praha.squat.net

Toto je pouze počáteční verze, návrh, podnět k diskuzím. Účelem tohoto dokumentu je především shrnutí protisquatterských argumentů, se kterými se často setkáváme: není třeba ničeho jiného, než tento text doplňovat, dopisovat nové argumenty. Ty pak mohou posloužit jako prostředek k zamyšlení pro každou osobu a každý squat, kter-ý/á by chtěl-a najít svoje vlastní odpovědi/protiargumenty. Protiargumenty, které tu jsou tlumočeny, jsou názory několika osob a jsou spojeny s konkrétní situací, v níž se nachází jejich squat. Například fakt, že jde o squat „pro veřejnost“ vytvořený mladými lidmi, kteří pocházejí ze střední vrstvy, se starostmi kolem sociálního experimentování atd. atd. Jejich názory jsou tu proto, aby o nich bylo diskutováno, aby jim bylo protiřečeno a byly obohacovány o názory jiných lidí v jiných situacích. Tedy, buďme jasní, tato argumentace nebude nikdy moci být něčím jiným, než syntézou myšlenek, a otázky, jichž se dotýká (osobní vlastnictví, legalita, přímá akce, alternativy, aktivismus…), už inspirovaly nejedny stránky obrovských rozsahů, které by bylo třeba přečíst, abychom byli opravdu nenapadnutelní… a pak shrnout pro squatter-k-y, kte-ří/ré mají rád-i/y četbu o něco méně…

Vysvětlivky:

„Argument proti squatterství.“

-Protiargument.

„Ať žije zákon! Jsme v právním státě, je musíme být občany a zákon respektovat… Zákon je neutrální a garantuje dobro všech.“

-Zákon není neutrální. Byl zvolen konkrétními osobami (politi-ky/čkami toho či onoho politického přesvědčení), v určitém kontextu a určitém období.

-„Být občanem“ to může být také chápáno jako: být odpovědn-ý/á, být schopn-ý/á přemýšlet, zpochybňovat to, co se považuje za dané, poukazovat na problémy a posouvat se vpřed, směrem k jejich řešení. Například: problém prázdných prostor…

-Nerespektování zákona není vždycky čistě zištné nebo neospravedlněné: existuje princip občanské neposlušnosti.

-Proti principu legality (zákonnosti) stavíme princip legitimnosti (oprávněnosti).

-Historie změn vydobitých v sociální oblasti je plná příkladů občanské neposlušnosti a zpochybňování zákonů platných v dané době.

„Je snazší a účinnější změnit systém legálním způsobem.“

-Dáváme přednost občanské neposlušnosti před reformismem.

„Všechno, o co vám jde, je žít v ilegalitě.“

-Ne. Jde nám o svobodu, takovou, která nikoho nic nestojí, snad jen ty, kte-ří/ré nám ji chtějí upřít.

Volíme ilegalitu v momentě a na takovém místě, kde zákon spoutává tuto „uváženou“ a „neútočnou“ svobodu.

-My ale také chceme něco vytvářet: absolutní ilegalita nám to nedovoluje: staví nás do pozice tajného a nelegálního jednání, nutí k paranoie, k nekonečnému zápasu, k vyčerpání, je svým způsobem stejně tak tíživá a nepříjemná, jako zákon, kterému chceme uniknout. Náš konečný cíl nemůže tedy být ilegalita…

-Ilegalita je prostředek, nikoli cíl.

„Právo na osobní vlastnictví je zapsáno v Deklaraci lidských práv.“

-To ukazuje, že Deklarace lidských práv není nestranná a nemůže sloužit jako argument, který je vždycky pravdivý a nevyvratitelný.

-Sociální práva lidí, kteří jsou ponecháni vlastníkům napospas, jsou také zapsána v Deklaraci.

-Existuje určitý rozdíl mezi vykonáváním určitého práva a jeho zneužíváním. Znemožnit přístup do prázdných prostor, když je lidé potřebují, chápeme také jako porušení vlastnického práva.

„Nechtěl-a bych , aby mi někdo zasquatoval moji chalupu.“

-Tak ji rychle prodej.

-Neobsazujeme domy vybavené nábytkem, prostory, jejichž užívání je zjevné… Squatujeme v místech, která nikomu neslouží. V tomto bodě nejsme žádnou zátěží nebo ohrožením.

-Existují některé domy (nádherné domy) v Pyrenejích, které patří buržoazii z Bordeaux nebo Toulouse. Většinou jsou využívány dva týdny v roce. Na základě tohoto faktu je legitimní klást si otázku: zpřístupníme tyto domy nebo ne? Myslím, že toto je prvořadé. Samozřejmě s ohleduplným přístupem.

„Rozmarem vlastníka je ponechat domy prázdné. Vaším rozmarem je obsadit mu je… Zákon je tu proto, aby rozhodl. Kdyby každý uskutečňoval svůj rozmar, kam bychom přišli?“

-Neříkáme, že každ-ý/á má dělat to, co chce, zpochybňujeme způsob a hodnoty, na základě kterých zákon rozhoduje mezi „rozmary.“

-Je snadné být relativistick-ý/á, vyhýbat se zaujetí jakéhokoli reálného stanoviska a odpovědnosti… Zapomínáme, že právě toto jsou stanoviska, která stojí u základů naší společnosti a našich zákonů.

„Stavíte vlastníka před hotovou věc. Jak potom chcete, aby s vámi diskutoval?“

-Někte-ří/ré, spíše než postavit majitel-e/ku před hotovou věc, jej/ji žádají o souhlas s užíváním je-ho/jích prázdných prostor. Většinou se setkají s neúspěchem a majitel-é/ky si pospíší, aby prostory zazdil-i/y, vědouce, že je o ně zájem. Squatte-ři/rky z Brise-Glace podali šest nebo sedm žádostí v náležité formě předtím, než zvolili squat, jako jediné možné řešení.

-Postavit majitel-e/ku před hotovou věc bývá obvykle nenásilná přímá akce, prostě způsob, jak zahájit dialog: nutí silnějšího, aby vzal na vědomí slabšího a to, co se mu pokouší sdělit. Bez tohoto „puče“ by slabší nebyl nikdy vyslechnut.

„Vždyť váš squat zamykáte. Chováte se jako majitelé.“

-Požadujeme využití principu práva na majetek na základě potřeby, užívání. Kdo užívá určitou věc nebo prostor by měl mít minimum svobody ve vztahu k této věci a tomuto prostoru. Tráví tam svůj čas, buduje tam svůj život… Nesquatujeme místa, která jsou skutečně využívána. A dovolujeme si být doma tam, kde bydlíme.

-Nezavíráme tak docela naše dveře: ti a ty, kte-ří/ré se skupinou squatter-ů/ek sdílejí minimum společných postojů a kte-ří/ré se podílejí na životě místa, nemají žádný důvod nebýt jeho součástí.

-Někte-ří/ré squatte-ři/rky (jako ti/ty z Vache dans l’Arbre (Kráva na stromě)) nás varoval-i/y před přílišnou otevřeností: ocitl-i/y se v situaci, kdy byl-i/y „obležen-i/y“ těmi, kte-ří/ré s nimi nic nesdílel-i/y (co do projektů, myšlenek…) a všechno, co squatte-ři/rky vytvořil-i/y (vnitřní fungování…), se zbortilo. Proto odešl-i/y…

-Raději pomůžeme lidem, kteří žijí trochu dál, aby otevřeli svůj vlastní squat, než abychom je přijali pod vlastní křídlo. Podnikáme kroky k emancipaci. Nemáme kapacitu, kompetence nebo sílu jednat v sociální oblasti a nemyslíme si, že je na nás, abychom všechno brali na sebe.

„Váš squat není dost otevřený a aktivní.“

-Tak otevřete váš vlastní a udělejte to lépe.

-Váš byt není dost otevřený a aktivní.

„Maloměšťáci! Squatujete, protože chcete, ne proto, že byste museli. Pro vás je squatting jen zábava.“

-Naštěstí squatting není dřina. A to, že nás baví dělat nějakou věc, neznamená, že to nemá žádný význam. Jsme pro právo na radost, potěšení. Do prdele s utrpením, jako měřítkem právoplatnosti určité činnosti.

-Tak tedy mluvme o zábavě… Squatting není žádná legrace. Vystavujeme se odsouzení, vystěhování, zimě, životu bez elektřiny, stále dokola utíkáme a znovu budujeme… Jedná se o závazek, který ovlivňuje celý náš život, a o snahy s dlouhodobými cíli…

-Maloměšťáci? Tak konečně! Mohli jsme jimi zůstat, pokračovat v našich malých krásně nalinkovaných životech, stát se ředitel-i/kami a otci/matkami klidných rodinek…

-Jsme spojováni s naším společenským původem. Nevybrali jsme si, že se narodíme jako do střední vrstvy. Chceme mít svobodné právo přetrhat svázanost s touto vrstvou a s jejími životními modely. Ať jsme souzeni spíše podle našich činů a našeho chování než podle našich rodičů.

-Je důležité, aby si lidové vrstvy znovu přivlastnily moc a nástroje, jichž je užíváno k jejich spoutávání. Ale v „měšťáckých“ společnostech je také důležité, aby se buržoazie rozhodla k opuštění role konzumentů a utlačovatelů (vědomých či nikoli), kterou jí vytváříme.

„Měli byste bojovat za to, aby byly prázdné prostory obsazovány. Ne vámi, ale lidmi, kteří to opravdu potřebují.“

-Tento výrok by byl na místě, kdyby prázdných prostor bylo málo a potenciálních squatter-ů/ek příliš mnoho. Místo je pro spoustu lidí, nás nevyjímaje…

-Jak bojovat za to, aby lidé nejméně zaopatření obsazovali prázdné prostory? Nemáme chuť jít jim dělat propagandu. A nemáme chuť jít lobovat. Tradiční práce aktivist-k-y se nám zdá nudná, příliš teoretická, odosobněná, domýšlivá. Pokud se snažíme o změnu, tak naší činností, ukazujíce, že lze vzít život do vlastních rukou, že vytvoření squatu je možné a prospěšné, že si zasluhuje, aby se o něm uvažovalo.

„Squatujete, protože chcete umožnit organizacím, umělcům… využít prostor, ve kterém žijete. Vystavujete se stíhání, žijete v nepohodlí, kvůli lidem, kteří jsou moc spokojeni, že toho mohou využít a kteří nejsou ti, kteří potřebují pomoc nejvíce.“

-„Obětujeme se,“ protože nás to zajímá. Neobětujeme se doopravdy, protože kulturní aktivity, které v místě probíhají, se nám také líbí a obohacují i nás samotné.

„Squat je pro vás určitou formou angažovanosti. Ale pokud je třeba někde bojovat, pak to není v našich zemích. Ve Třetím světě, tam je to naléhavé.“

-Nechceme dělat humanitární pomoc, hrát si na zachrán-ce/kyně uprostřed civilizací, které svět chápou jinak než my, někdy dokonce lépe než my.

-Systém, který cupuje Třetí svět na cucky, je ten samý, co dělá z Evropanů hlupáky. Snahy, které je třeba vyvíjet v různých částech světa, jsou různé, ale jedny i druhé stejně důležité. Myslet globálně, jednat na lokální úrovni…

-Mimo jiné, jsou to právě způsoby života na severní polokouli, které podporují vykořisťování Jihu a jsou za něj zodpovědné. Naším způsobem, jak být solidární s Jihem, je navrhovat vědomé a anti-konzumní způsoby každodenního života, které osvobozují jednotlivce-součástky-mechanismu z tohoto vražedného systému.

„Hledáte prostor? Existují kulturní centra, ubytovny a podpora od státu.“

-Nehledáme pouze prostor. Hledáme svobodné prostory, kde bychom mohl-i/y prožívat to, co chceme, tvořit tak, jak chceme, experimentovat, jelikož se nám to zdá důležité, mít naše vlastní cíle, fungovat nezávisle na odborn-í/i-cích, učit se na každém kroku… Být svobodn-í/é, v rámci respektu ke druhému člověku.

-Systém, podle kterého funguje stát, způsob, jakým odsouvá lidi do ubytovacích center, jakým kontroluje a odsuzuje, nezahrnují ani neuspokojují tuto potřebu nezávislosti a odpovědnosti.

-Náš projekt se neomezuje na hledání prostoru, je založen také na určité formě jeho obývání, nezávislém a samosprávném.

„Squat představuje problém s bezpečností.“

-Budu rád-a, když budu informován-a o bezpečnosti, ale ne pokud mi budou pravidla vnucována… Chci být natolik dospěl-ý/á a uvědoměl-ý/á, abych si mohl-a vybrat stupeň bezpečnosti, ve kterém chci žít.

-Co se týče veřejnosti, která se ocitne ve squatu, proč bychom jí nemohli vysvětlit nebezpečí, kterému se vystavuje, a nechat jí svobodu, aby se rozhodla, zda chce podstoupit riziko, či nikoli? Můžeme si představit různé druhy „společenské úmluvy“ na toto téma, ve velice zmenšené (a vědomé, pochopené) formě, než je ta, která je založena na jednom pravidle a vnucená šedesáti a brzy dvěstě padesáti milionům osob (ať žije jednota všeho evropského).

-Ve skutečnosti nemají činitel-é/ky strach o naši bezpečnost, mají strach ze své zákonné odpovědnosti. A existují druhy úmluv (dohody o dočasném obývání), které osvobozují majitel-e/ku od je-ho/jí odpovědnosti a přenášejí ji na obyvatel-e/ku. Tento druh zásad by měl být rozvíjen a rozšiřován.

„Záměrně nevyužívané objekty, prázdná města… Vrháte se na velice složitý problém, se kterým se i odborníci potýkají. Bylo by třeba, abyste se profesionalizovali, mohli byste tak přidat svůj díl.“

-Není k čemu přidávat.

-Vnášíme do problému pohled neodborníků, odlišný od toho, který se naskýtá z vrcholku věže ze slonoviny. Pohled (dokonce mnohem více) obohacující.

-Nechceme se zabývat problémem prázdných záměrně nevyužitých objektů tím, že se ponoříme do četby a teoretizování. Neexistuje pouze tato cesta: vybral-i/y jsme si cestu činu. Odborn-íci/ice nemají čas na to, aby jednal-i/y.

-Považujeme za nezdravé dávat odborn-íkům/icím monopol a absolutní pravomoc v otázkách společnosti.

„Jste paraziti, ulejváci.“

-A jsme na to hrd-í/é. Zvyšování produkce je nesmysl, který způsobuje škody stejně tak osobám, kterým zabírá čas, jako těm, které vykořisťuje. O životním prostředí nemluvě… Nechceme se podílet na tomto nesmyslu, když je naše společnost v nadprodukci, plýtvá a rozhazuje všemi deseti a není třeba, aby produkovala ještě více.

-Paraziti kradou část toho, co je potřebné těm, kte-ří/ré pro to vynakládají nějaké úsilí. My si bereme jen to, co už nikomu potřebné není: to, co už bylo vyhozeno, opuštěno. V tomto smyslu není naše „parazitování“ pro nikoho zátěží.

-Naše společnost přisuzuje hodnotu pouze obchodním nebo materiálním výrobkům. My „vyrábíme“ jiné věci: uvažování, krásu, „sociální vztahy,“ poznání… V této oblasti jsme velmi aktivní a produktivní, přinášíme něco lidem kolem nás.

„Squat je mikrokosmem, ze kterého dostatečně nevystupujete. Je to ghetto.“

-To je do jisté míry pravda. Ale problém není ve squatu samotném nebo ne tolik, aby nebyl překonatelný. Je jen na nás, abychom změnili tento stav věcí, pokud si to přejeme.

-Zaměstan-ec/kyně, kter-ý/á tráví osm hodin denně ve své malé kanceláři a osm hodin ve své rodině, v autě nebo ve své garzonce, není zajisté uzavřen-a v mikrokosmu méně než my. Je-ho/jí život je často mnohem osamělejší, než ten, který představuje komunitní život ve squatu.

-Právě squatovat jsme museli, abychom mohli rozvinout takové množství kontaktů s našimi soused-y/kami a současně se squatter-y/kami, advokát-y/kami, profesor-y/kami, student-y/kami, aktivist-y/kami, novinář-i/kami, uměl-ci/kyněmi, poslan-ci/kyněmi, exekutor-y/kami atd.

„Squatovat, to jde nějaký čas. Všichni jsme dělali takové věci, když nám bylo dvacet. Uvidíte, za chvíli vás to přejde a srovnáte se.“

-Staří blbci.

-Ještě štěstí, že tedy squatujeme. Jinak bychom se srovnal-i/y okamžitě a zmeškal-i/y bychom to, co podle vás charakterizuje náš věk.

-Je snad náš věk důvodem k tomu, aby bylo odmítáno poslouchat to, co chceme říct a navrhnout?

-Existují squate-ři/rky, kterým je čtyřicet i více let… A pak, mno-zí/hé „mlad-í/é idealist-i/ky“ se nesrovnal-i/y, ale odešl-i/y například na venkov pokračovat v rozvíjení alternatif… Štěstí, že cesta, po které se ubírá náš život, není odsouzena k tomu, aby byla pro všechny stejná!

„Squatovat, to je moc pěkné. Ale vy se současně nepřipravujete na svou budoucnost. Jak to uděláte, až budete mít rodinu, kterou budete muset uživit?“

-Od dětství jsme „očkován-i/y“ naší budoucností: přibrzděte vaši horlivost, zapálenost, nevybočujte z naprogramovaných tras, nebo na to doplatíte. Chce se po nás, abychom už předem měl-i/y strach, abychom už předem pociťoval-i/y potřebu bezpečí, kterého člověk dosáhne ve třiceti letech… Strach je to, co postrkuje lidi k tomu, aby se zařadili. Kdy tedy budeme lidmi, kteří mají důvěru ve své touhy a své myšlenky? Vytváříme strach ze strachů, které budeme mít údajně za deset let… možná nikdy. Absurdní!

-„Mít děti“ nemusí znamenat „mít vilu na předměstí, dobrou práci a psa.“ Mnoho lidí vychovává své děti v rámci alternativních struktur nebo míst.

-Tím, že squatujeme, se učíme obrovskou spoustu věcí a někdy se vyznáme ve věcech více, než průměrní rodiče… Shromažďujeme věci pro naši budoucnost, aniž bychom se křečovitě zaobírali touto myšlenkou, aniž bychom plánoval-i/y, dělajíce to, co nám připadá důležité právě v tomto okamžiku.

„Všechno, co vytvoříte ve squatu se zhroutí v momentě, kdy jste vystěhován-i/y. Plýtváte svými silami.“

-Slabým místem squatu je jeho křehkost, jeho pomíjivost. To je cena za jiné svobody a výhody, které jsou ve squatu možné, mimochodem mnohem více než jinde.

-Pomíjivost může být viděna jako handicap nebo jako výhoda. Něco dynamizujícího. Nomádské jednání, které nelpí na stabilitě a zabezpečení. Smiřujeme se s nezabezpečeností, která je nástrahou pro celý projekt (legální či nikoli), alespoň se neskrýváme, v ideálním případě překonáme strach a jdeme dál.

-Existují jisté věci, které mohou být ve squatu rozvíjeny v dlouhodobějším kontextu. Kontakty a známosti, které přežívají a prohlubují se prostřednictvím těchto míst. Zkušenost, vnitřní obohacení se prohlubují squat po squatu a nemohou se ztratit. Zajisté, s každým vystěhováním ztrácíme to, co jsme v místě vytvořil-i/y materiálně; to není bezpochyby to nejdůležitější.

-Squatterství a vystěhování nás možná více motivovaly, než aby nás rozdrtily…

-S každým novým squatem se učíme dost nových věcí k tomu, abychom zkrátil-i/y období zabydlování v příštím squatu: samozřejmě je třeba začít od začátku, ale už to jde rychleji a není to tak obtížné.

Nové argumenty

“Jste idealisti/ky, tak trochu nedospělí/é.”

-Ať žije idealismus, ať žije nedospělost. Náš svět už je přeplněn vážnými a pragmatickými lidmi.
-To, co nazýváte idealismem, je pro nás způsob, jak dát smysl našim aktivitám a našemu životu. Dáváme přednost tomuto idealismu před plány na kariéru nebo před dlouhou přípravou pokojného důchodu. Je to otázka volby.
-Idealista se upíná k nejasným myšlenkám, ke vzdušným zámkům. My ale naše myšlenky realizujeme v praxi. Jednáme, operujeme s konkrétními situacemi, přetváříme naše životy.
-Nedospělost je nedostatek kontaktu s realitou, nedostatek zkušenosti. Ale náš zápas je konkrétní a naše zkušenosti nás učí tolik, co naše četba nebo naše utopie. Experiment je přece ve squatu klíčový.

“Vytváříte ideální prostory, ale svět neměníte.”

-Svět měníme tak, že ukazujeme, že jiný svět je možný, to je náš způsob. Pokud se nám daří vytvářet idealní místa, pak mohou tato místa dodat chuť jiným lidem k vytvoření dalších míst. A TERME síť alternativních prostorů by mohla být vytvořena a s ní také opravdová paralelní společnost…
-Náš aktivismus, to je tvoření, budování, experimentování… Pro nás je takový způsob zajímavější a také účinnější, než řečnění, promlouvání, vyjednávání.
-Bereme naše životy do vlastních rukou, přijímáme naši zodpovědnost, dodáváme si odvahy, kterou potřebujeme, abychom změnili/y naši existenci. To je možná první etapa na cestě ke změně světa a kdyby ji každý/á dosáhl/a, věci už by byly podstatně jiné.

“To je všechno pěkné, co říkáte, ale koresponduje to také s tím, co děláte?”

-To, co říkáme, je to, k čemu se snažíme směřovat, naše cíle. Nedosáhli/y jsme je tak docela, ale lepšíme se. Pokoušíme se o to, už to samo je dobré.
-Každopádně experimentace je neustálé hledání, nikdy nevyústí do nějaké konečné, strnulé podoby, ani do přesného a ryzího výpočtu našich teorií.

“Kritizujete kapitalistický a produktivistický systém, ale přeci jenom díky němu existuje tolik věcí, prostorů, nevyužitého nadbytku, tolik možného sběru vyhozených a nepotřebných věcí, prostě, díky němu můžete squatovat.”

-Nadprodukce je opravdu černá skvrna na systému. Využíváme ji k tomu, abychom mu lépe unikli/y a oslabili/y ho.
-Sběr a squat nejsou samy o sobě cílem. V lepší společnosti by nebyly nutné: měli/y bychom to, co potřebujeme, sami/y bychom si určili/y, na jakých formách kolektivity bychom se chtěli/y podílet, měli/y bychom tu svobodu, kterou hledáme…