Odpor (boj) je v první řadě mnohdy umožněn kolektivním přivlastněním “autonomního prostoru”
Ať jsou to městské squaty; koupená, vyjednaná nebo přivlastněná půda na venkově; opravená nebo vlastnoručně postavená obydlí; dočasná nebo nomádská místa; anebo “centra” určená pro aktivity nebo pro bydlení… takové autonomní prostory slouží jako důmyslné přístřešky a byly – přinejmenším v Evropě – střediskem mnoha radikálních a antikapitalistických bojů v posledních desetiletích.
Přístup k vesnickým nebo městským svobodným prostorům, kde můžeme praktikovat auto-organizaci, produkovat věci, plánovat akce a ofenzívy, je pro nás klíčový, jak v perspektivě hnutí pro radikální společenskou změnu, tak na mnohem individuálnější úrovni.
Tyto různé prostory nám především umožňují: – mít místo k bydlení, ve světě, který nám upírá možnost vyhovujícího bydlení nebo jakéhokoli bydlení vůbec, a zpochybňovat kumulaci zboží a posvátného konceptu “osobního vlastnictví”; – sdílet a vyměňovat si schopnosti, věci, nářadí na bázi bez zisku; – experimentální komunitní bydlení a způsoby organizace, směřování k autonomii vůči státu, WAGE práci a kapitalistickou společnost – což nám umožňuje zrušit rozdělení mezi prací, soukromým životem, zálibami a aktivismem…a ukázat, že to je možné; – vytvářet texty, nástroje pro vysílání a pro nezávislá media; – dělat hodně DIY věcí: recyklace, konstruování, zemědělství, produkování energie, ruční práce… – vytvářet a rozšiřovat subversivní “kultury” a životní styly;
Tyto prostory, ostrůvky nekontrolované svobody, jsou nicméně ohrožovány především nástroji moci. V některých evropských zemích odhodlané státní útoky už obrovsky ohrozily existenci takových kolektivně obydlených & politicky aktivních prostorů.
Právě teď jsou ve Francii tato místa ohrožena. Stát chce nastolit ještě více represivní zákony a úřady, zdá se, reagují stále rychleji proti squatům, proti těm obývaným lidmi v obzvláště nejisté situaci nebo těm, kde bydlí ilegální přistěhovalci, a proti současnému boomu “politických” squatů v mnoha městech. Prozatím byly smrtící požáry v budovách obývaných ilegálními přistěhovalci použity minulé léto ke zvýšení počtu deportací a k přijetí velkých represivních opatření proti squatům.
Na venkově se přístup k půdě stává těžší a těžší, vesnické komunity se potýkají s nedosažitelnými hygienickými a bezpečnostními standardy a přitom bojují s kolonizováním turisty a vyšší třídou.
Ačkoli ve Francii existují mnohé kontakty mezi různými kolektivy, formální struktury umožňující sdílení dovedností a solidaritu jsou tu málo rozvinuté. Zdá se nám nutné stát se natolik silnými, abychom dokázaliy čelit státům a vlastníkům, když jde o přístup k půdě a prostoru. Takže bychom se měliy ptát nás samých, jak bychom mohliy vytvářet kontakty, spojenectví a kolektivní strategie.
Přes určitou vůli a některé počiny, “politické” squaty často zůstávají zaklíněny v “okrajových ghettech” a doopravdy s jinými druhy squatů nekomunikují, třeba s těmi, které jsou obydleny velmi chudými nebo ilegály. Málokdy se připojují ke snahám lidí v sousedstvích proti gentrifikaci, za snazší přístup k bydlení.
Kvůli všem těmto důvodům si přejeme, aby tato PGA konference:
– byla příležitostí ke vznášení takových otázek jako: Co míníme “autonomními prostory”? Jaká by mohla/měla být jejich role v rámci strategie radikální sociální změny, mezi “alternativami” a “ofenzivami”? A co s kontakty mezi těmito místy a sociálními hnutími a snahami? – informovat lidi o praxi v těchto prostorech, mluvit o tom, co právě děláme a vytváříme, a podívat se na to, jak bychom mohliy zvýšit komunikaci, zvláště mezi venkovem a městy… – být prostorem, kde můžeme sdílet naše zkušenosti, kde bychom se mohliy učit jeden od druhé.ho v rámci komunitního života, aktivit, ekonomie… – jednat o různých způsobech udržení nebo získávání půdy a budov, přisvojovat si je kolektivně nebo je stavět: squaty, vagónplacy (zasquatovaná místa pro přívěsy, dodávky), vyjednávání, kolektivní koupě (ko-opky), speciální nájmy a půjčky… a vzít v úvahu pozitivní/negativní aspekty a kompromisy, které s sebou může přinést každé z těchto řešení. – dovolit si vytvořit nástroje solidarity mezi různými druhy prostorů: prostory pro aktivity, neobydlené budovy, ilegální přistěhovalecké squaty, kolektivní koupě (ko-opky), farmy atd. – dát si příležitost přemýšlet o tom, co nás rozděluje do zřejmých kategorií, mezi ilegály nebo extrémně chudé squattery, “nomády”, “měšťáky”, “vesničany”, o tom, co nás dělá marginálními a co nás navzájem odděluje. – mluvit o tom, co těmto místům umožňuje přetrvat, ať radou starších lidí, kteří v takových místech žijí, nebo zkoumáním případů míst, která přetrvala roky. – dát si možnost mluvit o strategiích odporu, které jsou nám společné, když jde o represe, vystěhování a standardy, které nám chce stát vnutit. – mluvit o tom, jaká rozhodnutí (ne)jsou přijímána v těchto místech, tak abychom zpochybniliy a změniliy patriarchální, rasistické a heterosexistické normy.
Byliy bychom rádiy, kdyby z této konference vzešla přátelství, projekty, akce & společné plány.
Chtěliy bychom, aby lidé přišliy a představiliy svoje prostory, chtěliy bychom mluvit vážně a odlehčeně, vyprávět si historky o barikádách a zdech vyrobených ze slámy, o probírání skládek a zahradničení, o infošopech a hacklabech, chaotických shows a společných četbách, o vztazích, o splývání rolí, gender a queer teoriích, o sdílení povinností s (ne)využitím rozpisů, o sousedství a zvaní, o penězích a autonomii, karavanech a starých továrnách, riotech, formalismu & vášnivosti, hromadách oblečení a psycho-geografii, o blbech a bláznivých přátelstvích… O slavení ve 3 ráno a pecích na chleba, o líných snídaních a hyperaktivních dnech, o extravagantních lidech a normách identity, o žití z ničeho s troškou všeho, ale nikdy s tím, co chceme, o setkáních, která končí na diskoparties a pracovních parties, které končí hrami, o tajných záměrech a o tom být schopni.é křičet kdykoli se nám chce, o ohřívačích vody předělaných na kamínka a o kamínkách předělaných na stroje, o hrdě vymalovaných fasádách a skrytých útočištích, o bláznivých konstrukcích, tekoucích trubkách, úžasných kárách, které fungují jenom napůl, o strachu z toho, že se zase znovu budeme muset stěhovat a o ryzí všednodenní kráse vytváření našich životů s našimi nejlepšími přáteli/přítelkyněmi a těmi novými, co zrovna přišliy… a ještě víc, to rozhodně.
Leave a Reply