Na týden v Amsterdamu. Bydlíme ve squatu na jednom bulváru na východě. Vysoká budova, strašně příkré schody. Spíme až nahoře pod střechou, dva prázdné pokoje, výhled přímo na ulici pod námi. Hned naproti je veliká policejní stanice.
Sobota:
V Joes’ Garage je give away shop (Weggeefwinkel) – hadry, boty, knížky, předměty, nádobí a další drobné i velké věci jsou v pátek večer vytaženy z polic a naaranžovány, aby přitáhly pozornost a nakupování bylo zábavou a zážitkem a navíc za nic! Prý nejde o to, aby lidé sebrali co můžou jenom proto, že je to zadarmo. Hotová scénografie, trochu kýče, nějaký příběh, všechny předměty dostanou svoje místo. V sobotu sem pak přicházejí lidé ze sousedství, někdo pro staré knihy a desky, jiný pro oblečení, filmy nebo třeba kočárek. Někteří se strkají, rychle berou všechno, co lze, jen aby je někdo nepředběhl. Jiní na ně koukají trochu pohoršeně nebo s úsměvem a ukazují si podivné nebo legrační předměty, které našli, nebo vzájemně obdivují dobré úlovky, třeba ta krásná pozlacená svíčka ve tvaru hodin – jako by vypadla z Alenky v říši divů. Klábosíme, smějeme se nad knihou o mužském orgasmu, do které jsem se neodvážila nahlédnout, ale jiná žena ji prohlíží a nakonec ji strčí do tašky, hehe, smějeme se…se starším pánem mluvíme o cestování a o všem možném. Přichází nějaký kluk a přiváží krabice s reflektory, kabely, nádobím, které chce rozdat. Turecké ženy se strkají, nádobí cinká. Je to divočina. Hehe. Večer pomáháme zase všechno sklidit do kufru a do krabic, uložit zpátky do polic, kde bude obchůdek s věcmi zdarma a mimo zákonitosti peněženek čekat celý týden do příštího sobotního give away shopu.
Neděle:
Naplánovány jsou čtyři obsazení, jdeme pomoct na dvě z nich.
Celý článek:
Nejdříve se sejdeme v malém bytečku na jedné ulici v sousedství, lidé přicházejí a přijíždějí na kole. Nervózně se mačkáme v zakouřené garzonce v prvním patře. Těsně před akcí jeden člověk vysvětlí, jak se chovat, jak jednat s policií a jak postupovat při případném zatčení. A pak se všichni vyvalí po miniaturním schodišti ven na ulici a jde se k vyvolenému domečku. Je to dvoupatrový řadový domek na dlouhé ulici. Celý blok patří nějaké kooperativě, která všechny obyvatele vytlačila a chystá se domky zbourat a přestavět, ale už dva a půl roku se nic neděje a domy zůstávají prázdné. Brekeři otevřou dveře, několik lidí s matracemi, stolky a židlemi se nahrne dovnitř, dům obsazují dvě holky, pak se čeká, zavoláme policii, přijede jeden jediný policajt, ten s proužky na rameni, prohlídne dům, schválí, odjede. Pak se jdeme všichni podívat dovnitř, na zemi za vchodovými dveřmi leží spousta pošty, je zjevné, že dům je prázdný. V prvním patře je jedna veliká obytná místnost, skrz veliké okno vidím stříšku plnou krásných oranžovohnědých hub. Ve druhém patře najdeme byt o dvou malých místnostech, je trochu poničený, záchod rozmlácený. Krotím svoji fantazii, která začíná rozvíjet představy o tom, jak dobře by se v tom domku bydlelo, jak by se daly byty uspořádat, v jakých barvách.
Asi za hodinu má být další akce, scházíme se v obsazeném baru Blijvertje, na schodech v zahradě jíme horkou polévku a pijeme příliš černý čaj. Dlouho se čeká, je tu spousta lidí, novináři. Jde o akci, která je politická, původně mají být obsazeny tři byty, nakonec se osquatuje jenom jeden, ostatní nejsou na jisto prázdné a jsou v nich věci nějakého chlápka. Před akcí dojde znovu na proslov, co dělat a jak se chovat, byt je v domech, určených pro sociální bydlení, majitel chce nájemníky vyhnat a domy přeměnit na luxusní byty. Nakonec vyrážíme, nejdřív všichni jdeme skrz několik ulic a pak podchodem, na konci běžíme, ocitáme se před domem, hop dovnitř, trvá to déle než předtím, přijíždí auto a lidé z něj vytahují matrace, stoly a židle, nesou je nad hlavami a vypadá to děsně pěkně, potom barikády na okna. Přijede policie, projde dům.
Objeví se také armáda klaunů, mávají, honí se, pochodují, nabízejí cukrovinky a žužu. Před dům se postaví lidé s transparenty, na jednom je napsáno Stop rozprodeji sociálního bydlení, na druhém Zůstaňte šťastní. Ulice se totiž jmenuje Šťastná ulice (Vrolikstraat). Kdysi tu prý někdo zabil malé dítě. Děti potom mohly určit, co v té ulici bude, hřiště a podobné věci, chtěly také změnit jméno té ulice na Šťastnou. Fuj, jaká ironie!
Jdeme se kouknout dovnitř, jde o přízemí, původně asi obchod, uvnitř je naprosto nelogicky vestavěné patro, ale celkově je to zajímavý prostor, tak akorát na malý bar, nějakou knihovnu, školku nebo něco podobného. Akce trvá dlouho, už se stmívá, novináři chtějí rozhovory, čeká se, někteří lidé ze sousedství fandí a souhlasí s akcí. Nakonec jdeme zpátky domů.
Večer je spuštěn alarm, lidé se mobilizují k obraně nedávno obsazeného domu v severním Amsterdamu. Squatteři jsou ohrožováni majitelem a jeho kumpány. Nakonec jsou squatteři z domu vyhozeni a navíc zatčeni policií, stejně jako část lidí, kteří přišli dům bránit. Informace jsou ale dost zmatené a nepřesné. Jisté je ale to, že dům je nakonec ztracen.
Úterý:
Zasquatovaná zahrada Swomp
Vlastně to není zahrada. Původně tu stál dům, takže tady žádná půda nebyla. Půdu dovezli squatteři, obsadili to tu asi před rokem, pořádají spoustu workšopů o permakultuře, je tu několik záhonů nezvyklých tvarů, v létě má ze zahrady co jíst pět lidí. Je to veliký prostor, možná takových tisíc metrů čtverečních, stojí tu několik vysokých vzrostlých stromů, pod nimi jsou postavené přístřešky: napůl obytné přívěsy, napůl slaměný domek. Uvnitř domku kamínka, na stole knihy o přírodě, kolovrátek na spřádání vlny. Asi za týden mají v plánu předělat záhony a vytvořit jeden obrovský kruhový záhon, uprostřed bude stát hrušeň, několik rostlinných pater, na okraji záhonu keře na ochranu proti větru, obrovský permakulturní projekt, který posouvá obyčejně střídání záhonů a sázení rostlin, které se vzájemně podporují, mnohem dál.
KSU
Večer se jdeme podívat na KSU (Kraakspreekuur), což je chvíle, kdy se mohou lidé, kteří chtějí squatovat, přijít poradit o tom, kde a co budou obsazovat, jak to udělat, zorganizovat apod. Jedna žena se dvěma dětmi má už vyhlídnutý dům, který chce obsadit, hledá lidi, kteří by tam bydleli s ní. Potřebuje víc informací o protisquatterském zákonu, o tom, jak se zachovat, zda má smysl něco obsadit, jak veliké je nebezpečí, že by se dostala do vězení, protože se podmínky mohou brzy výrazně zhoršit, bude-li squatting postaven mimo zákon, a tak se rozbíhá zajímavá diskuze, která vlastně pod povrchem všeho dění probíhá tady v Amsterdamu neustálé, diskuze o tom, co všechno protisquatterský zákon přinese a zda to budeme akceptovat.
Středa:
SPOK (Kolektiv pro odhalování spekulace)
Každou středu večer je v centru otevřená kancelář kolektivu SPOK . Jeden z členů kolektivu mi vysvětlil, co to tedy vlastně SPOK je: “SPOK je kolektiv na obranu práv obyvatel domu a je také užitečný pro squattery. SPOK je tvořen lidmi, kteří analyzují trh s byty a zaměřují se především na “špatné” majitele domů – spekulanty. Squatteři můžou přijít do SPOKu (každou středu od 20h do 21h), kde jim pomůžou s hledáním informací o majiteli budovy, kterou obsadili nebo chtějí obsadit. Podpora squattingu v holandské společnosti má svůj původ z velké části v odporu, který pociťují obyčejní lidé ke špatným majitelům domů, proto když squatteři vynesou na světlo majitelův příběh, společnost je podporuje. Někdy společnost neakceptuje ani squattery ani majitele, ale podpoří squattery, protože nenávidí majitele víc a cítí, že squatteři jsou pro něj spravedlivým trestem.
V praxi to ve SPOKu funguje tak, že squatteři přinesou základní informace z katastru a obchodního rejstříku a SPOK pak pomáhá tuto informaci uchopit a přetvořit ji na obranu squatu a ofenzivu proti majiteli. V některých případech jsou squatteři napadáni ze strany majitele. Když pak veřejnosti ukážou, kdo majitel opravdu je a co dělá, ve většině případů to neutralizuje jeho násilné chování.
SPOK udržuje rozsáhlý archiv majitelů, který považují za zajímavý dokonce i banky. Nejčastějšími návštěvníky webu nejsou totiž squatteři, nájemníci nebo aktivisti, ale vládní instituce, banky a finančníci.
Na veřejnost se dostalo mnoho skandálů s realitními investičními podvody a neschopnost vlády zastavit opakující se případy. Informace, kterou SPOK vyhledává je v tomto smyslu vysoce politická.”
Pátek:
Dostáváme se do centra. Konečně jsou tu všechny ty pitoreskní vodní kanály a štíhlé domy s červenými a černými cihlovými fasádami s bíle natřenými okny. Uprostřed jedné takové dlouhé ulice, nad nějakým barem, je vysoký osmiletý squat. Čekám nějaký luxusní dům, s centrálním vytápěním, jako je ten, v němž bydlíme. Chyba! Uvnitř Langeleidse je něco úplně jiného. Několikapatrové bludiště slepené z diy prken a podlah, podomácku pospravovaných schodišť. Všechno má svoji patinu. Prohlížíme fotky. Stejně jako mnoho lidí přede mnou se divím, jak mohl někdo osquatovat takovou ruinu. Trámy byly prohnilé, chyběly podlahy, všude holubí trus, část fasády se bortila směrem do ulice, některá okna byla zazděná, nikde žádná elektřina ani voda, pochopitelně ani žádný záchod nebo koupelna. Všechno museli squatteři udělat sami. Procházíme celým tím bludištěm, jsou to původně dva domy, žijí tu čtyři muži a čtyři ženy, v jednom holčičím pokoji je vestavěné tetovací studio, v zadním domě je velká sítotisková dílna, poprvé v životě procházím úplně všechny soukromé pokoje v nějakém squatu. Jsou zrovna prázdné, nikde nikdo, podle zařízení pokojů si nedokážu představit, jak vypadají jejich obyvatelé/ky, chtěla bych je vidět uvnitř, uprostřed těch podivných pokojů. Třeba ten podkrovní je úžasný, dřevěné trámy, postel ve štítě, uprostřed kamínka, nebo ten s bíle natřenou podlahou a zářivé červenou peřinou pod velikým oknem… Celkově ale dům není v dobrém stavu, střecha je poničená, dlouhé roky sem zatýkalo, někde jsou praskliny. Navíc je klub v přízemí, pronajatém od majitele, otevřen sedm dnů v týdnu a do pěti do rána tu duní hudba… Squatteři se pokoušeli dům od jednoho z původních majitelů odkoupit, ale jednání nebyla úspěšná, dům byl několikrát prodán a cena nemovitostí se s každým prodejem nehorázně zvýšila, takže je v současnosti naprosto nedostupná. A náš hostitel pak skepticky dodá, že dům v takovém stavu, pokud ho squatteři opustí, patrně časem stejně čeká demolice.
V den odjezdu se ale růžovoučký a víceméně nekonfliktní obrázek amsterdamské scény zakalil. Před několika dny obsazený byt v jednom z domů na Vrolikstraat byl prohlášen za nelegálně obsazený prostor a policie prohlásila, že obyvatele a obyvatelky vystěhuje. Čekáme na rohu ulice hodinu nebo dvě, stmívá se, moc toho není vidět, nakonec přijíždějí policejní antony, deset exemplářů, k tomu ještě vodní dělo, robokopové s obušky zatarasí ulici a vytlačí asi dvě desítky protestujících. Původně mi nahánějí strach, ale když je vidím před sebou, obličeje v legračních bílých helmách s kulatými štíty, některé jsou postříkané bílou barvou, vypadají jako pokaděné od holubů. Chce se mi smát. Nevím, co si o tom mám myslet. Spektákl kvůli jedinému bytu! Uvnitř nakonec nikdo není a ani nikdo z lidí na ulici není zatčen. Byt se nachází v komplexu sociálního bydlení, stejně jako přízemní prostor, osquatovaný o pár dnů dřív. Akci pak probírám s jedním spolubydlícím, který říká, že teď je to už jenom symbolická akce, že důležitější je to, co se bude dít v příštích dnech, jak bude hnutí na vystěhování reagovat, kolik akcí naplánuje na příští neděli, jaké objekty budou obsazeny apod.
Situace v Amsterdamu je teď velice zajímavá, především v souvislosti s novým zákonem, a brzy bude třeba podpořit squattery v jejich boji za zachování squattingu, ať už se rozhodnou pro strategická obsazení a politická vyjednávání nebo rioty v ulicích. Co je ale důležité mít na paměti – heslo z transparentu v Langeleidse: Don’t be a tourist, be a terrorist! (Nebuď turista, buď terorista!)
ps: Mimo výše popsané zajímavé projekty v blízkém i vzdáleném sousedství squatu, v němž jsme těch několik dnů strávily, je tu ještě spousta dalších kolektivů, squatů a skupin, barů a dalších aktivit. Spoustu informací můžete najít na portálu: radar.squat.net. V Amsterdamu pak koluje jeho tištěná podoba, lokální newsletter Black List, kde najdete informace o tom, co se který den děje ve squatech a legalizovaných centrech, kdy je Voku, promítání nebo info-večer na nějaké specifické téma.
Leave a Reply