praha.squat.net

Tento text je překladem části rozsáhlejší studie Autonomní hnutí ve Francii v letech 1976 – 1984 (Univerzita Paříž X, Nanterre, Soudobá historie a politická sociologie, 2004), jejímž autorem je Sebastien Schifres.

Ve Francii samozřejmě fenomén squaterství předchází vzniku autonomního hnutí. Příklady squatování můžeme najít po celé období XX.století. Zdá se, že termín “squatovat” se původně objevil ve Spojených státech na počátku XIX.stol. jako výraz označující kolonizátory, kteří se usazovali na území Západu bez listiny prokazující vlastnictví (z angl. to squat: sednout si) (1). Ve Francii nabývá fenomén na šíři bezprostředně po válce kvůli bytové nouzi. Toto jednání je tedy výrazem materiální potřeby. Masivní program výstavby panelových bytů v 50. a 60. letech většinu této bytové nouze ukončí a tím i tuto první velkou vlnu squatů.

V 70. a 80. letech se setkáváme s novou velkou vlnou squatování ve většině velkých měst v Západní Evropě: v Itálii, Německu, Londýně, Amsterdamu, Barceloně nebo ve Švýcarsku. Spíše než z ekonomických důvodů je toto hnutí poháněno především důvody ideologickými. Vyrůstá z hnutí hippies a opírá se o různá revoluční hnutí let sedmdesátých, aby pak vyústilo v alternativní hnutí let osmdesátých, rozvíjející se především v Německu, ve spojení s hnutím autonomním. Všechny squaty, které jsou v Evropě otevírány v 70. a 80. letech, se k alternativním a autonomním hnutím nepřipojují. Tyto squaty většinou nejsou politické. Jsou pouze domy, obsazenými za účelem bydlení, kde obyvatelé nežijí v komunitě a jednoduše obsazují byty se svými rodinami.

Ve Francii je velká část squatů obývána dělníky-přistěhovalci, bez povolení k pobytu: tyto squaty reagují především na potřebu ekonomickou. Mnoho mladých nezaměstnaných se také stěhuje do pařížských squatů na konci 70. let z důvodu nedostatečných prostředků na zaplacení nájmu. Ale vedle těchto ekonomických faktorů existuje opravdová kultura squatu, která se v tomto období začíná objevovat. Jak jsem již řekl, tato kultura má zčásti své kořeny v hnutí hippies. Opírá se také o myšlenku odmítání práce, touhu mnohých mladých lidí žít v komunitě, nalézt ekonomickou alternativu. Tato kultura squatu je také šířena revolucionářskými aktivisty, kteří v ní vidí prostředek k experimentování s anarchistickými komunitami nebo praktikování myšlenky komunismu tady a teď. To jsou politické squaty, které se připojují k autonomnímu hnutí.

Mezi squaty, které můžeme označit za politické (ve smyslu pořádání aktivit otevřených veřejnosti anebo ve smyslu nebýt jen squaty k bydlení), je třeba odlišit squaty autonomní od squatů, které můžeme nazvat (i když tato klasifikace může být někdy trochu zavádějící) jako “alternativní.” “Alternativní” squat nemusí být nutně politický a jeho obyvatelé squat většinou považují za cíl sám o sobě. Alternativní squat sám sebe nevnímá v rámci revolučního přístupu. Nesnaží se odtrhnout od kapitalismu, ale naopak vytvořit ekonomickou alternativu přímo uvnitř kapitalismu samého. Alternativní squat se především snaží o pozitivní přístup: snaží se renovovat budovy, aby se staly užitečnými – tedy, vytváří místa pro bydlení, ale také pro kulturní aktivity. Z toho důvodu jsou alternativní squaty většinou squaty uměleckými. Alternativní squat přijímá kompromis s úřady: snaží se o legalizaci, například podepsáním nájemní smlouvy s vlastníkem nebo dohodou s městským úřadem. Alternativní squat také souhlasí s provozováním komerčních aktivit: tak se většina německých squatů 80. let stává také módními bary, které platí majiteli za pronájem a tak se dostávají do perfektní shody se zákonem. Alternativní squat může také vyjednat kompromis s majitelem: například se angažuje v opravách budovy a opustí ji na konci přesně určeného období (2). V Paříži se v 80. letech alternativní squaty seskupí do kolektivu: Obyvatelé-Renovátoři.

Ve Francii můžeme první zkušenosti s politickými squaty datovat do začátku 70. let. Některé se zdají být pokračováním hippies komunit let 60. To platí, například, o celku situovaném kolem ulice rue des Caves v Sevres, čtvrti na okraji Paříže. Toto komunitní seskupení pochází z roku 1965. Některé domy jsou zakoupeny, jiné pronajmuty, další zasquatovány, tak je po r. 1968 vytvořena komunita několika stovek obyvatel (3). V r. 1971 se část obyvatel rozhodne praktikovat jakýsi “úplný (celistvý, komplexní, fr. integral) komunismus”: soukromé vlastnictví je naprosto zrušeno a všechny věci jsou společné, to zahrnuje i oblečení, které je shromážděno v kolektivní šatně.

Tito obyvatelé se také rozhodnou zahodit své klíče a nechat své dveře neustále otevřené. Tato epizoda je také vyprávěna v pasáži filmu “Rok 01” režiséra Jacqua Dillona (4). Tato zkušenost potrvá do r. 1974 a skončí kvůli zhoršení vztahů komunity s okolím. Bandy floutků budou progresivně přicházet parazitovat na komunitě v ul. rue des Caves s nepříjemnými důsledky: prodej drog, potyčky, znásilnění, zvláště násilná vyrovnávání účtů mezi dealery (střelba) (3). Obyvatelé jsou tedy donuceni zřídit osobní vlastnictví a znovu uzamykat dveře svých domovů. Bandy floutků přesto pokračují v terorizování čtvrti a policie odmítá zasáhnout, aby squattery donutila opustit jejich příbytky.

Aby se ubránili, organizují se tedy obyvatelé do samobranitelské čety a každý dům dokonce vybavují systémem alarmů, který umožňuje spustit sirénu, když je třeba upozornit na nebezpečí (7). Střety jsou extrémně surové, obyvatelé docházejí dokonce až k výrobě malých domácích bomb (5), aby se ubránili. Když tato krvavá epizoda skončí, tato malá komunita pak přežije až do dneška v legalizované formě (3). Tuto krátkou zkušenost “úplného komunismu” už můžeme považovat za formu autonomie. Ale od r. 1974 se obyvatelé rue des Caves odhodlaně angažují v Alternativě (především s účastí na kampani za zvolení Reného Dumonta do prezidentského křesla).

Mezi prvními autonomními squaty, které jsou otevřeny v Paříži uprostřed 70. let, můžeme zvláště zmínit ten, který otevřeli členové skupiny Marge v r. 1976 v č.39, v ul. rue Rigoles, ve 20. pařížském okrsku. Členové Marge jsou právě vystěhováni z jiného squatu, který se nachází několik stovek metrů odsud a byl otevřen o dva roky dříve v č.341, ul. rue des Pyrénées.

Squat v ul. Rigoles je obýván po dobu tří let asi dvacítkou osob, které žijí v párech, rozděleny do devíti garzonek (6). Narozdíl od většiny ostatních autonomních squatů, které přežijí v pozdějších letech, je důležité zmínit, že byty v ul. des Rigoles č.39 jsou také zrenovovány, což je důkazem potřeby komfortu ze strany těchto prvních squatterů. Ostatní autonomní squaty budou naopak většinou situovány ve starých budovách, určených k rozebrání. Jiný důležitý fakt, který je třeba odhalit v případě 39, rue des Rigoles: i přesto, že má každý z obyvatelů svůj vlastní byt, jí se společně: takže jde přece jen v tomto squatu o komunitní životní styl.

Autonomní squaty 70. let jsou většinou situovány ve 14. okrsku, ve čtvrti, která se nachází na západ od avenue du Maine, poblíž nádraží Montparnasse. V této čtvrti určené pro projekt městské rekonstrukce je většina budov opuštěná. V těchto budovách se usazuje většina squatterů. Mnohé z těchto squatů nemají žádné kontakty s autonomním hnutím a některé fungují na principu alternativních squatů, s chutí renovovat budovy a s určitým počtem aktivit asociativního typu (12). Velké množství squatů v této čtvrti je vystěhováno a zazděno 24. listopadu 1977. Tato vystěhování vyprovokují vzpouru v průběhu večera. V sobotu 26. listopadu se na manifestaci proti vystěhovávání shromáždí tisícovka osob, z nichž 300 je autonomů. Squatteři využijí této demonstrace, aby odstranili zdění v jednom z vystěhovaných squatů. Demonstrace pak dostane formu vzpoury: sídlo SEMIREP (společnost odpovědná za renovaci čtvrti) a jedno policejní auto jsou podpáleny.

Poté dají úřady přednost strategii “vyhnívání”. Nejdříve nechají drogu, aby se usadila v různých squatech, aby podnítily většinu squatterů opustit místo z vlastní vůle, ale také aby zdiskreditovaly tato obsazená místa u ostatních obyvatel čtvrtí. Tyto squaty se tedy stávají místy věčně navštěvovanými dealery a toxikomany. Vyrovnávání účtů mezi dealery a stoupající násilí jsou stále častější do chvíle, kdy začnou být negativně vnímána sousedstvím. V tomto momentu nemá policie žádné překážky, aby tyto squaty vystěhovala, protože lidé závislí na heroinu mají většinou malou schopnost politického odporu. Takový scénář bude přehráván znovu a znovu po celé období 80. a 90. let.

Squatteři, kteří byli vyhnáni ze 14. okrsku, se na počátku 80. let většinou zabydlují ve čtvrti Belleville, ve 20. okrsku. Vychodní část Paříže je totiž také plná opuštěných budov. Většina autonomních squatů je seskupena několik stovek metrů od sebe. Ke squatům 20. okrsku je třeba připojit squaty v 19. a 18. okrsku. Jedna velká část squatů 19. okrsku je otevřena kolektivem Obyvatelů-Renovátorů. Tento kolektiv funguje na ideji alternativního typu squatů, který se staví proti představě autonomů.

Co se týče squatů v 18. okrsku, jsou většinou koncentrovány ve čtvrti Barbes. Tyto squaty jsou obydleny dělníky-přistěhovalci, kteří většinou nemají nic společného s autonomy. Nicméně v letech 1981 a 1982 profituje Action Directe (Přímá akce) ze své krátkodobé existence coby legálního seskupení, aby v této čtvrti otevřela několik squatů spolu s tureckými maoistickými aktivisty. Tato různá obsazení umožní získat bydlení pro stovku rodin (13). Action Directe se nejprve nastěhuje v r. 1981 do č.42, rue de la Goutte d’Or, ale tento squat je po několika měsících vystěhován. 3. prosince otevřou aktivisté squat nový ve stejném bloku domů, v č.3, Villa Poissoniere. Dvacítka squatterů je vystěhována policií po čtyřech dnech.

O tři týdny později jsou otevřeny tři squaty s Asociací pro solidaritu s tureckými pracujícími v č.10, 12 a 14 Villa Poissoniere. Dvě z těchto budov jsou obsazeny padesáti Turky, třetí budova je obsazena Action Directe, která dokonce vyvěsí na fasádu transparent se svým názvem. Tyto budovy jsou pak dvakrát vystěhovány a znovu obsazeny. Po tomto druhém vystěhování otevírají 19. ledna aktivisté Action Directe nový squat, vzdálený asi stovku metrů, v č.28 v ul. rue de la Charbonniere (14). Squat v ul. Charbonniere je vystěhován 9. dubna, ale squaty ve Villa Poissoniere nakonec dokážou vytrvat. Ten, který je obsazen Action Directe, je mimochodem v květnu prohledán v důsledku příprav na summit G7.

Co se týče autonomních squatů 20. okrsku, obyvateli jsou především mladí lidé. Bruno upřesňuje: “Bylo tam několik starších lidí, kteří byli mimochodem pouliční prodavači novin (to jsou první kolektivy pracujících v tísni). Měli jsme mezi 17 a 35 lety.” (8). Večery organizované na bázi bezplatnosti jsou pořádány pravidelně (bar, koncerty, grilování).

Násilí také zůstává jednou z charakteristik tohoto prostředí: “V politických věcech, tam šlo o bitky. Mlátili jsme se bez přestání! Lidi trávili spoustu svýho času válkou proti “špinavejm zrádcům” z alternativních squatů v 19tým: proti uměleckejm squatům” (8). Squaty z 19. okrsku totiž představují tendenci, která je protichůdná tendenci squatů z 20. Když totiž squatteři z 20. trvají na představě života bez práce, v bezplatnosti a ilegalitě, zdá se, že ti z 19., “Obyvatelé-Renovátoři,” se od tohoto způsobu distancují a pokoušejí se o určitou formu legalizace (8).

Odsud pramení nenávist, kterou k nim cítí squatteři z 20. Nicméně, kultura násilí, kterou podporují tito posledně zmínění, je vede až k válce mezi sebou samými. Tato soupeření se stávají spíše vyúčtováními mezi bandami mladých, z důvodu neshod v názorech na identitu, místo aby vycházela z antagonismů politických, ale i přesto z tohoto jednání můžeme do jisté míry vyčíst určitou politickou logiku, přisuzující vyznavačské nálepky různým squatům. Zdá se, že squaty 20. okrsku byly rozděleny mezi pro-situs a anarchistické, tyto posledně zmíněné byly na lepších pozicích vzhledem k Action Directe. Soupeření mezi squaty se může také změnit v ozbrojené střetnutí, vyvolané menším incidentem (jako např. jednoduchá hádka během koncertu), a způsobit tak vlnu represí. Rozdílné politické nálepky mohou tedy být použity jako ospravedlnění války mezi squattery. To je možná scénář, který vedl ke smrti Patricka Rebtholze 12. prosince 1982 (9). Toho dne napadla skupina squatterů squat v ul. des Cascades. Jeden z obyvatel nabil a odstřelil Patricka Rebtholze kulkou z revolveru.

Aby evokoval rok 1983, mluví Philippe Tersand, aktivista Unie Anarchistů, o “období PPC (Politiquement Pas Clair, politicky mlhavý),” o podivné směsi anarchistických punkerů a aktivistů extrémní pravice, kteří se střetávali na koncertech, které se konaly v autonomních squatech. Philippe Tersand si především vzpomíná na potyčku, která se spustila během koncertu v jednom ze squatů v Montreuil, když jedna skupinka začala předvádět hitlerský pozdrav (10). Bruno vysvětluje toto promíchání různých typů lidí faktem, že autonomní squaty byly jedinými místy, kde se mohla vyjádřit undergroundová kultura: “Do r. 1984 nebyly v Paříži koncertní sály. Skupiny, které chtěly hrát, přicházely do squatů. Squaty byly jedinými místy, kde byly koncerty. Takže všichni skinové chodili do squatů. Skinhead, to neznamenalo nazi, bylo to sakra víc komplikovaný, než tohle! Existovali redskins (11), ale to byla ultramenšina. V týhle době byly hnutí autonomní a punkový kompletně propojený. Takže každej s čírem, teda lidi, co byli naprostý punkáči, taky nebyli v tomhle politickým prostředí. Ale všichni, kdo byli squatteři, autonomové, byli tak trochu punkáči. To byly věci, co šly spolu, ale nebyla to móda jako teď: nebyla to uniforma, moh si bejt punk a bejt oblíklej jako každej, v tý době to byla mentalita.

A tak, v těchhle věcech byli samozřejmě fašouni, ale neni pravda, že to neprobíhalo dobře. Je jasný, že to nebylo politicky ujasněný. Ale autonomní hnutí bylo spojený s hnutím squatů, který bylo zase spojený s hudebníma hnutíma (alternativní koncerty). To vytvářelo situaci, kdy se všichni znali: znali jsme všechny skiny a všichni skinové nás znali: šlo o stejný prostředí. Chodili jsme všichni na stejný koncerty: byla to věc lidí z těchhle čtvrtí. Ale skini, co chodili, neměli fašounský řeči. Došlo sice ke spoustě rvaček, ale my sme se každopádně mlátili pořád! Všichni se rvali se všema! Koncert bez rvačky, to nebyl koncert.”

Poznámky:
(1) Výkladový slovník Petit Robert
(2) Prohlášení současných alternativních squatů najdete např. na stránkách kolektivu Interface. Dokonce existuje i jeho autonomistická kritika, prohlášení Intersquat.
(3) Rozhovor s Michelem (pseudonym obyvatele la rue des Caves, 24/01/2004)
(4) “Rok 01″ – Jacques Dillon, Gébé, Alain Resnais a Jean Rouch, UZ Production 1973. Tento film je fikcí, ale vyprávění o zahození klíčů je autentické.
(5) Tzv.”raz-le-bol (až-po-krk)”: lahvičky na plyn, naplněné střelným prachem.
(6) Rozhovor s Nicole, členkou skupiny Marge (20/04/2004)
(7) Squat v ul. Rue des Caves
(8) Rozhovor s Brunem (pseudonym, 16/04/2002)
(9) Noviny L’Ardennais z 23/12/1982
(10) Rozhovor s Philippem Tersandem (aktivistou Unie anarchistů, 10/04/2002). Squaty v 90. letech se zabývá dílko Philippa Tersanda: “Guy Georges, un ami insoupçonnable? (Guy Georges, přítel, kterého nelze podezírat?)”, STOCK 2000.
(11) Komunističtí skinheads
(12) Rozhovor s Cécilií (26/02/2004)
(13) “Eléments chronologiques”, “Textes de prison (Texty z vězení). 1992-1997”, Action Directe, JARGON LIBRE 1997
(14) “Action Directe. Du terrorisme français a l’euroterrorisme (Od francouzského terrorismu k euroterrorismu)”, Alain Hamon a Jean-Charles Marchand, SEUIL 1986