Perském zálivu. Předáci nadace (ač se to dnes zdá neuvěřitelné) od chystané ok. stávky upustili a 14.ledna 1991 Divého muže vyklidili.Obyvatele Divého muže podpořilo solidarizační manifestací asi 40 anarchistů rozhodnutých se ok. stávky rovněž zúčastnit.

Tento konflikt je považován za první střet mezi polistopadovou politickou mocí a alternativní občanskokulturní iniciativou a zároveň za “konec hnutí undergroundu” vycházejícího kontinuálně ze 70. 80. let…

Buďánka, Praha 5 – zač. května 1991 – březen 1992

Jeden z asi 2O opuštěných památkově chráněných domků kolonie Buďánka obsadila skupina aktivistů anar. skupiny Svoboda 91. V jednopatrovém domě bez el. proudu a vlastního zdroje vody žilo 5-7 squatterů. Poslední dvojice jej opustila pod nátlakem policie a odešla do rozjíždějícího se squattu v ul. ppl. Sochora. V následujících letech některé domky znovu obsadili bezdomovci. Celá lokalita dodnes chátrá.

Zlatá loď, Praha 1 – podzim 1991 – 31.květen 1994

Dům U Zlaté lodi v Náprstkově ulici byl obsazen alternativní mládeží, které se zde podařilo vytvořit skutečně fungující a životaschopnou komunitu,přirovnávanou ke komunám 60.let.Svůj pobyt se tato komunita snažila legalizovat a její projekt na využití domu se umístil na 2. místě konkurzu vyhlášeném MÚ Prahy 1 (1. místo nebylo obsazeno). Konkurz byl však později anulován a 30 až 40 stálých obyvatel domu (někteří i s malými dětmi) násilně vystěhovala policie 30.května 1994. 10 ti členná skupina squatterů, která kladla pasivní odpor byla vyklizena o den později. Dnes je dům rekonstruován, přízemí kde bývala squatterská čajovna a galerie je komerčně využíváno, v patrech jsou nájemní byty.

Sochorka, Praha 7 – březen 1992 – podzim 1997

První byt v činžovním domě v ul. ppl. Sochora obsadili anarchisté již na jaře r. 1990.Ale skutečný squatt vzniká až o dva roky později po té, co dům opouští postupně většina jeho legálních nájemníků. Zde bylo 2-3 měsíce v provozu první anarchistické infocafé, proběhlo zde i několik výstav, koncertů a přednášek.. Dům byl častým terčem útoků fašistů,kterým se ho po útoku v prosinci 1992 za účasti policie přes odpor squatterů podařilo vyklidit. K postupnému znovuobsazování dochází až po několika měsících. Na Sochorce byla v provozu v jednom období i čajovna a konalo se zde i několik mezinárodních anarchistických setkání. Squatteři odvrátili několik pokusů o vystěhování ze strany MÚ Prahy 7 ( v říjnu 1992 a na podzim 1997). Jejich snaha o legalizaci squattu vyústila na podzim r.1997 v dohodu s MÚ Praha 7, který jim přidělil část prostorů v domě v ulici Za papírnou, pro realizaci jejich projektu Centra svobodného vzdělávání. Na Sochorce žilo v různých obdobích cca 7-30 squatterů. Dům byl rekonstruován a dnes je obydlen.

Teplice – zač. listopadu 1992 – 28.12.1992

Opuštěný dům v Revoluční ulici obsadili aktivisté Teplické autonomní skupiny,hlásící se k Anar. fedraci. Po měsíci úklidových prací vpadla do squattu policie dům byl vyklizen a 8 jeho obyvatel zadrženo. Squatteři ho však po několika dnech znovu obsadili. 28. prosince zaútočila policie znovu. Do domu vnikla okny, zničila jeho vybavení a zabavila množství anarchistických materiálů – korespondenci, časopisy atd.

Plzeňská, Praha 5 -zač. března 1993 – 28.3.1993

Činžovní dům na Plzeňské ulici obsadila skupina squatterů z okruhu praž. skupiny An. federace. Byl opuštěn pod tlakem a výhrůžkami policie. Celá akce postrádala podporu anarchoautonomní scény.

Trutnov, Varšava- 20.6.1993 – 19.8.1993

Bývalý hotel Varšava na Krakonošově náměstí obsadila anarchistická Trutnovská autonomní skupina s cílem vytvořit zde základnu pro autonomní hnutí ve Východočeském kraji. O značně zchátralý objekt se jeho soukromý majitelé již tři roky nezajímali. Začátkem srpna došlo k prvnímu útoku policie a squatt byl vyklizen, ale squatteři ho záhy znovu obsadili znovu. To se opakovalo ještě dvakrát. 14.8. se policie pokouší Varšavu znovu vyklidit, ale nepodařilo se jí prorazit přes barikády u vchodů. Ten den podpořilo obyvatele Varšavy několik desítek mladých lidí na demonstraci. Časně z rána 19.srpna dochází k poslednímu útoku policie. Ta proniká do budovy okny v prvním patře pomocí vysokozdvižné plošiny a 15 squatterů, kteří kladli pasivní odpor je krátkodobě zadrženo. Po propuštění ještě demonstrují před Okresním úřadem, ale Varšava je již zabezpečena proti dalšímu znovuobsazení.

Trutnov, Zelená louka – 29.8.1993 – 4.9.1993

Chátrající dům nedaleko sídliště Nová louka obsadili vyklizení squatteři z Varšavy a provizorně zde zajistili přívod vody a zobytnili několik místností. Po šesti dnech na ně znovu zaútočila policie a squat byl vyklizen. Squatteři se však do domu znovu vrátili a zabarikádovali se tam. Kolem půlnoci došlo k dalšímu útoku policie. Po značné námaze se jí podařilo rozštípat dvoje dveře a squattery vyklidit. Tentokrát definitivně.

K dalším pokusům o squatování ve Vých. Čechách došlo v Teplicích n. Metují, Pardubicích a Hradci Králové a snad i v Jaroměři (hotel Praha). Někteří sqatteři z Trutnova odešli na podzim r. 1993 do Autonomního centra Ladronka.

Ladronka,Tomanova 1 Praha 6 – 3.9.1993 – ?

Památkově chráněný statek Ladronka obsadili aktivisté Anarchistické federace z okruhu časopisu Autonomie s cílem vybudovat zde Autonomní kulturně sociální centrum. Objekt který je ve vlastnictví Magistrátu hl. m. Prahy byl již několik let opuštěn a volně přístupný. Squatteři se snažili a snaží od samého počátku svůj pobyt legalizovat. I přes několik policejních razií v letech 1993-95 a pokusů o vystěhování, se jim podařilo díky podpoře domácí anarchoautonomní scény, solidaritě zahraničních přátel i některých občanských iniciativ, Autonomní centrum uhájit. Squattery podpořili i lidé ze sousedství. Ladronka je bezesporu nejznámějším a nejaktivnějším squattem u nás, kde proběhlo již několik set hojně navštěvovaných kulturně-vzdělávacích akcí (koncerty, div. představení, výstavy, přednášky, diskusní setkání). Jednání s Magistrátem o legalizaci Aut. centra, nebo o přidělení náhradních prostor pro realizaci projektu Nadace Ladronka, nevedlo zatím k žádnému výsledku. Naopak, záměr společnosti Santé přestavět Ladronku na exkulsivní zdravotnické středisko trvá a 15.6. 1999 podepsal Mag. hl. m. Prahy se Santé smlouvu o smlouvě, která umožňuje této společnosti po obdržení stav. pov. zahájit rekonstrukční práce, přestože projekt Santé nerespektuje památkový statut usedlosti. Navíc již v březnu 1999 podal Magistrát žalobu na Nadaci Ladronka o vyklizení objektu. Podle všeho dojde ke konfrontaci neboťprohlášení radního Filipa Dvořáka (ODS) pro tisk zní zcela jednoznačně: �Žádné náhradní prostory jim poskytovat nebudeme. Jsou to titíž lidé co byli na street party, a my nebudeme podporovat někoho, kdo ničí a plundruje majetek ostatních.” (MF 16,1999) Nicméně Ladronka je dnes už vnímána jako zavedené kulturně -sociální středisko a to nejen stoupenci anarchoautonomní scény doma a v zahraničí, ale širší veřejností a sdělovacími prostředky.9.11.2000 došlo k vyklizení Ladronky, víc info na www.ladronka.cz.

Kavárna Slavie, Praha 1 – říjen-listopad 1993

Členové Společnosti přátel kavárny Slavie obsadili a znovuotevřeli tuto historickou kavárnu naproti Nár. divadlu a začali jí sami provozovat. Protestovali tak proti tomu, že nájemce zahr. firma Gorin není schopna kavárnu otevřít a ta byla již třetí rok uzavřena. Znovuotevření kavárny se setkalo s velkou podporou zejména kulturní veřejnosti včetně presidenta. Po vyjednávání s vlastníkem objektu AMU firmou Gorin, a SPS byl okupační provoz ukončen s příslibem, že kavárna bude rekonstruována při zachování stylového prostředí a dostupných cen pro veřejnost. Dnes je v provozu.

Brno, Husovice, Francouzská 58 – leden 1994 – únor 1994

Poté co byli anarchisté donuceni opustit kanceláře Hnutí Duha, kde se do té doby scházeli, obsadili jeden z prázdných bytů ve čtvrti Husovice v “romském ghettu” a pokusili se tam zřídit infocafé, které bylo otevřeno každou středu od 2.2.1994. Za obsazením stála brněnská skupina Anarchistické federace, která zde pořádala své pravidelné schůzky. Obsazení “Francouzské” bylo prvním skutečným pokusem o squattování v Brně. Sqatteři vydrželi skoro měsíc. Po nátlaku majitelky byl squat opuštěn. Dům byl zbořen na jaře 1998.

Brno,Tuřany – červen 1994

Bývalé kino v Tuřanech se podařilo squatterům obsadit a udržet tři týdny. Po bezvýsledných jednáních se starostkou této městské části vyklidila squat Městská policie. Squatt měl cca 4 -5 stálých obyvatel a na jeho využití byl vypracován projekt Proběhla zde jedna hudební párty a v provozu byl i bar. Objekt byl rekonstruován (jaro 1998) a nyní je v něm továrna na konfekci.

Brno, Pisárky – konec září – zač. října 1994

Vilu v Pisárkách, nedaleko Výstaviště na Veslařské ulici obsadila skupina asi deseti squatterů. Objekt byl zřejmě připraven k prodeji, neboť v porovnání s ostatními dříve obsazovanými domy se nacházel v dobrém stavu. Asi po 14 dnech byla vila vyklizena Městskou policií. Dům je v současné době (léto 99) připraven k rozsáhlejší rekonstrukci – otlučená omítka, vytrhané dveře a okna a je na prodej.

Českomoravská , Praha 9 – 3.6.1994 – květen 1995

Objekt bývalých kanceláří nedaleko stanice metra Českomoravská postupně obsadilo asi patnáct mladých lidí hlásících se k hnutí punk, nebo k anarchistům.15.7.1994 zde došlo k nechutné policejní razii, při níž policisté ničili zařízení squattu, uráželi a fyzicky napadali jeho obyvatele, které nutili svléknout se do naha (včetně jedné dívky) z důvodů “hledání vpichů po jehlách”. Po výsleších byli squatteři propuštěni a část z nich Českomoravskou znovu obsadila a za několik dní uspořádali “infodemonstraci před MÚ Prahy 9, kde rozdávali letáky s podrobným popisem razie, k níž dal údajně popud tehdejší starosta Prahy 9 T. Szennai. Na Českomoravské proběhlo několik hudebních párty a koncertů při nichž byl v provozu bar. Objekt byl však již dříve určen k demolici a tak jej squatteři opustili. Část z nich odešla do Sochorky, která v té době nabírala “druhý dech”. Proti razii na Českomoravské protestoval i Český Helsinský výbor. Objekt byl v r. 1995 zbořen.

Wenzigova, Praha 2 – červen 1994

Prázdný dům ve Wenzigově ulici obsadilo několik squatterů vyklizených ze Zlaté lodi a další lidé z okruhu autonomní scény. V domě se nacházela tel. rozvodna policie a stát. zastupitelství. Po několika dnech úklidových prací vpadla do domu policie a dala jeho obyvatelům půl dne na jeho opuštění – což učinili. Policisté potom nechali zavařit všechny vstupy. Dům patří OÚ Prahy 2 a po vyklizení byl ještě několik let prázdný. Dnes patří Policii ČR.

Debrné, Vých. Čechy – pol. května 1994 – 29.9.1994

Opuštěný dům bez el. proudu a vody stál na kraji vesnice zaniklé v 5O. letech, která byla zaplavena odpadním popílkem z tepelné elektrárny Trutnov – Poříčí. Toto poslední stavení bývalé vesnice mělo být zaplaveno až za 5 až 6 let. Pět squatterů, kteří jej obsadili neměli problémy s policií a squat měl i dobré zázemí mezi autonomi ve Vých Čechách. 30.9. 1994 proběhl na podporu squattu benefiční koncert ovšem v situaci kdy jej squatteři již opustili. Stalo se tak po diskusi s odborným pracovníkem elektrárny, která našla jiné místo pro odpad a chtěla krajinu v okolí Debrného rekultivovat. V rámci tohoto projektu byl squatt stržen.

Bohumín, Sev. Morava – 3.-7.7.1994

V těchto dnech obsadila skupina alternativní mládeže opuštěný objekt mlýna v Bohumíně. Současně s úklidovými pracemi podali MÚ písemný projekt na jeho využití. Po dva dny vyjednávali s různými úředníky MÚ za účasti a zájmu místního tisku. Třetí den jsou vyzváni policií k opuštění objektu, ultimátum bylo stanoveno na dvě hod. Bez naděje na aktivní podporu z venčí se squatteři přesto rozhodli squatt bránit, zabarikádovali vchod a kladli pasivní odpor. Po vypršení ultimáta se policistům podařilo po půl hdině překonat zátarasy a pomocí slzného plynu skupinu asi pěti obránců vyklidit. V regionálním tisku se ozásahu poměrně objektivně informovalo a prosákla i informace, že MÚ dal přednost před projektem Kulturně-sociálního centra, který předložili squatteři, projektu na zřízení Eros clubu.

Dvůr Králové – pol. října 1994 – 1995 ?

Bývalou “Hájenku”,která patřila Lesní zprávě obsadilo asi pět squatterů ( z toho dva “debrňáci”) a pokusili se zde zřídit infocafé i když squat jinak nestál o přílišnou publicitu. Se sousedy vycházeli obyvatelé dobře. V Hájence byl i el. proud, který úřady zapomněly odpojit. Squatteři jí obývali min. pět měsíců a někteří se podíleli na vydávání zinu Strašidlo. Squat posléze vyklidila policie a dům byl později zbořen.

13 náctka, Žireč, Vých. Čechy – 13.-20.7.1995

Opuštěný dům (snad hotel) v obci Žireč nedaleko Dvora Králové obsadila skupina anarchoautonomů a podle data obsazení ho nazvala Hotel 13. Po třech dnech úklidových prací “navštívila” squattery policie s pistolemi v rukou. Po vyjasnění situace policisté odjeli a squatteři se s nimi dohodli, že je budou informovat o situaci kolem objektu (jaké je stanovisko majitele, úřadů atd.). 19.7. když byla většina squatterů v zaměstnání přijeli policisté znovu. Tentokrát šlo o kriminálku a příslušníky protidrogového oddělení. Provedli důkladnou prohlídku objektu i squatterů a vyzvali je k opuštění domu do druhého dne s pohrůžkou , “že příště budou tvrdší”. Na protesty obyvatel 13, 6e vyjednávají ve Dvoře Král. s úřady i policií odpověděli, že o ničem nevědí. Druhý den byl squat opuštěn.

Karlovy Vary – 27.-29.9.1996

V těchto dnech obsadila skupina karlovarské mládeže ve věku 17-19 let již několik let opuštěný dům v ulici Nad vřídlem. Celá akce měla manifestační charakter abyla spojena s workshopy na téma sociální a kulturní situace mládeže a s výstavou. Na dům vyvěsili transparenty “Máme právo bydlet” a “Páni radní dejte šanci mládeži”. Symbolického obsazení se zúčastnilo dvanáct lidí včetně sociálního asistenta Okr. úřadu Kar. Vary. Svojí solidaritu a podporu vyjádřila squatterům řada občanů. Např. vinárna Montmarter nabídla účastníkům akce Squat 96 Karlovy Vary zdarma polévku. Squatteři rovněž zaslali primátorovi Kar.Var otevřený dopis poukazující na bytovou a sociální situaci mladých. Obsazení mělo kladnou odezvu v místním tisku.

Dvůr Králové, Málkův statek 1854 – prosinec 1996 – jaro? 1997

Po ústní dohodě s majitelem byl tento déle neobývaný objekt obsazen asi sedmi squattery z nichž část již obsazovala “Hájenku”. Squatteři si statek svépomocně opravili a vybavili tak, že v něm byla příležitostně v provozu čajovna a společenská místnost. Na statku probíhal poměrně pestrý společenský život, konalo se zde několik pogoték, táboráky, fotbalová utkání, turnaj v šipkách a kuželkách atd. Jednou z posledních akcí tohoto druhu bylo upálení Morany při vítání jara v roce 1997. Squat odrazil i dva pokusy o útok ze strany místních neonacistů. Prostor zde dostalo i několik amatérských malířů, kteří vyzdobili vnější i vnitřní stěny objektu. Squatterských aktivit si však začala všímat policie a po té co si vyžádala písemný souhlas s vyklizením od majitele, provedla na statku razii. Statek slouží nyní pouze jako klubovna.

Křenická, Praha 10 – leden ? – 2.2.1997

Opuštěná vila v Křenické ulici ve Strašnicích byla obsazena asi deseti lidmi ,většinou příznivci hnutí punk a několika cizinci. Zdá se, že tato skupina neměla vazby na autonomní scénu. Dům vyklidila bez odporu cizinecká policie.

Nová zahrada, Brno – 20.8. 1997 – 11.11.1997

Do deset let neobývaného domu v Porthajmově ulici v Židenicích se nastěhovala skupina squatterů už s připraveným projektem “Ekologického, kulturně sociálního centra”. Nájemcem domu byla Strana Zelených jejíž brněnský představitel s tímto projektem souhlasil. Vlastník domu, Magistrát m. Brna však nájemní smlouvu krátce po obsazení Zeleným zrušil. Po provedení nejnutnějších oprav a úprav proběhlo v Nové zahradě, jak se squat nazýval, několik kulturních akcí, které měly pozitivní ohlas v tisku, u veřejnosti a zejména u sousedů. Šlo zejména o výstavy obrazů, fotografií a autorské večery. Squatteři založili ob. sdružení Nová zahrada, které vedlo jednání s úřady o legalizaci squatu. 28.8. došlo ze strany Městské policie k prvnímu pokusu o vyklizení. Stalo se tak na žádost Mag. m. Brna. Obyvatelé Nové zahrady však pokračovali v úpravách domu a nadále vyjednávali s magistrátem – bezvýsledně. Když se dozvěděli, že dům má být zanedlouho prodán , začali se chystat na obranu. 10.listopadu se Městská policie pokusila squat vyklidit, ale nepodařilo se jí prorazit přes barikády. K dalšímu útoku dochází v noci z 10. na 11. listopad. Patnáct příslušníků Městské policie bez odznaků, identifikačních čísel, v kuklách a někteří s automatickými zbraněmi, proniklo do budovy a začalo 11 přítomných squatterů fyzicky napadat. Bití kopání, slovní urážení vyvrcholilo tím, že byli všichni zahnáni do uzavřené místnosti kam policisté vhodili slzotvorný granát. Šlo o jeden z nejbrutálnějších útoků policie po listopadu 89 nejen proti squatterům, ale proti občanům vůbec. Ani po této razii však squatteři dům neopustili. 11. listopadu dopoledne policie za přítomnosti starosty Židenic Juránka zaútočila na squat znovu. Nad domem létal vrtulník, přichystané byly i vysokozdvižné plošiny.Téměř po jedné hod. se útočníkům podařilo prorazit barikády a vniknout do domu. Šest přítomných obránců ustoupilo na střechu, odkud se později pokusili uprchnout ale byli zadrženi. Při dobývání Nové zahrady byla rozkradena a zničena řada osobních věcí squtterů i stavební materiál přichystaný na opravy. 21. listopadu 1997 se konala v Brně solidární demonstrace proti kriminalizaci squattingu jíž se zúčastnilo přes 200 osob.

Brněnský magistrát nechal Novou zahradu zabezpečit proti znovuobsazení (zazděná okna a dveře) a dům byl v lednu 1998 prodán soukromému majiteli za 1 mil. Kč. Jak bude nadále využíván není známo. Na zadržené squattery bylo podáno tr. oznámení za neoprávněné užívání domu §249, ale po amnestii bylo zastaveno, stejně jako tr. stíhání příslušníků Měs. policie za ublížení na zdraví na které podali tr. oznámení squatteři. V domě probíhala rekonstrukce, ale v současné době (léto 1999) je pravděpodobně zastavena.

Galerie Exist, Plzeň – léto 1998 – ?

Iniciativa umělců – Kolektiv 777, nelegálně obsadil prostory v centru města a otevřel zde Galerii Exist. Díky tomuto kroku jim “město” přislíbilo konečně prostory pro jejich další činnost.

Zenklovka, Praha 8 – 15.8.1997 – 28.1.1998

Skoro deset let neobývaný pavlačový dům v Zenklově ulici obsadili členové a sympatizanti Československé Anar. federace. Jeho majitel, pan Suchánek zpočátku proti jejich přítomnosti nic nenamítal. 3. září se však dostavil v doprovodu policie ČR a vyzval anarchisty k opuštění domu. Z celé situace vyplynulo žena něj policie vyvíjela nátlak. Anarchisté se v domě zabarikádovali a kladli pasivní odpor. V noci z 3. na 4. září se je policie pokusila vyklidit, ale podařilo se jí překonat pouze první vchodové barikády. Squatteři ustoupili na střechu odkud se je pokusili dostat požárníci. Většina z nich potom “dobrovolně” sestoupila a zbytkumse podařilo dopoledne dům opustit. Po dalších jednáních s majitelem bylo dohodnuto, že squatteři mohou v “Zenklovce” zůstat až do jara 1998. V Zenklovce proběhlo několik přednášek a výstav, v provozu byla rovněž čajovna. V polovině ledna 1998, v rozporu s ústní dohodou, vyzval pan Suchánek squattery znovu k opuštění domu a to do 28.1. Ti se skutečně k tomuto datu vystěhovali a na protest obsadili symbolicky na jeden den halu Hlavního nádraží, kde vařili a rozdávali zdarma jídlo bezdomovcům. Zároveň oznámili, že na jaře obsadí další dům. Proti šesti squatterům bylo zahájeno tr. stíhání podle §249 a dva z nich byli skutečně odsouzeni k podmíněným trestům. Proti ostatním bylo tr. stíhání na základě amnestie zastaveno.

V Zenklovce žilo cca 15 lidí z nichž se většina po vyklizení přestěhovala do Aut. centra Ladronka, kde přečkali zimu. Dům v Zenklově ulici je dodnes prázdný.

Autonomní centrum Milada, Praha 8 – 1.5. 1998 – ?

“Prase”, Praha 8 – červenec 1998 – ?

Vilka Miluška, zvaná “Prase”, jakýsi satelit Autonomního centra Milada, vzdálený od něj pár desítek metrů, byl obsazen asi třemi squattery, příznivci hnutí punk. Při obléhání Milady byla vyklizena a 11.října 1998 znovu obsazena anarchisty. Dnes je obývána squattery.

Azyl, Praha 5 – říjen 1998

Asi týden po obléhání Milady byla obsazena další opuštěná vila v Hlubočepích, kde měla být od 21.10 pravidelně 1x týdně otevřená čajovna “Azyl”. Dříve než se mohla řádně rozběhnout, byl squat po dvou týdnech na nátlak majitelky opuštěn.

Slovensko

LODNÁ 2, BRATISLAVA – 10.6. 2000 – 5.9. 2000

Squat Lodná sa nachádzal v centre Bratislavy. Jeho poloha nebola najvýhodnejšia, v blízkosti sa totiž nachádzala ambasáda USA, Nemecka a luxusný hotel . Dom bol 10 rokov neobývaný a predtým slúžil ako kancelárske priestory Slovenskej Národnej Galérie. Pôvodný zámer bol obsadiť ho len pri príležitosti uskutočnenia prednášky o zasadnutí MMF a SB v Prahe. No keď sa podarilo spojazdniť väčšiu časť domu, nasťahovali sa prví obyvatelia. Plánované bolo vytvorenie kultúrno- sociálneho centra . Podarilo sa uskutočniť pár zaujímavých prednášok spojených s premietaním videokaziet, otvorený bol bar a bolo možné zohnať materiály z distra ČSAF. Napriek krátkemu trvaniu bol squat hodne navštevovaný nielen ľuďmi z Bratislavy. Problémy nastali, keď sa o objekt začal zaujímať vlastník Mestský úrad Bratislava I.V jeho záujme bolo predať dom zahraničnému investorovi a tak sa objekt podarilo za pomoci polície vyprázdniť.Po vysťahovaní prebehla pred Lodnou demonštrácia vyjadrujúca nesúhlas s bytovou politikou s celkom pozitívnymi mediálnymi odozvami.”

Zelený dvor, Košice – 7.7.1994 – leden 1996

Bývalý motorest Zelený dvor nedaleko Košic u výpadovky na Prešov obsadilo šest košických autonomů a pokusilo se zde vytvořit Ekologicko-kulturní centrum. Stejně jako pražští a brněnští squatteři i oni se snažili svůj projekt legalizovat. Nenechali se zastrašit nátlakem policie a uspořádali zde několik koncertů a dalších akcí. V Zeleném dvoře byl funkční bar a rozsáhlá anarchoautonomní a ekologická knihovna. Toto vznikající autonomní centrum se však stalo častým terčem fašistických útoků a 21.4.1995 byl objekt navíc odpojen od el. proudu, jehož přívod se již nepodařilo obnovit. Další vlna fašistických útoků začala na podzim roku 199ř a i když se squatterům a jejich příznivcům podařilo některé z nich odrazit, v lednu 1996 dosáhli fašisté svého. Využili nepřítomnosti obyvatel a Zelený dvor vypálili – objekt museli hasit požárníci. Zelený dvor byl nejznámějším a nejaktivnějším sqattem na Slovensku. Udržoval kontakty s pražskou a brněnskou anarchoautonomní scénou i se zahraničím. Někteří squatteři ze Zel. Dvora se odstěhovali do “ekologicko-alternativní ” vesnice Zaježová u Pliešovců, kde po vypálení Zel. dvora byl založen nový �infošop”. V Zaježovej se každý rok uskuteční řada koncertů, výstav, panel. diskusí a tak se zde do určité míry zrealizoval projekt Autonomního kul. centra.

Po dlhodobých nezhodách bola aj budova kde fungoval infošop a obývali ho anarchisti uzavretá a to na jesen 2000.obyvatelia odišli.Na zaježovej stále ostávajú ekologovia, ktorí vlastne vyhodili obyvatelov MNV.

Mimo Zeleného dvora existovalo na Slovensku několik dalších squatů. K prvním pokusům o obsazování došlo v Trenčíně, dalším městem byla Čadca a Žilina, o nichž však chybí přesnější informace. Squat existoval i v Malackách byl však vyklizen policií v zimě 1995-96.

Dodatky

Vedle uvedených případů existovala a existuje ještě řada dalších obsazených domů, jejichž obyvatelé se však nijak kulturně-politicky neprojevují a neprojevovali a snad právě proto je vlastníci objektů i policie nechává v relativním klidu. Za všechny lze uvést dům na Petříně, nedaleko bývalé restaurace U jezírka – byl obsazen v létě 1994 a žilo v něm i pár lidí ze Zlaté lodi, potom bývalá restaurace u Nebozízku, rovněž na Petříně obsazená bezdomovci. Zemědělské stavení na Radlické obsazené bezdomovci v r. 1998 a řada dalších domů na starém Žižkově, Nuslích a jinde obsazovaných zčásti bezdomovci většinou starších ročníků atd.

Prameny:

-Archiv Autonomního centra Ladronka

– Archiv Občanského sdružení Nová zahrada

– materiály Dokumentačního stř. pro lid. práva

– Helsinského výboru

-anarchistický i oficiální tisk z let 199O-99

-soukromé archivy sympatizantů

Příčiny a podstata squattingu.

Motto:

Velmi moudré zákony trestaly v Syrii vždycky raději toho, kdo z nedostatku péče vykládal své předměty k pokušení, než zloděje. Kdo je chud a vezme si, co nalezne, dělá v svém postavení jen to, co musí. Kdo však zanechává svůj majetek opuštěn, je vzdálen toho, co měl dělati, a následkem toho zasluhuje potrestání spíše než zloděj, který kradl. Tak uvažovali Assyřané.

Markýz de Sade, Leonora a Klementina

V říjnu 1998 proběhl dosud nejostřejší střet mezi představiteli moci a obyvateli jednoho pražského squattu. Správce dlouhodobě nevyužívaného objektu si na pomoc povolal nejen policii, ale i všehoschopnou bezpečnostní agenturu. Mladí lidé několik dní vzdorovali, izolaci, nepřízni počasí i útokům represivních složek – díky nezměrné vůli, sebeobětování a solidárním aktivitám z tohoto střetu vyšli vítězně. Média věnovala “bitvě o Miladu” nebývalou pozornost, zaměřila se však pouze na průběh a právní interpretaci událostí. Ve veřejnosti měla být vyvolána představa, že se jedná o konflikt mezi představiteli zákona a skupinou asociální mládeže. Skutečné příčiny a sociální podstata zůstaly nepovšimnuty.

Squatting je produktem společenského systému, který se opírá o vykořisťování člověka i přírody a veškeré hodnoty podřizuje významu peněz. Mladí lidé reagují na bezvýchodné sociální postavení, kdy ztratili veškerou naději na důstojný život. Nonkonformní odpověď na jeden z mnoha zločinů kapitalismu – zrůdné “tržní řešení” bytové otázky. Účinně řešit bytovou situaci mohou jenom příslušníci majetkové elity, jejichž finanční příjmy jsou morálně nelegitimní či dokonce zcela nezákonné. Většina obyvatelstva se díky pernamentnímu propadu životní úrovně, astronomickým cenám nemovitostí a absenci bytové výstavby ocitá v tíživé existenční situaci. Sociální realita ztěžuje možnost námezdně pracujícím vytvořit si vlastní domov….

Vědomí domova člověku přináší poct svobody, spravedlnosti, důstojnosti, bezpečnosti a sounáležitosti s vnějším prostředím. Jedná se o subjektivní pocit prostoru, v němž člověk zcela svobodně rozvíjí vlastní identitu, žije důstojný život beze strachu, vnímá plnoprávné postavení, nachází soulad s ostatními lidskými bytostmi i vnějším prostředím. Tento niterný prožitek není dán pouze prostorově, nýbrž především hodnocením kvality stávajících mezilidských vztahů a sociálních vazeb. Domov neutváří pouze individuální obydlí, ale rovněž vědomí sounáležitosti s hodnotami společnosti. Lidská bytost tudíž rozlišuje osobní a společenský domov.

V hranicích “osobního domova” se jednotlivec odděluje od vnějšího světa a zcela svobodně buduje subjektivně přitažlivý prostor. Zde se v atmosféře důvěry setkává s jinými lidmi a odtud vychází do vnějšího světa. Osobní domov přináší pocit bezpečí v nejistém světě.

Společenské uspořádání by se mělo řídit hodnotovými měřítky, která formují svobodné, rovnoprávné a spravedlivé sociální vazby – musí vytvářet domovské podmínky pro všechny bez rozdílu. Společenský domov dává vědomí prožitku svobody, spravedlnosti a rovnoprávnosti každé lidské bytosti.

Vědomí domova konstituuje pocit rovnoprávnosti, neboť základní lidské právo na ochranu před nebezpečím vnějšího prostředí je naplněno. Subjektivní prožitek osobního i společenského domova u každého člověka vyjadřuje lidskost společnosti.

Kořistnická podstata kapitalistického systému a ignorování bytové krize šíří mezi neustále rostoucí skupinou obyvatelstva prožitek osobního bezdomoví. Globalizace tento pocit umocňuje hrubým pošlapáváním práva na společenský domov – všemocná ruka trhu drtí poslední výdobytky svobody, spravedlnosti a rovnoprávnosti. Lidská bytost žije ve společnosti, kde nadvláda ekonomických kategorií permanentně posiluje neschopnost koexistence a likviduje poslední pozůstatky vědomí mezilidský sounáležitosti. V mezilidských vztazích i v mechanismech společenského uspořádání se člověk stává pouhým prostředkem. Lidská bytost se necítí “doma” v interpersonálním kontaktu, jelikož ho vymezují hodnoty zisku, prospěchu a výnosnosti. Triumfuje nejistota, strach z jakéhokoli sociálního kontaktu a neschopnost koexistence. Lidé se vzájemně odcizují, život nabývá podoby brutálního boje a veškeré společenské vazby upadají. Většina obyvatelstva má strach, cítí se ohrožena a vydává napospas nepřátelskému světu. Vzniká pocit společenského bezdomoví … Odcizení nevyvolává pouze realita společnosti, nýbrž i subjektivní postoje. Akceptováním hodnotových měřítek kapitalismu subjekt nejen prohlubuje vzájemné mezilidské odcizení,ale popírá samu podstatu lidství. Egoistický utilitarismus zosobňuje příčinu mezilidského odcizení, osobního i společenského bezdomoví.

V kapitalistickém systému je právo na domov dopřáno všestranně privilegovaným jedincům, disponujícím dostatkem finančních prostředků. Subjektivní prožitek bezdomoví představuje problém nižších příjmových skupin, jímž se nedostává peněz na “koupi” osobního či společenského domova. Vědomí domova spoluutváří identitu a napomáhá důstojnému postavení člověka. Sociálně slabé ohrožuje ztráta vlastní identity a elementární lidské důstojnosti, neboť se v současném společenském uspořádání necítí doma. Bezdomoví zásadním způsobem porušuje právo na svobodnou a rovnoprávnou existenci. – nižší příjmové skupiny námezdně pracujících nemají svobodnou volbu a rovná práva. Kapitalismus pošlapává nepopiratelné právo na osobní i společenský domov.

Osobní prožitek bezdomoví může napomoci radikální niterné proměně, kdy jedinec zavrhne dosavadní postoje i vlastní společenskou pozici. Vzepře se kapitalistickému systému, který napomáhá úpadku mezilidských vztahů. Subjekt bude veden touhou stát se součástí společnosti, jejíž mocenské mechanismy nechápou člověka jako pouhý prostředek, nýbrž naopak napomáhají rozvoji vzájemné sounáležitosti. Hluboká proměna oslabí vliv mezilidského odcizení a tak iniciuje proces vzniku prožitku společenského domova u veškerého obyvatelstva.

Každý má právo vybudovat si zcela svobodně vlastní domov, když se mu osobního nedostává a společenský z niterného přesvědčení odmítá. Squatteři pochopili tuto nepopiratelnost práva na domov, radikální formou proto vzdorují útlaku nesvobody a nespravedlnosti kapitalismu.

Jaké motivy vedou mládež k obsazování dlouhodobě nevyužívaných prostor? Co squattery přimělo k závažnému životnímu rozhodnutí překročit hranice současných zákonných norem? Odpověď na tyto otázky není jednoduchá. Jedná se o mnohovrstevnatý sociální jev, opírající se o různorodou individuální motivaci. Motivace má navíc podobu ryze subjektivního psychického procesu, jehož podstatu tvoří nepřenosná jedinečnost a nejhlubší niternost. Nemohu tudíž odhalit, analyzovat či dokonce hodnotit motivaci někoho jiného, avšak lze zobecnit její hlavní formy.

Všechny myslící bytosti se snaží životní situace řešit v souladu se svými představami a tužbami. Člověk je při překonávání protivenství vnějšího světa a naplňování osobních potřeb vždy veden individuálním zájmem, vyjadřujícím subjektivní představu optimálního řešení určité životní situace. V jakémkoli jednání nacházíme osobní nebo úzce skupinové zájmy.

Kapitalistický společenský systém pošlapává lidskou důstojnost, neboť popírá jedno ze základních lidských práv – “právo bydlet”. Právo se stává výsadou především bohatých, kteří disponují dostatkem finančních prostředků, aby si osobní domov mohli koupit. Námezdně pracujícím je upíráno�Sociálně slabí mohou za naplnění svého práva bojovat všemi prostředky, obsazování dlouhodobě nevyužívaných objektů je proto politiky zcela legitimní. Squatteři bojují za svoji důstojnost a naplňující nezadatelné právo na osobní domov. Neutuchající snaha odstranit prožitek osobního bezdomoví!

Kapitalismus mocenskými mechanismy všestranně prosazuje hodnotová měřítka, opírající se o ziskuchtivé vykořisťování člověka i přírody. Svobody, spravedlnosti, mezilidskou úctu a sounáležitost s přírodou podřizuje ekonomické síle peněz. Svobody volby se tak dostává pouze tomu, kdo si ji může koupit. Námezdně pracující jsou díky svému ekonomickému postavení výrazně omezeni a nemohou se zcela svobodně rozhodovat. Nonkonformní mladí lidé pochopili, že stávající společnost neumožňuje svobodný rozvoj osobnosti. – protizákonným jednáním se snaží vymanit ze systémového útlaku a relativně svobodně rozvíjet vlastní identitu, ve společenství, s jehož hodnotovými měřítky, politickými postoji i názory na řešení bytové problematiky se ztotožňují. V “právním” státě tržního typu je každý politicky oprávněn použít jakékoli prostředky k řešení neuspokojivé životní situace, nesvoboda a nespravedlnost ospravedlňující radikální volbu. Squatteři mají tudíž právo svobodné volby prostředí, ve kterém chtějí žít�

Squatterské hnutí může získat podobu nátlakové skupiny, jestliže jedinou formou motivace zůstane snaha řešit osobní bytovou situaci a touha žít v názorově blízkém společenství. Tato kuriózní lobby vyjednáváním s mocenským strukturami usiluje o naplnění svých vlastních práv a ignoruje oprávněné požadavky ostatních sociálně potřebných. Řada nebydlících tak bude ponechána osudu, přestože bytovou krizi mohou prožívat mnohem tížívěji, avšak z věkových či zdravotních důvodů hledají řešení v obsazení dlouhodobě nevyužívaných prostor. Tržní bytová politika ztrácí povahu závažného celospolečenského jevu, jenž pošlapává právo na osobní domov u nižších příjmových skupin obyvatelstva. Pseudoalternativní mládež se “stará sama o sebe”, čímž akceptuje základní ideový princip stávajícího společenského řádu. Hodnoty kapitalismu triumfují i v prostředí, které je deklarativně odmítá.

Squattery nemotivují pouze osobní či úzce skupinové zájmy, neboť jejich boj by měl podléhat etickým principům. Všeobecné hodnoty lidství se musí stát ideovým pilířem protizákonného úsilí o naplnění práva na domov.

V kapitalistickém systému jsou byty pro většinu nebydlících zcela nedostupné, protože dostatek finančních prostředků nelze získat poctivou prací. Reálné příjmy námezdně pracujících neustále klesají zatímco ceny bytů rostou do astronomické výše. Právo bydlet mají tudíž zaručeno pouze majetkové elity, jež využívají bezprávného postavení pracujících k osobnímu obohacování. Jedno ze základních lidských práv se dostává pouze tomu, kdo si ho může koupit�Mezi etickými principy, které spoluutváří motivaci squatterů by měla být přítomna snah poukazovat na negativní společenský jev v podobě bytové krize. Mladí lidé tak vyzývají k vytvoření bytové politiky, řešící současnou bezvýchodnou situaci námezdně pracujících. Extrémní sebeobětování ve prospěch naplnění práva na osobní domov pro všechny nižší příjmové skupiny. Razantní popření jednoho ze základních ideových pilířů kapitalismu – “každý se má postarat o sebe”. Squatteři se nejen starají, ale dokonce bojují za všechny sociálně slabé nebydlící. Jejich protizákonné jednání je morální výzvou k řešení bytové krize.

Kapitalistické společenské uspořádání všestranně zdůrazňuje význam peněz, veškeré hodnoty proto podřizuje ekonomickému hledisku. Mocenské mechanismy napomáhají triumfu lidského egoismu, neboť ekonomické síle peněz nepodlého pouze člověk či příroda, nýbrž i neuchopitelné duchovní hodnoty jako svobodny, spravedlnost a subjektivní vztah k vnějšímu světu. Ziskuchtivé principy systému napomáhají formovat subjektivní hodnotový žebříček a zcela ovládají sociální vazby. Peníze utváří veškeré sféry života lidské bytosti. Jedině dostatek finančních prostředků zaručuje svobodnou volbu – svobody se dostává pouze bohatým. Squatteři se chtějí vymanit z tohoto společenského útlaku – snaží se vybudovat ostrůvek svobody v despotické společnosti, jejíž mocenské mechanizmy veškeré hodnoty podřizují síle peněz. V jejich motivaci nacházíme neutuchající touhu po svobodě: Nonkonformní mládež může dosáhnout pouze relativní svobody, jelikož z veškerých systémových vazeb nelze uniknout. Cestu ke skutečné svobodě zosobňuje radikální změna, která odsraní útisk nespravedlnosti a nerovnoprávnosti kapitalismu�

Squatteři jsou vedeni rovněž snahou vybudovat společenství, jež ve svém fungování vědomí mezilidské sounáležitosti nadřazuje významu hmotných statků. Vnitřní principy komunity tak oslabují pocit vzájemného odcizení a posilují schopnost koexistence – nezpochybnitelný důkaz, že altruistický hodnotový systém může fungovat v praktickém životě. Vzniká alternativa vůči kořistnickému hodnotovému žebříčku kapitalistické společnosti, který lidskou bytost, přírodu i veškeré duchovní bohatství podřizuje ekonomickému hledisku. Jakékoli alternativní řešení má revoluční rozměr, poněvadž vyjadřuje nespokojenost s daným stavem.

Nezákonné jednání squatterů není motivováno jenom osobními nebo úzce skupinovými zájmy, ale i nezištnými etickými principy. Nesnaží se pouze naplnit právo na osobní domov či žít v názorově blízkém společenství, nýbrž vyzývají k řešení bytové krize, vyjadřují touhu po svobodě a vytváří alternativu k hodnotovému žebříčku kapitalistického systému. Kombinace osobních a úzce skupinových zájmů se snahou o morálně přijatelná řešení závažných celospolečenských problémů.

Squatting je v kapitalismu, jenž pošlapává právo na domov, politicky vždy zcela oprávněný. Kdy je obsazování dlouhodobě nevyužívaných objektů oprávněno morálně: Mladí lidé mají morální oprávnění nedodržovat zákonné normy, když si uvědomují jejich amorálnost a sami se řídí jistými zásadami. – razantní odmítnutí současné politiky bydlení, úsilí ve prospěch dostupnosti osobního domova, hluboká niterná touha po svobodě, snaha vytvořit alternativu současným společenským trendům� V duchu těchto etických idejí musí bojovat za efektivní řešení závažných celospolečenských problémů ve prospěch sociálně slabích. Obsazování dlouhodobě nevyužívaných prostor se stává morálně oprávněnou formou politického konfliktu, jestliže má podobu boje za důstojný život pro všechny bezprávné lidské bytosti.

Kapitalismus není schopen bytovou krizi řešit, neboť mocenskými mechanismy všestranně prosazuje hodnotový žebříček, který lidskou bytost, její svobodu a veškerá práva podřizuje významu peněz. Právo na osobní i společenský domov zcela závisí na ekonomické síle jednotlivce. Squatteři by si měli uvědomit, že jediné účinné řešení osobního bezdomoví spočívá v systémové změně!

Jejich nezákonné jednání vyústí v úsilí o nastolení společnosti, jež každému člověku zaručí prožitek nejen osobního, ale i společenského domova. Radikální mládež by měla hledat společenskou alternativu, aby všichni mohli pocítit prožitek svobodného, spravedlivého a rovnoprávného postavení.

V Praze 8.ledna 1999 Jaroslav Puchmertl

Použitá literatura:

G.Bachelard – La Poetique de l´espace, Paříž 1957

O.F.Bollnow – Neue Geborgenheit, Stuttgar 1955

M.Heidegger – Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947

– Vorträge und Aufsätze, Pfullingen 1954

E.Levinas – Totalité et Infini, La Haye 1961

G.Marcel – Etre et Avoir, Paříž 1935

K.Marx – Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844, Praha 1961

F.Nietzcshche – Tak pravil Zarathustra, Praha 1967

J.Patočka – Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1938