Report – Milada, 30.6.2012
Tvoříš alternativní kulturu? Zemřeš!
…aneb co se dělo na druhé straně barikády
Zúčastnila jsem se akce, která poukazovala na chátrající stav Milady, který se od evikce před třemi lety neřeší. Skromný koncert ve sklepě domu hraný přes kombo a odposlech měl připomenout společné akce v tenkrát ještě fungující vile. Klidné setkání však bylo brutálně přerušeno, což mě vyhnalo až na střechu. Tam jsem opravdu neplánovala skončit. Pokusím se shrnout mýma očima důležité okamžiky, i když značnou část noci mám v mlze slzného plynu, rozbušek a vlastního šoku.
Náš plán byl opustit a uklidit barák po skončení koncertu, tedy ještě před svítáním. To by se také stalo, kdyby policie nezačala se svým nepřiměřeným zásahem. Atmosféra začala stoupat s prvními ránami za zazděnými dveřmi. Za těmi čekala na policii další barikáda. Tu začali zdolávat motorovou pilou. Během toho už jsem měla velký strach a pocit, že nesmím dovnitř pustit tuhle bandu agresorů. Bylo mi totiž jasné, co přijde. Prvními prořezanými děrami vhazovali rozbušky, připomínám, že do prostoru kam neviděli a kde předpokládali podle slov mluvčí PČR Jany Rösslerové používání hořlavin. Jedna sada rozbušek mi bouchla přímo pod nohama. Od té chvíle si toho moc nepamatuju. Vím, že tyto donucovací prostředky mají vyvolat útěk. Jenže kam jsme měli utéct v zabarikádovaném baráku? Jsem srab, takže jsem nečekala na prolomení barikád, ale běžela jsem se schovat na střechu. Respekt všem, co zůstali v zazděném patře, kde proběhl masakr rozmlácení hudební aparatury a zmlácení všech, co byli na místě.
Na střeše jsme čekali dlouho. Veškeré informace jsme se dozvídali mobilním telefonem zezdola. Zároveň jsme měli výhled na celé dění pod vilou. Bylo zde permanentně několik policejních aut, speciálně cvičené jednotky. Vždy v několikanásobné přesile vůči malému shromáždění lidí, kteří chtěli pustit pár písniček, abychom se všichni nenudili. Na místo musel přijet i starosta, aby se hudba vypnula. Boj s nudou zaháněla policie po svém. Neustálým přeparkováváním aut, a vyhroceným řešením všeho, co se dole dělo. Stále mi ale unikalo, jakým způsobem se snaží celou akci ukončit. Jen čekali, až půjdeme dolů, aby nás mohli zbít a zatknout. Po dvaceti hodinách na střeše bez jídla, po noční bouřce a denním pařáku jsme se rozhodli o vyjednávání. Naším požadavkem bylo, aby nás nechali vyklidit věci a poté odejít bez jakéhokoliv zatýkání a násilí. To slíbil velitel zásahu, který přišel až na naši žádost kolem šesté večer.
S velkou dávkou nedůvěry jsem šla dolů odnášet věci. V domě jsem volala ostatní a chtěla je najít, proto jsem byla fyzicky donucena k odchodu ven. Zde jsem nadiktovala své údaje a konečně mohla pomoct s vynášením. Vše už bylo vyneseno, jen ve změti nepořádku a rozflákaných věcí jsem našla pár svých zlámaných desek. To jsem ještě netušila, že jsou rozlámané všechny, které jsem si večer přinesla. Myslím, že každý asi chápe, co se ve mně odehrávalo. Jediní kdo to nechápal, bylo asi třicet přítomných strážců zákona, kteří vztah k těmto věcem a nějaké kultuře asi nemohou nikdy pochopit. Velitel zásahu změnil svůj slib, jak se dalo předpokládat. Byla jsem proto násilně už podruhé prohledána hozením o kapotu auta, rozkopáváním nohou, taháním za vlasy a jinými „příjemnými“ chmaty a poté odvedena do vozu. Při tom muselo asistovat minimálně pět dvoumetrových speciálně cvičených vojenských policistů. Všichni se přeci musí naučit, jak správně zkroutit ruce do klepet tak, aby měl člověk, co říká, že půjde sám a dobrovolně paralyzovanou horní polovinu těla. O urážkách a nadávkách ani nemluvím.V autě jsem si užila ještě snahu o šikanu. Měla jsem roztáhnout nohy, aby na mě mohli poslat sedačku zepředu. To jsem ani po výhrůžkách neudělala. Sklopili tedy sedačku a vší silou ji na mě poslali. Prý šlo o zajištění při převozu. Smutné, jak si všechno dokáží odůvodnit a navzájem obhájit.
Výstup z celé akce je pro mě ten, že kultura kterou tvořím a budu tvořit je nechtěná a asi natolik nebezpečná, že zasloužila tento tvrdý zákrok. Touto estrádou použití policejní moci a brutality mě nutí jen k nenávisti. Nezměnila se ani moje nálepka. Pořád jsem špinavá smradlavá fetka. Zajímavé je také to, že chování policie v mnohém připomíná zásah nacistické ochranky před třemi lety. Minimálně spouští, kterou po sobě nechali. A také mi trochu uniká, o co policii vlastně šlo? Dostat nás z baráku, a nebo demonstrovat svou sílu?
Leave a Reply