Včerejší demonstrace v Amsterdamu se zúčastnilo několik set lidí, během demonstrace byla bez problémů obsazena budova na Spuistraat. Když se ale dav začal rozcházet, policie na koních a robokopové zaútočili a vyprovokovali střet, během něhož došlo k několika zraněním. Zatčeno bylo 11 lidí.
V minulosti byl tady v Holandsku squatting (tak nějak) legální. Ale kvůli pravicovému směřování k ideím zákonu a pořádku je ode dneška (1.října 2010) ilegální. Squatterské hnutí na tento den svolalo demonstraci, v 17h na nám. Spui.
Shromáždili jsme se a vyrazili nahoru ul. Rokin a zpátky dolů ulicí Spui. Bylo nás kolem dvou set, hudba vřískala ze soundsystému připevněném na vozíku. Zastavili jsme se naproti coffeshopu Abraxis. Černě oblečení squatteři v bílých pracovních rukavicích vběhli do uličky a obsadili prázdný byt. Lidé v davu radostně pokřikovali. Zůstali jsme před domem a tancovali. Tvořili jsme živý štít pro případ, že by se policie pokusila uplatnit nový zákon. O něco se pokusila, ale rychle se rozhodla, že by se to nevyplatilo a odjela. Zůstali jsme ještě déle, v případě, že by se vrátila. Ochladilo se. Mnoho lidí zaskočilo do malého obchůdku na rohu na pivo, cigaretu nebo tak něco. Přihlížející se nahýbali z oken a dělali fotky. Nakonec, něco málo před setměním, se k nám dostala zpráva, že squatteři se cítí být v bezpečí, a tak jsme se začali rozcházet a pokračovat v obsazování druhý den.
Začali jsme se přesouvat ven, ulice Spuistraat není zrovna moc široká. Je to jenom jednosměrka, parkovací místa na obou stranách, nějaký chodník a tři vysoké patrové budovy. Postranní ulice jsou rozmístěny dost daleko od sebe a jsou to jenom úzké uličky. Byli jsme v dobré náladě. Těšil.a jsem se na něco k jídlu. Najednou se transparenty vpředu zastavily. Chvíli to trvalo, než se zastavili i všichni ostatní. Stmívalo se. Nikdo nevěděl, co se děje. “Čeká na nás policie.” Najednou se všechno pohlo zpět. Utíkal.a jsem pryč z první řady, která se snažila znovu vyrazit dopředu a znovu byla vytlačena zpátky. Policie čekala na další křižovatce. Nevěděli jsme, kam jít. Stál.a jsem ve dveřích obchodu a snažil.a se zjistit, co se děje. Jezdci na koních přibíhali zezadu, obušky mlátili všechno, co se hýbalo. Utíkali jsme.
Všichni jsme se tiskli ke stěnám budov. Ale nemohli jsme tam zůstat. Řada robokopů pokračovala směrem k nám. Ustupovali jsme. Nechtěli jsme bitvu. Chtěli jsme pryč. Koně přibíhali znovu a znovu a všichni jsme v tu chvíli byli na chodníku, ale pořád jsme nevěděli kam jít, jak se dostat pryč. Každou chvíli kolem proběhli vyděšení lidé. Několik lidí upadlo. Nevím, jestli byl někdo zraněn. Doufám, že ne. Vzadu byla další řada robokopů, štíty a obušky připravené a čekala. Ale teď už byla tma. Naštěstí jsem si všiml.a, že nechávají lidi odejít skrz postranní uličku. Odešel.šla jsem. Bez zranění. ta zasraná idiotská policejní sračka potřebovala vyvolat paniku a strach, s pomocí vrčících robokopů a jezdců mávajících obušky, přitom jediné, co jsme v tu chvíli chtěli, bylo jít domů.
Sedím v univerzitní knihovně a pořád slyším sirény. Zprávy o zatčených a zraněných pronikají dovnitř. Dneska to nebylo o udržování pořádku nebo klidu. Rozhodně to nemělo nic společného se spravedlností. Bylo to o rozesírání nežádoucích prvků společnosti, o snaze dostat nás pěkně zpátky do řady, aby s námi nebyly problémy. Taková je nová tvář Holandska, jestli ne celé Evropy i dalších míst.
Překlad textu z IndyNL
Leave a Reply