Na promítání v Plzni, které se konalo v půlce ledna v kavárně Jabloň, přišlo – kvůli chabé propagaci – moc málo lidí. Po promítání proběhla zajímavá diskuze, mluvilo se například o konkrétních problémech squatterských komunit a jak by se daly řešit. Někdo se pozastavoval nad nedávným průšvihem se psy z Milady, kteří zadávili zvířata v pražské zoo, a tak se probíralo, jakým způsobem vlastně squatteři/rky mohou veřejně podobné problémy řešit a jak se k nim mají postavit v rámci komunity, kterou společně budují. Někteří více, jiní méně zodpovědně. Jaké vlastně mají v rámci autonomie prostředky k tomu, aby vzniklé situace mezi sebou řešili. Má-li komunita vyvíjet určitý tlak na ty, kdo se chovají nezodpovědně, anebo je jednoduše vyloučit?
V širších souvislostech můžeme totiž podobný proces sledovat i v celém sousedství. Ve chvíli, kdy jsou se squattery/kami problémy, snaží se na ně snad sousedi/ky vyvíjet tlak, který by je přiměl situaci přehodnotit a naučit se společně vycházet, anebo se jich sousedství snaží jednoduše zbavit?
Vystrnadit někoho pryč, ať si problém řeší někdo jiný, je asi snadnější. A nechápat svůj vlastní squat jako součást široké komunity, nechodit za sousedy/kami a nevysvětlovat jim svá stanoviska a přínos autonomního centra je taky jednodušší. Nejde přece jenom o to postavit pevné barikády a ubránit barák, jde taky o to zbourat bariéry mezi lidmi. Doufejme, že se Miladě podaří dokázat, že je opravdu nepostradatelná, dřív, než bude pozdě.
Leave a Reply