praha.squat.net

Žiju ve squatu Vestbredden (Západní břeh) v norském Oslu, který existuje od 4.září 1999.

Informace, které můžete nalézt na našem webu (anglicky, holandsky), jsou už více než půl roku staré, ale od té doby se toho moc nezměnilo. Nicméně, nový majitel město Oslo požaduje, abychom od 1.ledna 2005 platili.y podnájem. Jeho zastupitelé.ky nám předložili.y návrh, který je naprostým podvodem a my jsme ho odmítli.y. Částka, kterou navrhovali.y byla 380 000,- NoK za rok, tedy asi 80,- NoK za metr čtvereční měsíčně. A to za budovu, kterou původní majitel, norská vláda, prohlásila za nevhodnou pro bydlení a v takovém stavu, že může být zbourána. Navrhneme jim cenu 9 600,- NoK ročně, tedy kolem 18,- NoK za čtvereční metr měsíčně. Samozřejmě, že to je taky špatná nabídka, ale doufáme, že skončíme někde pod 40,- NoK nebo 150 000,- NoK za rok. Ach, jak zajímavé…

Budova byla obsazena za účelem vytvořit tlak na vládu a přimět ji k tomu, aby začala podporovat politiku sociálního bydlení. Šlo o aktivismus a alkohol/drogy byly zakázány. Všechno tohle se změnilo. V současnosti si ani většina lidí ve squatu neuvědomuje, proč to místo existuje a chtějí přijmout nabídku platit nájem, s jakoukoli záminkou, aby udrželi.y při životě místo, kde se téměř nikdo doopravdy nezajímá o cokoli politického a o sociální boj.

Můj osobní názor je ten, že většina nově příchozích a zbytek těch původních, co místo obsadili.y, je úplně neproduktivní a bez obsahu (vnitřně prázdná) – ale to je můj názor.

Bohužel se ve squatu neděje nic, co se týče akcí pro veřejnost, kvůli nedostatku politické a sociální motivace. Nicméně jsme v přízemí zařídili.y ilegální hospodu pojmenovanou Barrikaden (Barikáda). Jsou tu více nebo méně časté koncerty, většinou punkrock. Každou neděli je tam levný alkohol a veganské jídlo zdarma.

Squat Vestbredden byl založen squatterskou skupinou nazvanou Boligaksjonen, která vlastně stále existuje, ale v novém složení, v nové inkarnaci. Během let 1999 – 2002 proběhlo v Oslu pár obsazení, která většinou trvala jen několik týdnů. Zařídili.y jsme se tak, že při každém obsazení měla skupina nového mluvčího. A protože vláda vždycky každého takového mluvčího považuje za leadera, muselo to vyvolat dojem, že při každé akci šlo o nové lidi a že tedy Boligaksjonen je četná skupina nasraných pankáčů.

Druhá intenzivně squatterská aktivita vypukla z nudy díky nečekané příležitosti, takže naše poselství nebo požadavky byly pouze záminkou, abychom mohli.y ospravedlnit naše aktivity před veřejností. Byl to druh mantry, “prázdný barák + bezdomovci = špatná vláda”. Jelikož jsme byli.y neorganizovaní a měli.y naprosto šílené požadavky, byli.y jsme (Boligaksjonen) bolavým trnem ve vládní prdeli. Politici.čky nikdy nevěděli.y kdy a kde znovu zaútočíme a nemohli.y ani pochopit, co vlastně chceme, ačkoli to, co jsme chtěli.y bylo obsazovat domy a řádit.

Jak řekl Tzun-Su: Nikdo se nemůže připravit proti nepříteli, který nemá tvar.

Výsledkem toho, myslím, bylo, že se vláda rozhodla vyhodit peníze na řešení toho problému, ve víře, že se ten problém ztratí – a on se ztratil… Byly nabídnuty finance, skrz aparát vlády státu, k tomu, aby byla vytvořena organizace pomoci bezdomovcům. Většina lidí se rozhodla spolknout ten jedovatý bonbónek, a tak byla ustavena byrokracie, která způsobila úplný obrat. Squatteři.rky se ocitli.y tváří v tvář situaci, se kterou se neuměli.y vypořádat. Prostředky a iniciativa byly najednou obráceny dovnitř skupiny k tomu, aby mohla namísto přímých akcí fungovat organizace.

Squat Vestbredden spolkl návnadu i s navijákem a nyní je propleten s touto organizací, nazvanou AktBo, jakýmsi výplodem byrokracie. Jelikož jsem byl mezi tou menšinou, která se postavila proti tomuto zrůdnému výtvoru hned od začátku, stal jsem se vůbec tou nejneoblíbenější osobou ve squatu.

Naštěstí někteří lidé (většinou studenti.ky) z Bergenu (druhé největší město v Norsku) se znovu sebrali.y, když aktivity v Oslu přestaly fungovat. Inspirovali.y se našimi předešlými akcemi, převzali.y jméno Boligaksjonen a zahájili.y svojí vlastní kampaň. Bergenští Boligaksjonen také získali.y finance pro svoje akce, ale docela odlišným způsobem.

Kandidovali.y do studenstského parlamentu na Bergenské univerzitě na platformě sociálního bydlení a spolehlivě vyhráli.y. Celý rok používali.y kancelář a vybavení k tomu, aby vytvořili.y website a začali.y vydávat časopis Okkupanten (Squatter). A to bez velkého konformismu, koneckonců byli.y “vládnoucí” a mohli.y si jednoduše hlasovat o finanční podpoře pro sebe samé. Také rozběhli.y kampaň, kde každý měsíc poukazovali.y na Hushai (housing shark, termín, který je často používaný k pojmenování osob, které chtějí obrovské peníze za hnusné byty). To se samozřejmě nedělo každý měsíc, ale plakáty po celém městě na ten problém ukázaly dost žřetelně.

Bohužel, po několika letech vyprofilovaných squatterských akcí a s aktuálními požadavky na vládu, se tato skupina zdá být nefunkční poté, co opustila kancelář začátkem roku 2004. Doufám, že časopis bude stále publikován a někdo bude pokračovat tam, kde skončili.y. Každopádně je docela mimořádné, že dvě města v této malé zemičce zažila pár squatů během posledních pěti let.

Minulý podzim se skupina mladších lidí rozhodla obsadit v Oslu obrovskou budovu v majetku města. Budova bývala jakousi institucí, domem pro přestárlé a postižené, kteří.ré se o sebe většinou dokázali.y postarat. Tato squatterská akce je jedna z neobvyklých. Situace byla taková, že lokální vláda se snažila celou budovu s nějakými 60 byty prodat, zatímco tam stále žila asi dvacítka podnájemníků. Tito starší lidé byli.y znepokojeni.y tím, co se s nimi stane, až jim bude soukromý investor nebo společnost chtít vzít jejich domovy. A tak se zachovali.y úplně nezvykle a pozvali.y Boligaksjonen, aby zasquatovali.y zbytek bytů, něco nazpůsob “najmout-si-pankáče”.

Budova v ul. Morgohjearts (Matka Dobrosrdečná) vei 23 byla prodána někdy v prosinci asi za 61 milionů NoK, ale squatteři.rky jsou stále uvnitř. Nějací.ké politici.čky udělali.y velkou chybu, když v médiích řekli.y, že žádný.á z nich nebude vystěhován.a, aby musel.a žít na ulici, ale co teď dělat s nějakými 40 pankáči.kami a hipíky.ičkami…

Policie většinou není pro squattery.ky v Oslu v dnešní době velkým problémem, zdá se, že její představitelé.ky dělají všechno pro to, aby se vyhnuli.y konfrontaci. Během 80tých a 90tých let docházelo k častým bojům mezi policií a pankáči v Blitzu. Dneska se více zabývají public-relations a několikrát požádali.y jiné vládní orgány, aby získaly soudní příkaz k vystěhování. Vláda totiž nemůže lidi vystrčit jen tak na ulici od doby, kdy byla přijata listina lidských práv OSN a včleněna do norské legislativy. Říká, že každý má právo na místo, kde může žít. Jinak řečeno, soud by neměl souhlasit s vystěhováním lidí proto, aby pak budova zůstala prázdná.

Používají se ale zadní vrátka, tedy argument, že budova je v tak špatném stavu, že je nebezpečné ji obývat. A pak můžou požadovat nějakou nouzovou výjimku a nechat lidi vystěhovat pro jejich vlastní bezpečí.

To se stalo na začátku ve Vestbredden, ale u soudu jsme dokázali.y, že budova není v horším stavu, než většina ostatních budov vlastněných vládou samotnou. Potom se problém squatu dostal do jakéhosi byrokratického polospánku, kdy na sebe nikdo nechtěl vzít tu zodpovědnost. Dalším faktorem bylo to, že budova byla ve vlastnictví státu (skrz jejich stavební společnost Statsbygg) a byla obsazena během voleb do městské rady. Takže jsme získali.y velkou podporu místních politiků.ček a dokonce nějaké návštěvy, které od nás chtěly získat hlasy, protože bychom se stali.y jejich zodpovědností, kdyby vyhráli.y volby (což se nestalo).