Na začátku září se v Dijonu, v autonomním centru Les Tanneries uskutečnil Ladyfest, festival uspořádaný ženami a pouze pro osoby, které se definují jako ženy. Festival trval několik dnů a přípravy provázely konfliktní situace. Organizátorky ve svém prohlášení napadly prostor a označily ho za mačistický. Všichni muži, kteří v domě bydlí se ale shodli na tom, že po celou dobu, co bude festival trvat, v domě nebudou. Poskytli tedy prostor bez jakéhokoliv tlaku, navíc se tu podobné akce uskutečnily už v minulosti. Díky několika útočným frázím proto z organizace festivalu odešlo několik osob, především obyvatelky domu, které situaci považovaly za konfliktní a útok na tento prostor neschvalovaly.
Mě osobně ta větička v textu ohromě překvapila, protože jsem se v Les Tanneries nikdy s žádným mačismem nesetkala, naopak jsem se tam cítila spíše v bezpečí. Samozřejmě je pravda, ze spousta situací, které jsem tam zažila, je ukázkou určitých forem chování, které je třeba zpochybnit, ale zdá se mi jejich zpochybnění v prostředí Les Tanneries jednodušší, správně nastavené, protože lidé, kteří tam bydlí, si otázky kladou a o svém chování přemýšlejí.
Po rozhovoru s organizátorkami jsem si ale uvědomila, že neútočí ani tak na prostor, kde se bydlí, na obyvatele centra, ale spíše na koncerty. Jedna mi řekla, že sem na koncerty nemůže chodit v minisukni, protože ji pak celý večer někdo obtěžuje.
Pokračování tady:
Ženy z lokálního kolektivu, který koncerty organizuje, pocítily ale větu o mačismu jako útok na sebe samé, a proto proběhlo několik diskuzí. Vlastní zkušenost nemám, jezdím do Les Tanneries na jiné akce, nikoli na koncerty. Dokážu ale tento argument pochopit. Koncerty se otevírají širokému publiku, pije se alkohol apod. Není to zrovna nejlepší způsob, jak si klást otázky po tom, v čem je něčí chování konfliktní, mačistické, nekorektní apod.
K této problematice se ještě přidala otázka po smyslu akcí, které jsou určeny pouze pro ženy a jsou tedy exkluzivní, která bude asi provázet podobné iniciativy vždycky. Jedna z účastnic se svěřila, že už ji podobné diskuze unavují, že nechce pořád někomu vysvětlovat proč.
Mně se vlastně kdysi exkluzivně holčičí iniciativa taky nelíbila, až do chvíle, kdy jsem v jednom infošopu v Zurichu, kde bylo jedno odpoledne v týdnu vyhrazeno pouze ženám, potkala človeka, který mi vysvětlil proč si myslí, že je to smysluplná praxe, a do chvíle, kdy jsem zažila úžasně příjemnou diskuzi právě v Les Tanneries, při které jsem pochopila, jak uklidňující může být diskuze mezi ženami, jak jiná je to praxe, která ukazuje, že lze komunikovat odlišně, neskákat si do řeči, ptát se těch, kdo nedokážou bezprostředně vyjádřit svůj názor, dělat dlouhé pauzy během rozhovoru a dát tak prostor právě těm, kdo si netroufají vložit se ihned do diskuze. Došlo mi, že možnost pořádat akce pouze mezi ženami umožňuje vytvořit prostředí, v němž se cítím bezpečně. A srovnání té reality uvnitř v tomto hnízdečku a venku, je právě to důležité. Uvědomila jsem si, co přesně mi na diskuzích s některými muži vadí, že komunikace s muži v sobě apriori ukrývá nebezpečí, možnosti milostných vztahů, flirt, strach z konkurence mezi ženami, představy o násilí na ženách atd., všechny ty nevyslovené nástrahy, na něž je třeba dávat pozor. A v prostředí, které je bezpečné, si uvědomuji, co by mělo být jinak, a mohu tak vymyslet strategie, jak v té vnější realitě reprodukovat to, co mi vyhovuje. Protože vytváření holčičích oáz není podle mě samo o sobě cílem.
Každopádně na tomto konkrétním festivalu se mi nepovedlo najít přesně to, po čem bych toužila. Problémy, které jsem viděla už na začátku, mě nejdřív hodně odradily. Organizace byla roztříštěná a nelíbilo se mi ani moc fungování, co se týče peněz, vaření, společných diskuzí. Přičítala jsem to faktu, že většina těchto lidí nežije kolektivně, a tak nemají možnost rozvíjet způsoby fungování v komunitě, diskutování o problémech, společné rozhodování. Účastnila sem se několika workšopů, především šití, zkoušely jsme si šít kalhotky podle vlastních představ, ale i jiné věci. Zabrousila jsem na workšop o antikoncepci, na ateliér tvůrčího psaní s tématem přeměny těla. Tělo bylo totiž hlavním tématem celého festivalu. A kolem tohoto tématu se točila většina workšopů, ať už šlo o diskuze o násilí, ať šlo o masáže, sebeobranu apod.
Celkově se mi už od začátku nedařilo být součástí celé akce a v tom smyslu se to odehrávalo až do konce, nepodařilo se mi nijak výrazně zapojit a tentokrát mi to ani není moc líto.
Co mě na festivalu překvapilo, byla absolutní odtrženost od reality tohoto autonomního centra, které funguje už víc než deset let a v tuto chvíli je v nelehké situaci. Radnice rozhodla, že na této ploše vybuduje obytnou čtvrť a navrhuje kolektivu náhradní prostor. V tuto chvíli tedy probíhají diskuze o budoucnosti projektu a kolektiv stojí před složitým rozhodnutím. Ta šedesátka žen, které se festivalu zúčastnily, o tomto problému nijak nehovořila, měla jsem pocit, jako by tento prostor byl pouze konzumně využit, ale už se nikdo nepozastavil nad tím, co bychom taky my mohly tomuto prostoru přinést v rámci našich iniciativ.
Leave a Reply