praha.squat.net

Včera tomu byl rok co byl vypálen neznámým žhářem squatt Berta v Moravském Krumlově. K vypálení došlo v raních hodinách kdy v squattu přespávalo několik lidí. Jako zázrakem se tehdy nikomu nic nestalo.

Požár se stal dobrou záminkou pro město jak zatočit se squattery. Squatt Berta byl stržen 1.12.2011. Pozoruhodné určitě je, že policie případ nedořešila a odložila ho. Starosta, který v rozhovoru pro Českou televizi slíbil squatterům náhradní objekt svůj slib nedodržel. Přesto squatting v Moravském Krumlově úplně neumřel.

more

Report – Milada, 30.6.2012
Tvoříš alternativní kulturu? Zemřeš!

…aneb co se dělo na druhé straně barikády

Zúčastnila jsem se akce, která poukazovala na chátrající stav Milady, který se od evikce před třemi lety neřeší. Skromný koncert ve sklepě domu hraný přes kombo a odposlech měl připomenout společné akce v tenkrát ještě fungující vile. Klidné setkání však bylo brutálně přerušeno, což mě vyhnalo až na střechu. Tam jsem opravdu neplánovala skončit. Pokusím se shrnout mýma očima důležité okamžiky, i když značnou část noci mám v mlze slzného plynu, rozbušek a vlastního šoku.
Náš plán byl opustit a uklidit barák po skončení koncertu, tedy ještě před svítáním. To by se také stalo, kdyby policie nezačala se svým nepřiměřeným zásahem. Atmosféra začala stoupat s prvními ránami za zazděnými dveřmi. Za těmi čekala na policii další barikáda. Tu začali zdolávat motorovou pilou. Během toho už jsem měla velký strach a pocit, že nesmím dovnitř pustit tuhle bandu agresorů. Bylo mi totiž jasné, co přijde. Prvními prořezanými děrami vhazovali rozbušky, připomínám, že do prostoru kam neviděli a kde předpokládali podle slov mluvčí PČR Jany Rösslerové používání hořlavin. Jedna sada rozbušek mi bouchla přímo pod nohama. Od té chvíle si toho moc nepamatuju. Vím, že tyto donucovací prostředky mají vyvolat útěk. Jenže kam jsme měli utéct v zabarikádovaném baráku? Jsem srab, takže jsem nečekala na prolomení barikád, ale běžela jsem se schovat na střechu. Respekt všem, co zůstali v zazděném patře, kde proběhl masakr rozmlácení hudební aparatury a zmlácení všech, co byli na místě.
Na střeše jsme čekali dlouho. Veškeré informace jsme se dozvídali mobilním telefonem zezdola. Zároveň jsme měli výhled na celé dění pod vilou. Bylo zde permanentně několik policejních aut, speciálně cvičené jednotky. Vždy v několikanásobné přesile vůči malému shromáždění lidí, kteří chtěli pustit pár písniček, abychom se všichni nenudili. Na místo musel přijet i starosta, aby se hudba vypnula. Boj s nudou zaháněla policie po svém. Neustálým přeparkováváním aut, a vyhroceným řešením všeho, co se dole dělo. Stále mi ale unikalo, jakým způsobem se snaží celou akci ukončit. Jen čekali, až půjdeme dolů, aby nás mohli zbít a zatknout. Po dvaceti hodinách na střeše bez jídla, po noční bouřce a denním pařáku jsme se rozhodli o vyjednávání. Naším požadavkem bylo, aby nás nechali vyklidit věci a poté odejít bez jakéhokoliv zatýkání a násilí. To slíbil velitel zásahu, který přišel až na naši žádost kolem šesté večer.
S velkou dávkou nedůvěry jsem šla dolů odnášet věci. V domě jsem volala ostatní a chtěla je najít, proto jsem byla fyzicky donucena k odchodu ven. Zde jsem nadiktovala své údaje a konečně mohla pomoct s vynášením. Vše už bylo vyneseno, jen ve změti nepořádku a rozflákaných věcí jsem našla pár svých zlámaných desek. To jsem ještě netušila, že jsou rozlámané všechny, které jsem si večer přinesla. Myslím, že každý asi chápe, co se ve mně odehrávalo. Jediní kdo to nechápal, bylo asi třicet přítomných strážců zákona, kteří vztah k těmto věcem a nějaké kultuře asi nemohou nikdy pochopit. Velitel zásahu změnil svůj slib, jak se dalo předpokládat. Byla jsem proto násilně už podruhé prohledána hozením o kapotu auta, rozkopáváním nohou, taháním za vlasy a jinými „příjemnými“ chmaty a poté odvedena do vozu. Při tom muselo asistovat minimálně pět dvoumetrových speciálně cvičených vojenských policistů. Všichni se přeci musí naučit, jak správně zkroutit ruce do klepet tak, aby měl člověk, co říká, že půjde sám a dobrovolně paralyzovanou horní polovinu těla. O urážkách a nadávkách ani nemluvím.V autě jsem si užila ještě snahu o šikanu. Měla jsem roztáhnout nohy, aby na mě mohli poslat sedačku zepředu. To jsem ani po výhrůžkách neudělala. Sklopili tedy sedačku a vší silou ji na mě poslali. Prý šlo o zajištění při převozu. Smutné, jak si všechno dokáží odůvodnit a navzájem obhájit.
Výstup z celé akce je pro mě ten, že kultura kterou tvořím a budu tvořit je nechtěná a asi natolik nebezpečná, že zasloužila tento tvrdý zákrok. Touto estrádou použití policejní moci a brutality mě nutí jen k nenávisti. Nezměnila se ani moje nálepka. Pořád jsem špinavá smradlavá fetka. Zajímavé je také to, že chování policie v mnohém připomíná zásah nacistické ochranky před třemi lety. Minimálně spouští, kterou po sobě nechali. A také mi trochu uniká, o co policii vlastně šlo? Dostat nás z baráku, a nebo demonstrovat svou sílu?

Vše se seběhlo úplně normálně, na internetu se objevila pozvánka na
piknik (praha.squat.net), tak jsem se rozhodl, že se tam zastavím a
naplánoval si cestu se zahraničí tak, abych to stihl. Již předem jsem věděl,
že nepůjde o nic násilného, či tak. Prostě zahrát si fotbal, pokecat se
známými a večer, jestli to vyjde, zahrát si koncert. Což se nám tedy
povedlo a nelegálně jsme se po žebříku dostali dovnitř, kde jsme si
natahali aparát, vodu, pivo, no prostě vše potřebné a zavřeli jsme za sebou
okno, kterým jsme vlezli.
Vše vypadalo v pohodě, kolem Milady nebylo moc policajtů, tak jsme si hráli
hru, vzpomínali na život na Miladě a popíjeli každý podle chuti. Asi v 11
večer jsme zpozorovali zvýšený počet příslušníků policie v okolí, ale i
když nás viděli, nebavili se s námi a ani nejevili známky, že by jim šlo o
dohadování. Asi v 11.45 jsme se dozvěděli, teď nevím, jestli to bylo
telefonicky nebo osobně, že máme 15 minut na to, abychom vypadli. Že do 12té, když opustíme vilu, nebudeme lustrováni ani zadrženi. Svolali jsme narychlo schůzi, kde jsme se společně bavili o tom, jaký postoj zachováme. Asi dva z nás objekt opustili, ale já jsem viděl, že je stejně
zatýkají. Takže policie nám lhala a bylo jasné, že dopadneme stejně.
V takové chvíli Vám nezbývá, než si v duchu říci: sakra, policajtům nikdy nevěř.
Zbytek z nás se zabarikádoval. Já jsem jako první vyšel na půdu a začal
jsem spekulovat o tom, že bych tam vylezl.
Chtěl bych ještě připomenout, že do Milady jsme donesli i figuríny, které
jsme před tím udělali a oblékli, abychom je dali na střechu jako vzpomínku
na vyklizení před třemi roky. Tedy od začátku vůbec nebylo v plánu jít na střechu, tam nás vlastně nahnala policie zaprvé tím, že nedodržela ani to, co slíbila, že do 12ti opusťte budovu a nic se vám nestane a zadruhé tím, že do médií policie říkala, že jsme vyjednávat nechtěli, ale od začátku jsme jim jasně říkali, že ráno jedeme pryč.
Zespodu baráku vycházely rány beranidlem, bylo vidět hasičské auto. Do
toho všeho ještě stále hrála na sále naše hudba. Pak už jsem slyšel jenom
strašný řev a lidé utíkali do hořejších pater. Pravděpodobně kvůli tomu, že když viděli, jak zmlátili první lidi, tak utíkali výše. Co jsem slyšel, nejvíce to schytali lidé, co hráli hudbu, zmlátili je fakt hnusně.
Mezitím se zjevili další lidé, kteří ze strachu před policejní brutalitou
vylezli až na půdu a pak i na střechu za mnou. Bylo nás tam pak kolem 9ti
lidí.
Od té chvíle jsme slyšeli jenom řev a občasné kvílení hlasů zespoda,
znělo to jako z hororu a popravdě jsem měl strach. Zúčastnil jsem se
různých akcí, ale takováto jatka jsem fakt neviděl.
Kolem baráku bylo asi 100 policajtů a nad hlavami lítal policejní vrtulník.
Asi kolem jedné ráno se k nám zastavil policejní psycholog,
vyjednávač. Řekl nám, že bude vyjednávat s námi, tak jsme mu řekli, ok.
Budeme se bavit, ale jenom s Vámi. Ptal se nás na naše podmínky, tak jsme mu
řekli, že naše podmínky jsou jasné, slezeme v klidu ihned, ale bez
lustrace a zatčení. Proste chceme, aby policie odešla, a my slezeme a
odvezeme si svoje věci. On řekl, že dobrá, a šel to někam dohadovat asi s
velitelem zásahu. Mezitím se zjevil další snad psycholog, ale poslali jsme
ho pryč, neboť dohadujeme se s jedním, to stačí. Ten se vrátil a sdělil
nám, že na naše podmínky nemohou přistoupit a že oni budou objekt
monitorovat a čekat na nás až slezeme a ze je prý zima a měli bychom
slézt.
Do toho už byla bouřka a blýskalo se, dokonce jsme na chvíli viděli, jak
někoho z nás mlátí v antonu, co stál na parkovišti a právě odjížděl. To
máme jako do tohohle slézt? Tak jsme neslezli, stihl jsem ještě zavolat
známému, ať obvolá média, a kolem 2 ráno jsme už první novináře viděli. Byla
celou noc strašná bouřka, foukalo. Asi třikrát jsem zmokl a zase vyschnul a
někdy kolem 5. ráno jsem opatrně slezl na půdu, kde jsem si odpočinul asi
hodinku. zajímavé bylo, že barák hlídá 100 policajtů a vrtulník a hodinu si
nevšimnou, ze na střeše je nás o jednoho méně. Tak jsem si odpočinul, dokud
nepřišla hlídka zkontrolovat půdu. Chytli nás takhle dva, byli jsme úplně
zničení a unavení, já se klepal zimou, byl jsem podchlazen.
Dali mi pouta, svezli mě o patro níže, kde mě předali nějaké zvláštní
jednotce, či co. Chtěl jsem se kouknout na číslo příslušníka, ale bylo mi
řečeno, že se musím koukat jedině na zem, jedině do země. Docela hnusně mi
vykloubili ruce, abych se fakt koukal jenom na zem a začali mi říkat, že
jsem Slovák, ať táhnu na Slovensko a ať držím hubu a byli ke mně dost
neslušní. Pomalu mě vyvedli ven k policejnímu autu, kde mne drželi asi 10
minut, já jim říkám, ať mi dají deku nebo ať mne dají do toho auta, klepal
jsem se zimou ještě ruce v želízkách, a občas se mi z toho podlamovaly
nohy. Pro novináře jsem musel vypadat jako feťák bez dávky. Ale o to asi
novinářům šlo.
Pak nás tedy naložili a odvezli do Kobylis na policejní stanici. Tam nás
(stále se bavím o nás dvou, co jsme slezli ze střechy ráno) každého zvlášť
připoutali ke mřížím a někam zmizeli. Asi po 5ti minutách se zjevil jiný
policajt a začal se mne vyptávat, co tu dělám v Čechách, odpovídal jsem mu
klidně, že jsem zaměstnaný, mám tu dceru a před tím jsem podnikal. On stále,
že lžu, že jsem lúzr, co jen bere sociálku a vyžírá náš stát a ať si táhnu
na Slovensko. Pak nás pustil. Dokonce i doklady nám zapomněli vrátit, tak
jsme mu to připomněli, ať nám dá doklady. Pak jsem ještě chtěl papír o tom že
mne zadrželi, nějaký protokol prostě a řekli mi, že mi nic takového nedají,
ze to nevedou za zavřeli mříž, tak jsme šli.

Zajímají mě některé podrobnosti a to, jestli soukromému majiteli pronajala objekt v vyběrovém řízení, nebo ne?
Karlova Univerzita je státem zřízená, tedy by asi měla dávat výběrové řízeni. Další věc je ta, že za kolik měsíčně to má pronajaté a jestli to je směšně nízká částka, tak proč to už před třemi roky nepronajala squatterům, možná by na to přistoupili.

–dd–

Onu sobotu jsem na v areálu vysokoškolských kolejí na Pleci-Tyrolce byl a vše jsem sledoval na vlastní oči. Jako přímý účastník czechteku 2005 mohu potvrdit, že se v uvažování i chování policie naprosto nic nezměnilo.
I tehdy na louce stačilo, aby padesát čepičářů prošlo několikrát sporné prostory a lidem vysvětlili, že tam nemají co dělat. A lidé by šli. Jenomže to by se neukázala ona pověstná “pevná ruka”. A stejné to bylo i v noci ze soboty na neděli na Miladě.

more

The Prague’s renowned squat Vila Milada, which was evicted three years ago after being one of the most important places for Czech autonomous underground scene, had been occupied by approximately 30 people on Saturday July 30th to commemorate the bleak anniversary by an improvised hardcore punk gig. Even though the authorities were informed that this is a one-off event which is not an attempt to reocuppy the squat for good but a symbolic pointing out of a passive approach of a Czech state to take care of unused buildings and of the oppression against alternative culture, the police reacted with a massive police operation including an aggressive attack against the non-violent concert-goers, which resulted in many bloody injuries and in a temporary arrest of tens of people. At least 20 people were brutally beaten up and psychologically humiliated inside the building out of reach of cameras and witnesses and the remaining 7 activists hid behind the chimneys on the roof of the building, fearing for their health and risking their lives over a 4-storey gap directing to ground. After a day-long negotiations and a couple of stupid attempts of the Czech police to harass tens of supporters in front of the building, the squatters decided to climb down if the Police lets them to gather their belongings from the lower parts of the house. In the early evening of Sunday July 1st, they realized all of their equipment, including laptops, loudspeakers, guitar combos and electric guitars, were smashed up by the intervening Police riot squad. The owner of the house is going to bring a lawsuit against the activists and more serious offenses are actually threatening them.

V Mostě na Zahražanech v sobotu 23.6.2012 vnikla squatterská skupina do dlouhodobě chátrající budovy bývalých kasáren. Uvnitř byl po obsazení zahájen kulturní program zahrnující výstavu výtvarných děl, akustickou hudbu a promítání  filmů. K dispozici bylo také veganské občerstvení. Akci zorganizoval kolektiv, který si říká EX-TRÉMISTÉ a celou událost pojmenoval Kreativita za hranicemi. Ve svém prohlášení EX-TRÉMISTÉ uvedli:

more on alerta.s.cz