praha.squat.net

by Jeden ze členů intersquatterské komunity (1995-2008 a ještě dlouho poté)

Víc než deset let života v kolektivu způsobilo, že už si nedokážu představit život osamotě nebo ve dvou, že bych už neuměl žít bez večírků během snídaně a společného čištění zubů, přátel z Barcelony, co seskočí z náklaďáku a zničehonic zaklepou na okno, dnů, kdy si každý něco kutí ve svém koutku a těch, kdy se nás sejde patnáct, abychom roztřídili naši vetešárnu, dokončili náš zin, připravili akci nebo vykopali kanalizaci. Cítím, že už se prostě nedokážu znovu přizpůsobit některým principům “normality”. A toto potěšení si pěstuji, je to tak trochu jako když mám ten zarážející pocit zhnusení, který mě zachvátí, když vstoupím do supermarketu. Myslím, že squatting člověka naučí přizpůsobit se spoustě nepravděpodobných situací, ale také dosáhne toho, že v nás probudí formy nenávisti, která je tak trochu nepřekonatelná, a to je dobře.

Naučil jsem se zacházet s časem, prožívat různorodé dny plné malování, pilování, zahradničení, schůzování, psaní, práce s motorovou naftou, komunikace přes kablíky, plné divokých debat během jídla, akcí ve městě a nočních procházek. Vím, že mezi realitou mého domu a tím, co si většina lidí představuje díky z televize načerpaným klišé – matrace, špína a zlodějina, zeje obrovská propast… Vím, že odmítáme být zdrojem financí pro tu jejich děsivou ekonomiku, ale to nebrání nám, domělým “nemakačenkům” a “parazitům” prožívat dny přeplněné aktivitou. Jenomže ty se nedají zhodnotit v systému přesných i nepravidelných ztrát a zisků a že nefungujeme 35 hodin týdně, protože v týdnu je hodin mnohem víc, protože se snažíme každou z nich prožít s vášní a bez šéfa, který by za nás rozhodoval.

Squatování mi ukázalo, že na světě je plno popelnic, které překypují jahodovými koblihami, rajčátky a brioškami s čokoládou. Naučil jsem se otevřít na ulici oči a hledat staveniště a továrny, kontejnery plné materiálu. Naučil jsem se všímat si prázdných baráků, roztroušených tak trochu všude po městě a fantazírovat o životě uvnitř.

Squatování mě naučilo toužit po přetvořených sálech plných girland, kde by se mohly potkávat absurdní komediální představení, večírky, večery vyprávění historek ze stopování, noci, v nichž jste hrdinou, diy karaoké, experimentální promítání, propagandistické divadlo a filmy Cassavetese, festivaly loutek, koncerty turbo folku a rock’n’rollu, a naučilo mě, že důležitá jsou setkání a interakce mezi lidmi na scéně a námi. Moc se mi líbilo sázet rajčata s argentinskými muzikanty.kami sedět ve společence a popíjet exotický alkohol potom, co jsem zavřel sál a rozloučil se s neznámými osůbkami ze včerejšího dne, jejichž dodávka odjíždí do dalšího místa, kde koncertují.

Naučil jsem se pracovat na workšopech, které mohou pokračovat až do noci při čtení románů a nahazování vápenné omítky na zdi ze slámy postavené uvnitř betonového hangáru nebo pracovat hodiny a hodiny jako mravenečci ve světlech reflektorů a vykopávat krumpáčem sloupy ze skořápky betonových základů a pak usnout s dalšími patnácti ve společence pod peřinou při sledování hudební komedie nebo se posadit na schody před domem a srkat horkou čokoládu a léčit si tak rány a pozorovat hlučný proud lidí, co jedou do práce ve svých malých autíčkách.

Naučil jsem se, že toho není moc, co by bylo hezčí než si konečně vybrat neznámé místo a opravdu proniknout dovnitř potom, co jste jich navštívili spoustu jiných, prolomit anonymitu studených zdí, spřátelit se s těmi zažloutlými předměty a starými květinovými tapetami, uchovat přátelství, která vykrystalizovala během probděných nocí a společně prožitého ohrožení, nepravděpodobných přestaveb a vítězství nad policií. Tahle radost ze společné invaze se přenesla na úřady, staveniště, obchody, dálnice, fungující školy, u nichž bylo možné náhle přerušit obvyklý chod, provětrat ten nezdravý vzduch a na chvíli je přetransformovat v prostory, v nichž se dá žít.

Objevil jsem krásné poetično v přetváření historie a topologie zrezavělých míst, která se ocitla mimo čas, viděl jsem lampy starých jatek osvěcovat veganskou kuchyni v duchu antikapitalistismu, staré buržoazní domy, v nichž přebývají radikální feministky, starodávnou továrnu na bikini, kde se uskutečnila rave párty, pozoroval jsem jezero Léman ze střechy banky o dvanácti patrech a dole pod námi tancovali lidé v pancéřovaných pokladnách nebo jsem spřádal plány na revoluci v jednom zámku u tesaného stolu a obrazů štvanic na zdech.

Pochopil jsem, jak je prostor důležitý a jaké mohu prožít nadšení při obrovských hrách na schovávanou, při zimním klouzání nebo při večerech s hranolkami a promítáním pod širým nebem, nebo když je náš úkryt dost velký na to, aby se tam vešla stará loď, kostry automobilů, tuny nepodařených vynálezů a materiál na stavbu několika domů. Nadšení mě opouští, když vidím, kolik stojí úklid takového prostoru, kde se kupí tolik předmětů, projektů a osob, což je v tuto chvíli každodenní výzva.

Squatování mě naučilo, že ulice a domy lze používat jako prostory ke hře a k manuální práci, protože jsme mohli vystavět mezipatro nad silnicí a mohli na něm vytvořit Prám Medůzy v podobě oživlého obrazu, dokázali jsme rozorat asfalt, vysázet stromy, a vytvořit tak náměstíčko, pomocí kladek pověsit banketní tabuli 5 metrů nad zem, propíchnout dům odspoda nahoru stěžněm s hlídkovým košem pirátské lodi na vrchu, pustit si z magneťáku “Hodný, zlý a ošklivý” a strávit odpoledne bitvou shnilými jahodami a mangy, vystavět pec na chleba z hlíny pro pizza večírky a dokázat vytvořit obsazenou vesnici ve čtvrti uprostřed znečištěné technopole, svářet vysoké boty na podpatku z oceli, vynalézat systém kamen na dříví s dvojitým spalováním z lešení a kanystrů od oleje, vytvořit motor, který funguje na vodu, nebo pračku z byciklu, natočit horor o zombies a zaútočit na okolní banky kečupem nebo se připravit na příjezd policie v kostýmu Včelky Máji s rádiem, ze kterého chrčí “chci umřít na scéně” od Dalidy.

Squatování mi dokázalo, že můžeme být megalomaniaci, že se nás jednoho prvomájového rána může sejít stovka a obsadit institut geografie, a pak ovládat radnici a prefekturu po dobu dvou dnů, nechat se vystěhovat bez soudního procesu a přesto být nadšeni z toho, co jsme prožili. Někdy se nám také stane, že vejdeme do nějaké továrny, aniž bychom ji předem omrkli a bez velkých společných plánů. Do továrny, na kterou je vidět z celé čtvrti, je plná dveří a oken a je tu příliš mnoho otvorů na to, aby mohla být zabarikádována, a přesto tu zůstat.

Zjistil jsem, že během několika let jsem nastřádal množství užitečných zkušeností, od výroby zinů přes pirátská rádia, horolezectví a svařování, rytí a utahování matek, od sebeobrany a soudních procedur po účetnictví a pouliční divadlo, bylinnou léčbu a první pomoc při demonstracích, od vaření pro sto lidí a průzkumů na zapřenou, táborů a strategických analýz přes plánování trasy cyklokaravany až po organizaci evropských setkání 2000 km daleko ode mne… Naučil jsem se podílet na převádění kolektivních fantazií do reality, studovat zákony o penězích a státu a pak je překračovat nebo obcházet. Uvědomil jsem si, že ať jsem na sociálce nebo ne, zaměstnaný nebo ne, už nebudu mít nikdy strach, že se ocitnu “na ulici”, “chudý” nebo v jiné formě společenského looserovství. Vím, že jsme vytvořili spojenectví, která se vzájemně podporují a že vždycky někde budou plány vydělat nějaké peníze, když jich bude třeba, a někde najdu útočiště a přátele, abych mohl začít úplně nanovo. Také vím, že když z těch všech nočních můr už nemáme strach, je těžší donutit nás se ohnout nebo se nechat nacpat do té správné škatule.

Squatting mě naučil žít v prostoru, kde jsme někdy 4 a jindy je nás 20, 50 lidí, kteří spolu žijí a že se to mění týden po týdnu. V prostoru, kde je najednou 100 lidí z 20 zemí a ti tancují na disko hity potom, co absolvovali třídenní maratón schůzování, a den poté, pln dojmů, si uvědomit, že je nás v tom samém domě zas jenom 6.

Squatování mi umožnilo žít v naprosto různorodých skupinách s lidmi, kteří chodili spát v 6 ráno, když se jiní zrovna budili, někteří trávili své dny u stolu a čmárali tagy a jiní sepisovali letáky, někteří trávili svůj čas procházením ulic a přinášeli různé předměty, zatímco jiní trávili čas s koštětem v ruce a naplňováním popelnic, takoví, co chtěli squatovat navždycky, zatímco jiní tu byli jenom na měsíc dva, jiní se věnovali pouze zahrádce, zatímco jiní žili beze spánku uvnitř řádků zdrojových kódů, někteří se schovávali na druhé straně domu kdykoli zaslechli slovo schůze, zatímco jiní si přáli, aby schůze trvaly hodiny a hodiny, někteří šli do ulic při sebemenším náznaku rodícího se hnutí, když jiní se rozčilovali, že se kvůli tomu při snídani ocitli sami, někteří chtěli mluvit o mezilidských vztazích a rozbíjet mocenské struktury, zatímco jiní byli zticha hned, jak se přestalo mluvit o stavitelství, někteří trávili hodiny montováním klávesnic a přemalovávali jednotlivé klávesy na růžovo, zatímco jiní bourali zdi, někteří nevařili nic, než kaše a jiní nemohli vkročit do kuchyně aniž by se nevrhli do kulinářských orgií a pak vám naservírovali nejlepší falafel na zemi ve 3 hodiny ráno, když dvě třetiny lidí to vzdaly a šly si lehnout. Uvědomil jsem si, jak moc je tato různorodost inspirativní, a jak příjemné je to naopak moci být součástí skupiny, kde politická afinita, životní rozhodnutí a sdílení zodpovědností dostávají fungující a stabilní formu.

Viděl jsem lidi, které squat zachránil před spoustou času stráveného v bytě na práškách, ve sračkových zaměstnáních nebo na studiích k umření nudných, v táborech pro imigranty nebo ve vězení, ve špatných vztazích nebo utopených v traumatech z dětství. Zjistil jsem také, jak moc je to někdy matoucí žít v konfliktu se společností, která nás naprogramovala, a odmítat její normy, trávit čas podle svých rozhodnutí a vybírat si aktivity. Uvědomil jsem si, že ti, kdo se o to pokoušeli, se tu neocitli náhodou, že to vždycky nefunguje a že je příliš mnoho přátel a souputníků, kteří se utopili v depresích, rozhodli se pro osamělé návraty do normality nebo zmizeli omámeni drogou. Myslím, že vždycky existuje riziko, že si člověk vytvoří svou bublinu, a pak je těžké vrátit se zpět, potom, co člověk zažije o něco více solidarity, horoucnosti a něhy.

Naučil jsem se, kolik času život v kolektivu vyžaduje – hovořit s lidmi z baráku a ne se pouze střetávat při společných jídlech, podpořit ty, kterým se zrovna nevede dobře, a přivítat přátele, kteří se tu stavili na pár dnů. Vím, že otevřený prostor znamená naplánované chvíle, ale také čas pro ty, kdo zaklepají na dveře jen tak, bez předchozí domluvy, že jsou lidé co přijdou pomalovat zdi, přinášejí kostry byciklů, kanystry přepáleného oleje nebo stohy letáků, takoví, kteří žádají rozhovor pro svou práci ze sociologie, nebo že je třeba pomoct kamarádovi bez povolení k pobytu a nebo squatterce, jejíž squat bude mít soud, že někdo přijde na čaj nebo chce natáčet hip-hopový klip, a pak je třeba odpovídat na telefon, který nepřestává zvonit a ze kterého se na vás valí nepravděpodobné dotazy, anebo kvůli telefonátu musíte běžet někoho sehnat na druhý konec domu. Většinou na to na všechno mám chuť, ale někdy mě to stahuje dolů a ubírá čas ostatním aktivitám, a to se pak zavřu k sobě a pracuji v době, kdy všichni ostatní spí, a občas se tomu všemu vytrhnu a vyrazím na stopa.

Zjistil jsem, do jaké míry nás nikdo nenaučil být autonomní, organizovat se bez šéfů, nespoléhat se na matky a přítelkyně, které by se staraly o dům, nebo na ty, co by přemýšleli a psali za nás. Viděl jsem, že to všechno zabere spoustu času, bloudění a formálních experimentů, hádek a kopání do věcí, rozpisů prací a nekonečného schůzování… a kolikrát je to nahovno. Je tolik lidí, co se nechají převálcovat, tolik hádek a zneužívání moci, někdy tolik, že jsme se rozhodli být k nim ještě vnímavější, analyzovat je a vyhnat z našeho života. Ač pomalounku, i přesto se nám daří rozbít některé společenské křeče, žít s pomocí jiných reflexů a jiných forem organizace… a je to krásné.

Naučil jsem se, že je možné žít ve volných vztazích, ve skupinách nebo s jednotlivci, že vztahy mohou mít různé formy a zákonitosti, prožívat je v různých městech a prostorech a příliš se nesnažit zaškatulkovat tato přátelství-lásky-setkání. Mám rád různorodost možných napětí s mými spolubydlícími tady nebo mými přáteli a přítelkyněmi odjinud a cítit, že každá osoba se stává krásnou, když se dělíme o dobrodružství nebo o útrapy.

Musel jsem si uvědomit, že naše “chráněná” území nejsou útočištěm před různými formami zneužívání a znásilnění, a že fakt, že nezavíráme oči tak, jak se to často děje jinde, že se snažíme reagovat bez soudců nebo policie, je jednou z těch nejkomplexnějších a nejbolestivějších věcí, kterým můžeme kolektivně vzdorovat. A když se o to nesnažíme, tak to ostatní, co děláme, nemá smysl.

Díky nepříjemným příhodám jsem pochopil, do jaké míry tento život, ať abnormální, je pro mě v porovnání s jinými snazší, protože jsem bílý muž v dobré kondici, z aktivistického prostředí a dostatečně nezmrvený existencí, abych měl aspoň jakžtakž důvěru ve svůj rozum a svoje tělo.

Viděl jsem, jak rychle jsme se uzavřeli do svého vlastního ghetta se svými kámoši, se svojí specifickou módou, dívali jsme se na “normální lidi” s chápavým úsměvem, nevycházeli ze své “alternativní zoo”, “veganských” nápisů, “black bloků”, “crustu”, “anargeeků” a vytvořili kulturu stejně konzervativní jako kterákoli jiná, jenomže s nátěrem revolučního laku. Být squatter nebo squatterka bohužel často znamená myslet si, že dělám revoluci pro sebe a čekat na nějaký důchod trávený na venkově. Naštěstí jsem si při squatování také uvědomil, že svět je pořád plný radikálních proletářů, autonomních babiček, starých aktivistů samouků, naštvaných padesátníků a zvědavých sousedek a sousedů, kteří mají spousty znalostí a zkušeností a s nimiž je možné opravit naše staré dodávky, posílit stávkové hlídky, vyměňovat si semínka tykví nebo revoluční recepty, naučit se šít nebo kácet stromy, že je spousta lidí připravená darovat kamínka na dříví, traktor, fotokomoru, svědčit u soudu nebo podat kopie klíčů od domu, odkud se právě odstěhovali.

Squatování mě naučilo, že vždycky existují přátelé, aby vás u sebe nechali bydlet, když zakotvíte v neznámém městě a že jsou stovky míst, kam se dá jet a nabídnout pomoc. Naučil jsem se, že vždycky je tu materiál a znalosti, které zrovna strašně nutně potřebujete, na jednom z jiných ostrůvků toho souostroví kolektivů a domů ve městech nebo na vesnici a že se to všechno s dalším konvojem může přemístit až k vám. Chtěl bych, aby domy, v nichž žiji, byly startovními dráhami do čtyř světových stran.

Squatování proměnilo můj život na nástroj politického vzdoru. Potvrdilo se mi, že snaha o změnu vyžaduje tvorbu prostředí vhodných k experimentování s odlišnými způsoby života, které pak můžete oživit jinde, a že předtím, než se postavíte do ofenzívy, je třeba rozmístit základny, v nichž se můžete sejít, připravit a vrátit se ke kořenům. Squatování mi ukázalo, že v jednom jediném prostoru můžeme dosáhnout toho, aby se sblížila hnutí za bezplatnou veřejnou dopravu nebo proti státním hranicím, na podporu pracujících ve stávce nebo proti výstavbě vězení, proti vytěsňování chudých z určitých čtvrtí nebo pro tvorbu nezávislých médií, proti technologiím kontroly nebo pro rozvoj subverzivních počítačových programů, že lze podpořit revoltu v Nigérii a v lokálním měřítku se snažit o destrukci kapitalismu nebo patriarchátu. Squatování mi ukázalo, že když se pouštíme do některých z těchto hnutí, tak můžeme změnit město a dokázat, aby se úřady vzdaly, dokázat, aby se naštvaly a pěnily vzteky, a dalo mi také spoustu času, který tomu všemu můžu darovat.

Squatování mi dalo důvěru v kolektivy, aniž by bylo nutné čekat masové hnutí. Viděl jsem, že se nás může sebrat třicet s našimi kartáčky na zuby a přijít na vodárny a dostat smlouvu na vodu, ochromit prefekturu útokem mečů z papundeklu, křičet před komisařstvím a dostat zadržené kamarády ven, mrsknout cihly a kompost do kanceláří starosty a přimět ho k diskuzi, protože už nejsme sami, protože jsme připravení se vrátit a protože jsme se naučili se jim bránit.

Squatování mi dokázalo, že když se zrychlí doba, továrny, fakulty a ulice jsou zablokované, máme na to se vrhnout přímo do bitvy s vozíčky a várnicemi, s maskami a slovy, matracemi a páčidly, řetězy a aparaturou a se silami nutnými k předávání zkušeností z akce a organizace osvědčenými v každodenním životě.

Squatování mi ukázalo, že mír je luxusem, který si mohou dopřát pouze jisté osoby, které mají výhodnou společenskou pozici, rozhodly se být zticha a před pravdou zavírat oči. Vím, že v našem případě může odmítnutí být zticha znamenat, že budeme muset opancéřovat dveře, spát s jedním uchem nastraženým a utíkat s hasicími přístroji nebo se železnými tyčemi. Vím, že je třeba neříkat včechno do telefonu, připravit se na riziko domovních prohlídek a naučit se jednat lstivě s policií, s psychopatickými sousedy a kretény s hákovými kříži, kteří střílejí na váš barák nebo vám skočí na záda na rohu nějaké ulice… Squatování mi poskytlo několik strašlivých momentů extrémního napětí, paniky a krve na mezipatře. Vím také, že vytváření autonomních otevřených prostor umožňuje tvorbu nepravděpodobných svazků a vyjádření “nenormalit” jinak potlačených, umožňuje se organizovat, a tak se vyhnout hoře diskriminací a násilností, ale nezabrání tomu, aby se člověk musel připravit na to, že bude muset vyhodit otravy z večírků, když už jsou příliš otravní, i když se mu chce strašně spát. Squatování mě naučilo přijímat a podpořit neznámé osoby, ale také neotevřít jiným, protože tohle není “alternativní hotel” a jsou situace, kdy to není možné. Proto se mi stalo, že jsem byl nazván “fašistou”, “paranoikem”, “buržoustem” nebo “sektářem”, někdy z úst osob, které byly opravdu na ulici nebo na tom byly strašně špatně, ale často také milostivými občany a občankami, které žijí v komfortních bytech a jsou moc spokojené, že se nemusejí konfrontovat se sračkami ostatních, snad krom knih a diskuzí v bistrech. Squatování mě naučilo, že ať se snažíme jak chceme, nejsme v Disneylandu a žijeme ve vesmíru plném nepřátel, kde naše “autonomní” enklávy mohou rychle vyhnít zevnitř a zvenku se nechat zničit, pokud je nebráníme.

Naučil jsem se, že člověk může koukat na svůj dům, jak shořel během několika desítek minut, když už za sebou měl čtyři roky boje za jeho udržení, že se může rozbrečet, relativizovat důležitost toho všeho, strávit léto na stráži a při akcích pořádaných uprostřed ruin a pak všechno znovu vybudovat z popela, protože jsme se i přesto rozhodli zůstat… i přesto, že můžeme všechno ztratit.

Squatování mě naučilo různým způsobům vyčkávání nebo provokace. Probudil jsem se ještě opilý po koncertě a dvou hodinách spánku s robokopy u paty postele, s roztřískanou fasádou a zapřisáhl jsem se, že se vynasnažím, abych to už nikdy nezažil. Šel jsem se s další šedesátkou lidí nasnídat na zmrzlou ulici v 6 hodin jednoho lednového rána. Pak jsme zabarikádovali ulici nábytkem a auty, rozdělali oheň a pouštěli hudbu, uprostřed davu lidí, kteří odcházeli do práce a odváděli děcka do školky. Byli jsme toho rána pozváni, protože obyvatelé.ky onoho místa si chtěli vybrat svou chvíli, svůj prostor a nečekat na datum, které si zvolí policie k vystěhování. A když se policejní dodávky nakonec rozhodly vyjet z komisařství, všechny velké ulice města byly najednou zablokované kabely a zapálenými barikádami a policie zavalená dehtem a peřím. Spal jsem v letních nocích v prázdném domě, v hale plné suti v horolezeckém popruhu pod střechou a potil jsem se a čekal na policii, která samozřejmě raději počkala, až nás to omrzí a přišla o několik týdnů později. Spal jsem v hangáru vedle 200litrového kanystru naplněného železobetonem, v němž jsem si měl uzamknout paži, kdyby přijeli, ale oni nikdy nepřijeli a my jsme zvítězili. A pak jsem se jednoho deštivého srpnového rána probudil, potom, co jsme měsíc a půl spali na střechách, opakovali si scény vystěhování, udělali z čekání nekončící ofenzivní a tvořivou veselici a mysleli si, že možná už nepřijdou a že ten sen nikdy neskončí. Vychutnávali jsme croissanty a spřádali plány na výrobu větrné elektrárničky a… oni přišli… zrovna na aperitif, stovka policistů běhala všemi směry, obklíčila čtvrť, ale tentokrát jsme byli připravení a všichni obyvatelé té zasquatované uličky byli na střechách, připravení.

Squatování mi dodalo důvěru v naše komunity, v to, že si dokážou pomoci: když odevšad přijedou lidé, protože váš dům je v ohrožení, společně demonstrují proti intrikám toho, s kým máte smlouvu, během setkání frankofonních squatterů.ek, nebo se v různých městech koordinují, aby zaútočili na majitele vašeho domu, nebo když se sejdeme na společných akcích a v hnutích mimo squaty a ono to funguje, protože se pravidelně dělíme o naše prostory, cesty, oslavy, knihy a lásky. Cítím, že i kdybychom jednoho dne došli do vězeňské cely, budou existovat přátelé, kteří budou křičet, podpoří, nevzdají tlak na úřady, připraví návrat a že nebude tak jednoduché nás izolovat, ani v kleci.

Squatování mi ukázalo, že s vámi dost dobře mohou jednat jako s “mladými snílky” a “utopisty”, že “to jde, když jste mladí!”, že to je “smysl historie” a že se “nakonec umoudříte”… V jednom momentě, když se jim nepovedlo ani vás vystrnadit, ani zlomit vaše přesvědčení, začnou být méně chytří… Už od začátku vím, že velká část “revolucionářů” po ’68 skončila pěkně srovnaná anebo u koryta, ale i přesto jsem se rozhodl vsadit na možné formy rebélie a koexistence, které nám pomáhají setrvat, být méně naivní, více koherentní a lstivější, než ti, kdo to před námi vzdali.

Vím, že stabilita squatů, i těch, co stále drží, je vždycky křehká a vyžaduje neustálé poměřování sil. Myslím, že squatování je prostředek, nikoli účel sám o sobě a že je důležité, že se paralelně vytvářejí i jiné základny, uvnitř měst anebo zahnízděné v horách. Naučil jsem se, že je možné vrhat se do bitev na dlouhou trať, protože rebelanti obsazují konzuláty tak trochu po celém světě, dokážou ovládnout město v pouličních bitkách potom, co je protiteroristické jednotky vyvlekly z domu s pomocí helikoptéry, avizují, že hodlají obsadit dům a v 5000 lidech zburcují policii, až překročí rudou zónu, nechají se zavřít po stovkách a každý týden po dobu jednoho roku začínají nanovo, krůček po krůčku se jim povede, že vznikne obrovské hnutí kolem samosprávného domu, zburcují velkou část mládeže a nechávají se skrývat v bytech babiček ze čtvrti, když je nahání policie. Mám pocit, že se nám povedlo načerpat síly a najít solidární praxe. Během několika měsíců jsem viděl, jak lidé z Toulouse mohou znovuobsadit dům v ten samý den, kdy byli vystěhováni, jak pařížani dokázali, aby to policie, která je přišla vystěhovat, vzdala, nebo jak lidé z Dijonu oslavovali deset let existence svého autonomního prostoru, potom, co znovu odvrátili prodej pozemku, který obývají. To všechno nás ale neuchrání od toho, aby naše prostory a hnutí, která jsou jejich součástí, v nadcházejících letech nebyly upřednostňovanými terči pro mocenské struktury.

Originál ve francouzštině