praha.squat.net

Obsah:

Obsaď a žij

Kronika obsazování

Příčiny a podstata squattingu
Obsaď a žij

Squatterské iniciativy na území bývalého Československa v letech 1990 – 1999

Motto:

Protiprávní obsazení bytu, nebo nebytového prostoru je trestným činem podle § 249a trestního zákona.

1. Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům,byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

2. Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

V letech 1990 až 1998 došlo na území bývalého Československa k více jak třiceti pokusům o nelegální obsazení dlouhodobě nevyužívaných objektů ze strany aktivistů anarchoautonomního, nebo alternativního hnutí. Ve většině případů šlo o objekty ve vlastnictví obcí. K dvanácti případům došlo v Praze, k pěti v Brně, k šesti ve Východních Čechách, po jednom pokusu v Teplicích, Karlových Varech, Bohumíně a Plzni. K pěti pokusům o squatování došlo rovněž na Slovensku. Ve většině případů se policii, popř. majiteli a státním orgánům podařilo vznikající squatty bez většího odporu v krátké době zlikvidovat.

K vážnějšímu odporu ze strany squaterů však došlo v Praze při obraně Ladronky, Sochorky, Zenklovky a zejména Milady. V Brně pak při obraně Nové zahrady a v Trutnově při obraně hotelu Varšava. Tedy všude tam, kde se squatterské komunity mohly opřít o širší aktivní podporu a solidaritu dalších aktivistů anarchoautonomního hnutí, popř. i dalších iniciativ. S tím úzce souvisí i postoj lidí v okolí obsazených domů. Po bližším seznámení se strach a obavy z nových “exotických” sousedů většinou změnily v sympatie a někdy i aktivní podporu. K takovému posunu došlo zejména v případě lidí ze sousedství Ladronky, Nové zahrady v Brně, squattu v Kar. Varech a Milady. Některé squatty se též staly terčem opakovaných útoků ze strany fašistických skinheads. Těmto útokům byl vystaven squatt v ul. ppl. Sochora, squat ve Dvoře Králové, obsazený dům na Buďánkách, ale i Ladronka a zejména Zelený dvor u Košic, který fašisté dokonce vypálili. Většina squattů se totiž ze své podstaty stává automaticky přirozenou součástí spontánních antifašistických a antirasistických iniciativ.

Obsazováním prázdných domů si squatteři neřešili a neřeší pouze svojí bezprostřední tíživou sociální situaci, ale jde jim i o určitou společensko-politickou aktivitu. V případech Ladronky, Milady, Zlaté lodi, Sochorky, Tuřan, Mlýna v Bohumíně, Zeleného dvora a hotelu Varšava, šlo navíc o snahu realizovat kulturně-sociální, ale i sociálně-politická autonomní centra opřená o vypracované konkrétní projekty. Zejména v těchto squattech vznikly funkční komunity lidí schopných se skutečně smysluplně o obsazené objekty starat a využívat je. Právě tyto komunity jsou někdy přirovnávány k českým undergroundovým komunám vznikajícím v 70. letech a později. Na rozdíl od nich se ty dnešní výrazněji názorově profilují.

Squatteři nepoukazují v praxi pouze na neudržitelnou bytovou situaci, ale zpochybňují tak z morálního hlediska i jedno z posvátných práv kapitalismu – právo vlastnit. Nebezpečí, jaké z toho pro systém plyne je zřejmé a proto se snaží squatterské iniciativy kriminalizovat, potlačit, popř. jim otupit ostří (např. při vyjednávání o legalizaci, nebo o přidělení náhr. prostor). V řadě případů však sama represivní moc při likvidaci squatterských komunit dané zákony překračuje a porušuje. Jednoznačně nezákonný byl postup policie při raziích proti obyvatelům squattu Českomoravská v Praze a Nová zahrada v Brně. K porušování zákona a překračování pravomocí ze strany policie, došlo i při vyklízení hotelu Varšava v Trutnově, při zastrašovací razii na Ladronce a jako takový se dá i hodnotit postup bezpečnostní agentury v případě obléhání Milady. Značná část razií proti squatterům (ale nejen proti nim), byla policií později zdůvodňována jako by šlo o akce proti prostředí kde se konzumují a distibují drogy. Zde je nutné podotknout , že anarchoautonomní hnutí jako takové tvrdé syntetické drogy odmítá už ze své podstaty (Autonomní centra Ladronka a Milada, ale i další squatty otevřeně deklarovaly blokádu tvrdým drogám) – “droga podporuje systém”. Některé zákroky policie se staly předmětem vyšetřování Inspekce min. vnitra a trestního stíhání policistů – šlo však víceméně o formální řízení bez vyvození skutečných důsledků. Na obranu squatterů v několika případech vystoupily i nevládní občanské iniciativy (Čes. Hel. výbor, Host, Nadace Tolerance), stalo se tak zejména v případě Halky Fouskové vězněné a souzené za “napadení” policistky při vyklízení Zlaté lodi a v případě razií na Českomoravské a na Ladronce. Za zmínku stojí , že iniciátorem vyklizení bývá sama policie, která vyvíjí nátlak na majitele objektu aby jej nechal vyklidit. S největší pravděpodobností se tak stalo z popudu protiextremistického oddělení v případě vyklízení Zenklovky a obléhání Milady.

Ve srovnání se zeměmi Záp. Evropy, nemůžeme hovořit o tom, že u nás existuje skutečné squatterské hnutí s širší sociální základnou. Přestože je jen na území hl. m. Prahy registrováno přes 4 tisíce neobydlených domů a nevyužívaných objektů (oficiální údaj z tisku, anarchisté jich evidují přes 200), obsazování se v letech 1990-98 aktivně zúčastnilo cca 100-150 osob ve věku cca 17-26 let z anarchoautonomního, nebo alternativního prostředí. Na 16 z nich bylo podáno tr. oznámení podle §249a. Šlo o šest squatterů zadržených při vyklízení Nové zahrady v Brně, o šest ze Zenklovy ulice, z nichž dva byli odsouzeni k podmíněným trestům a o čtyři osoby z Milady. Po amnestii prez. republiky byla většina tr. stíhání zastavena a v současné době pokračuje tr. stíhání proti čtyřem obráncům Autonomního centra Milada a 29,3,1999 podal Magistrát hl. m. Prahy žalobu o vyklizení na Nadaci Ladronka. V několika dalších případech dostali squatteři pořádkové pokuty.

Zhoršující se situace slabších sociálních vrstev, vzhledem k stoupající nezaměstnanosti a životním nákladům, vede k tomu, že nezanedbatelný počet rodin není schopen platit nájemné(informace z TV zpravodajství v pol. února 1999) a tak i lidé z tzv. majoritní společnosti se stávají v určitém slova smyslu rovněž “squattery”. Nelze než souhlasit s autorem článku otištěném v časopise Československé anarchistické federace Existence č.4 z ledna 1999, kde se mimo jiné praví:

“Squatting je hnutí, kde lidé nebojují jen za své ideály a vize, ale přímo za svůj životní prostor. Učí se tu žít v komuně, většinu věcí užívají společně, rozbíjí zaběhnuté stereotypy, ukazují cestu. Squatty jsou útočištěm odpůrců systému. Svými benefičními akcemi se podílejí na financování činnosti autonomního a anarchistického hnutí. Stávají se katalyzátorem odporu, předvojem revoluce, která zajistí politickou a hospodářskou spravedlnost a samosprávu a v neposlední řadě důstojné bydlení pro všechny, nejen pro ty, co si to mohou dovolit. Squatting je boj tady a teď, stává se předvojem sociální revoluce.”

Různé druhy bydlení – pol. 90. let

Kronika obsazování

Dům U divého muže, Praha 1 – prosinec 1990- 14.1.1991

Dům ve Sněmovní ulici č.1 na Malé straně byl až do 30. listopadu 1990 legálně využíván Linhartovou nadací, která ho měla pronajatý od Fed. Min. vnitra. “Divý muž ” byl živým alternativním kulturním centrem. Po vypršení nájemní smlouvy předkládá nadace ministerstvu plán na rekonstrukci a využití objektu pro kulturní účely. FMV však odmítá komunikovat a pobyt víc jak 30 lidí v objektu je po 30.listopadu nelegální. “Linhartovci”, mezi nimi i veteráni undergroundu odmítají dům vyklidit. Na začátku ledna 1991 dostávají ultimátum – objekt musí být opuštěn do 10. ledna. Kulturní akce však pokračují – koncerty, autorské večery,div. představení atd. 11.ledna 1991 dopoledne obklíčila budovu policie ,byl odpojen přívod el. proudu a vody a do budovy již nebyl nikdo ani novináři vpouštěn. Zasahující ozbrojené komando nemělo tak jako dříve a později v takových případech identifikační čísla. Večer se podařilo několika desítkám lidí vyrazit zabedněná okna v boční ulici a dostat se dovnitř, kde shlédli na nádvoří představení ruského avantgardního divadla Děrevo. Obyvatelé Divého muže a jejich příznivci se chystají na okupační stávku. Týž den pozdě v noci se dostavili zástupci FMV a s představiteli nadace se dohodli na vyklizení objektu. Zástupci ministerstva tvrdili že “objekt musí být vyklizen v zájmu obranyschopnosti státu”. Ministerstvo mělo dům poskytnout jednotkám střežícím zas. úřady záp. zemí po dobu války v Perském zálivu. Předáci nadace (ač se to dnes zdá neuvěřitelné) od chystané ok. stávky upustili a 14.ledna 1991 Divého muže vyklidili.Obyvatele Divého muže podpořilo solidarizační manifestací asi 40 anarchistů rozhodnutých se ok. stávky rovněž zúčastnit.

Tento konflikt je považován za první střet mezi polistopadovou politickou mocí a alternativní občanskokulturní iniciativou a zároveň za “konec hnutí undergroundu” vycházejícího kontinuálně ze 70. 80. let…

Buďánka, Praha 5 – zač. května 1991 – březen 1992

Jeden z asi 2O opuštěných památkově chráněných domků kolonie Buďánka obsadila skupina aktivistů anar. skupiny Svoboda 91. V jednopatrovém domě bez el. proudu a vlastního zdroje vody žilo 5-7 squatterů. Poslední dvojice jej opustila pod nátlakem policie a odešla do rozjíždějícího se squattu v ul. ppl. Sochora. V následujících letech některé domky znovu obsadili bezdomovci. Celá lokalita dodnes chátrá.

Zlatá loď, Praha 1 – podzim 1991 – 31.květen 1994

Dům U Zlaté lodi v Náprstkově ulici byl obsazen alternativní mládeží, které se zde podařilo vytvořit skutečně fungující a životaschopnou komunitu,přirovnávanou ke komunám 60.let.Svůj pobyt se tato komunita snažila legalizovat a její projekt na využití domu se umístil na 2. místě konkurzu vyhlášeném MÚ Prahy 1 (1. místo nebylo obsazeno). Konkurz byl však později anulován a 30 až 40 stálých obyvatel domu (někteří i s malými dětmi) násilně vystěhovala policie 30.května 1994. 10 ti členná skupina squatterů, která kladla pasivní odpor byla vyklizena o den později. Dnes je dům rekonstruován, přízemí kde bývala squatterská čajovna a galerie je komerčně využíváno, v patrech jsou nájemní byty.

Sochorka, Praha 7 – březen 1992 – podzim 1997

První byt v činžovním domě v ul. ppl. Sochora obsadili anarchisté již na jaře r. 1990.Ale skutečný squatt vzniká až o dva roky později po té, co dům opouští postupně většina jeho legálních nájemníků. Zde bylo 2-3 měsíce v provozu první anarchistické infocafé, proběhlo zde i několik výstav, koncertů a přednášek.. Dům byl častým terčem útoků fašistů,kterým se ho po útoku v prosinci 1992 za účasti policie přes odpor squatterů podařilo vyklidit. K postupnému znovuobsazování dochází až po několika měsících. Na Sochorce byla v provozu v jednom období i čajovna a konalo se zde i několik mezinárodních anarchistických setkání. Squatteři odvrátili několik pokusů o vystěhování ze strany MÚ Prahy 7 ( v říjnu 1992 a na podzim 1997). Jejich snaha o legalizaci squattu vyústila na podzim r.1997 v dohodu s MÚ Praha 7, který jim přidělil část prostorů v domě v ulici Za papírnou, pro realizaci jejich projektu Centra svobodného vzdělávání. Na Sochorce žilo v různých obdobích cca 7-30 squatterů. Dům byl rekonstruován a dnes je obydlen.

Teplice – zač. listopadu 1992 – 28.12.1992

Opuštěný dům v Revoluční ulici obsadili aktivisté Teplické autonomní skupiny,hlásící se k Anar. fedraci. Po měsíci úklidových prací vpadla do squattu policie dům byl vyklizen a 8 jeho obyvatel zadrženo. Squatteři ho však po několika dnech znovu obsadili. 28. prosince zaútočila policie znovu. Do domu vnikla okny, zničila jeho vybavení a zabavila množství anarchistických materiálů – korespondenci, časopisy atd.

Plzeňská, Praha 5 -zač. března 1993 – 28.3.1993

Činžovní dům na Plzeňské ulici obsadila skupina squatterů z okruhu praž. skupiny An. federace. Byl opuštěn pod tlakem a výhrůžkami policie. Celá akce postrádala podporu anarchoautonomní scény.

Trutnov, Varšava- 20.6.1993 – 19.8.1993

Bývalý hotel Varšava na Krakonošově náměstí obsadila anarchistická Trutnovská autonomní skupina s cílem vytvořit zde základnu pro autonomní hnutí ve Východočeském kraji. O značně zchátralý objekt se jeho soukromý majitelé již tři roky nezajímali. Začátkem srpna došlo k prvnímu útoku policie a squatt byl vyklizen, ale squatteři ho záhy znovu obsadili znovu. To se opakovalo ještě dvakrát. 14.8. se policie pokouší Varšavu znovu vyklidit, ale nepodařilo se jí prorazit přes barikády u vchodů. Ten den podpořilo obyvatele Varšavy několik desítek mladých lidí na demonstraci. Časně z rána 19.srpna dochází k poslednímu útoku policie. Ta proniká do budovy okny v prvním patře pomocí vysokozdvižné plošiny a 15 squatterů, kteří kladli pasivní odpor je krátkodobě zadrženo. Po propuštění ještě demonstrují před Okresním úřadem, ale Varšava je již zabezpečena proti dalšímu znovuobsazení.

Trutnov, Zelená louka – 29.8.1993 – 4.9.1993

Chátrající dům nedaleko sídliště Nová louka obsadili vyklizení squatteři z Varšavy a provizorně zde zajistili přívod vody a zobytnili několik místností. Po šesti dnech na ně znovu zaútočila policie a squat byl vyklizen. Squatteři se však do domu znovu vrátili a zabarikádovali se tam. Kolem půlnoci došlo k dalšímu útoku policie. Po značné námaze se jí podařilo rozštípat dvoje dveře a squattery vyklidit. Tentokrát definitivně.

K dalším pokusům o squatování ve Vých. Čechách došlo v Teplicích n. Metují, Pardubicích a Hradci Králové a snad i v Jaroměři (hotel Praha). Někteří sqatteři z Trutnova odešli na podzim r. 1993 do Autonomního centra Ladronka.

Ladronka,Tomanova 1 Praha 6 – 3.9.1993 – ?

Památkově chráněný statek Ladronka obsadili aktivisté Anarchistické federace z okruhu časopisu Autonomie s cílem vybudovat zde Autonomní kulturně sociální centrum. Objekt který je ve vlastnictví Magistrátu hl. m. Prahy byl již několik let opuštěn a volně přístupný. Squatteři se snažili a snaží od samého počátku svůj pobyt legalizovat. I přes několik policejních razií v letech 1993-95 a pokusů o vystěhování, se jim podařilo díky podpoře domácí anarchoautonomní scény, solidaritě zahraničních přátel i některých občanských iniciativ, Autonomní centrum uhájit. Squattery podpořili i lidé ze sousedství. Ladronka je bezesporu nejznámějším a nejaktivnějším squattem u nás, kde proběhlo již několik set hojně navštěvovaných kulturně-vzdělávacích akcí (koncerty, div. představení, výstavy, přednášky, diskusní setkání). Jednání s Magistrátem o legalizaci Aut. centra, nebo o přidělení náhradních prostor pro realizaci projektu Nadace Ladronka, nevedlo zatím k žádnému výsledku. Naopak, záměr společnosti Santé přestavět Ladronku na exkulsivní zdravotnické středisko trvá a 15.6. 1999 podepsal Mag. hl. m. Prahy se Santé smlouvu o smlouvě, která umožňuje této společnosti po obdržení stav. pov. zahájit rekonstrukční práce, přestože projekt Santé nerespektuje památkový statut usedlosti. Navíc již v březnu 1999 podal Magistrát žalobu na Nadaci Ladronka o vyklizení objektu. Podle všeho dojde ke konfrontaci neboťprohlášení radního Filipa Dvořáka (ODS) pro tisk zní zcela jednoznačně: �Žádné náhradní prostory jim poskytovat nebudeme. Jsou to titíž lidé co byli na street party, a my nebudeme podporovat někoho, kdo ničí a plundruje majetek ostatních.” (MF 16,1999) Nicméně Ladronka je dnes už vnímána jako zavedené kulturně -sociální středisko a to nejen stoupenci anarchoautonomní scény doma a v zahraničí, ale širší veřejností a sdělovacími prostředky.9.11.2000 došlo k vyklizení Ladronky, víc info na www.ladronka.cz.

Kavárna Slavie, Praha 1 – říjen-listopad 1993

Členové Společnosti přátel kavárny Slavie obsadili a znovuotevřeli tuto historickou kavárnu naproti Nár. divadlu a začali jí sami provozovat. Protestovali tak proti tomu, že nájemce zahr. firma Gorin není schopna kavárnu otevřít a ta byla již třetí rok uzavřena. Znovuotevření kavárny se setkalo s velkou podporou zejména kulturní veřejnosti včetně presidenta. Po vyjednávání s vlastníkem objektu AMU firmou Gorin, a SPS byl okupační provoz ukončen s příslibem, že kavárna bude rekonstruována při zachování stylového prostředí a dostupných cen pro veřejnost. Dnes je v provozu.

Brno, Husovice, Francouzská 58 – leden 1994 – únor 1994

Poté co byli anarchisté donuceni opustit kanceláře Hnutí Duha, kde se do té doby scházeli, obsadili jeden z prázdných bytů ve čtvrti Husovice v “romském ghettu” a pokusili se tam zřídit infocafé, které bylo otevřeno každou středu od 2.2.1994. Za obsazením stála brněnská skupina Anarchistické federace, která zde pořádala své pravidelné schůzky. Obsazení “Francouzské” bylo prvním skutečným pokusem o squattování v Brně. Sqatteři vydrželi skoro měsíc. Po nátlaku majitelky byl squat opuštěn. Dům byl zbořen na jaře 1998.

Brno,Tuřany – červen 1994

Bývalé kino v Tuřanech se podařilo squatterům obsadit a udržet tři týdny. Po bezvýsledných jednáních se starostkou této městské části vyklidila squat Městská policie. Squatt měl cca 4 -5 stálých obyvatel a na jeho využití byl vypracován projekt Proběhla zde jedna hudební párty a v provozu byl i bar. Objekt byl rekonstruován (jaro 1998) a nyní je v něm továrna na konfekci.

Brno, Pisárky – konec září – zač. října 1994

Vilu v Pisárkách, nedaleko Výstaviště na Veslařské ulici obsadila skupina asi deseti squatterů. Objekt byl zřejmě připraven k prodeji, neboť v porovnání s ostatními dříve obsazovanými domy se nacházel v dobrém stavu. Asi po 14 dnech byla vila vyklizena Městskou policií. Dům je v současné době (léto 99) připraven k rozsáhlejší rekonstrukci – otlučená omítka, vytrhané dveře a okna a je na prodej.

Českomoravská , Praha 9 – 3.6.1994 – květen 1995

Objekt bývalých kanceláří nedaleko stanice metra Českomoravská postupně obsadilo asi patnáct mladých lidí hlásících se k hnutí punk, nebo k anarchistům.15.7.1994 zde došlo k nechutné policejní razii, při níž policisté ničili zařízení squattu, uráželi a fyzicky napadali jeho obyvatele, které nutili svléknout se do naha (včetně jedné dívky) z důvodů “hledání vpichů po jehlách”. Po výsleších byli squatteři propuštěni a část z nich Českomoravskou znovu obsadila a za několik dní uspořádali “infodemonstraci před MÚ Prahy 9, kde rozdávali letáky s podrobným popisem razie, k níž dal údajně popud tehdejší starosta Prahy 9 T. Szennai. Na Českomoravské proběhlo několik hudebních párty a koncertů při nichž byl v provozu bar. Objekt byl však již dříve určen k demolici a tak jej squatteři opustili. Část z nich odešla do Sochorky, která v té době nabírala “druhý dech”. Proti razii na Českomoravské protestoval i Český Helsinský výbor. Objekt byl v r. 1995 zbořen.

Wenzigova, Praha 2 – červen 1994

Prázdný dům ve Wenzigově ulici obsadilo několik squatterů vyklizených ze Zlaté lodi a další lidé z okruhu autonomní scény. V domě se nacházela tel. rozvodna policie a stát. zastupitelství. Po několika dnech úklidových prací vpadla do domu policie a dala jeho obyvatelům půl dne na jeho opuštění – což učinili. Policisté potom nechali zavařit všechny vstupy. Dům patří OÚ Prahy 2 a po vyklizení byl ještě několik let prázdný. Dnes patří Policii ČR.

Debrné, Vých. Čechy – pol. května 1994 – 29.9.1994

Opuštěný dům bez el. proudu a vody stál na kraji vesnice zaniklé v 5O. letech, která byla zaplavena odpadním popílkem z tepelné elektrárny Trutnov – Poříčí. Toto poslední stavení bývalé vesnice mělo být zaplaveno až za 5 až 6 let. Pět squatterů, kteří jej obsadili neměli problémy s policií a squat měl i dobré zázemí mezi autonomi ve Vých Čechách. 30.9. 1994 proběhl na podporu squattu benefiční koncert ovšem v situaci kdy jej squatteři již opustili. Stalo se tak po diskusi s odborným pracovníkem elektrárny, která našla jiné místo pro odpad a chtěla krajinu v okolí Debrného rekultivovat. V rámci tohoto projektu byl squatt stržen.

Bohumín, Sev. Morava – 3.-7.7.1994

V těchto dnech obsadila skupina alternativní mládeže opuštěný objekt mlýna v Bohumíně. Současně s úklidovými pracemi podali MÚ písemný projekt na jeho využití. Po dva dny vyjednávali s různými úředníky MÚ za účasti a zájmu místního tisku. Třetí den jsou vyzváni policií k opuštění objektu, ultimátum bylo stanoveno na dvě hod. Bez naděje na aktivní podporu z venčí se squatteři přesto rozhodli squatt bránit, zabarikádovali vchod a kladli pasivní odpor. Po vypršení ultimáta se policistům podařilo po půl hdině překonat zátarasy a pomocí slzného plynu skupinu asi pěti obránců vyklidit. V regionálním tisku se ozásahu poměrně objektivně informovalo a prosákla i informace, že MÚ dal přednost před projektem Kulturně-sociálního centra, který předložili squatteři, projektu na zřízení Eros clubu.

Dvůr Králové – pol. října 1994 – 1995 ?

Bývalou “Hájenku”,která patřila Lesní zprávě obsadilo asi pět squatterů ( z toho dva “debrňáci”) a pokusili se zde zřídit infocafé i když squat jinak nestál o přílišnou publicitu. Se sousedy vycházeli obyvatelé dobře. V Hájence byl i el. proud, který úřady zapomněly odpojit. Squatteři jí obývali min. pět měsíců a někteří se podíleli na vydávání zinu Strašidlo. Squat posléze vyklidila policie a dům byl později zbořen.

13 náctka, Žireč, Vých. Čechy – 13.-20.7.1995

Opuštěný dům (snad hotel) v obci Žireč nedaleko Dvora Králové obsadila skupina anarchoautonomů a podle data obsazení ho nazvala Hotel 13. Po třech dnech úklidových prací “navštívila” squattery policie s pistolemi v rukou. Po vyjasnění situace policisté odjeli a squatteři se s nimi dohodli, že je budou informovat o situaci kolem objektu (jaké je stanovisko majitele, úřadů atd.). 19.7. když byla většina squatterů v zaměstnání přijeli policisté znovu. Tentokrát šlo o kriminálku a příslušníky protidrogového oddělení. Provedli důkladnou prohlídku objektu i squatterů a vyzvali je k opuštění domu do druhého dne s pohrůžkou , “že příště budou tvrdší”. Na protesty obyvatel 13, 6e vyjednávají ve Dvoře Král. s úřady i policií odpověděli, že o ničem nevědí. Druhý den byl squat opuštěn.

Karlovy Vary – 27.-29.9.1996

V těchto dnech obsadila skupina karlovarské mládeže ve věku 17-19 let již několik let opuštěný dům v ulici Nad vřídlem. Celá akce měla manifestační charakter abyla spojena s workshopy na téma sociální a kulturní situace mládeže a s výstavou. Na dům vyvěsili transparenty “Máme právo bydlet” a “Páni radní dejte šanci mládeži”. Symbolického obsazení se zúčastnilo dvanáct lidí včetně sociálního asistenta Okr. úřadu Kar. Vary. Svojí solidaritu a podporu vyjádřila squatterům řada občanů. Např. vinárna Montmarter nabídla účastníkům akce Squat 96 Karlovy Vary zdarma polévku. Squatteři rovněž zaslali primátorovi Kar.Var otevřený dopis poukazující na bytovou a sociální situaci mladých. Obsazení mělo kladnou odezvu v místním tisku.

Dvůr Králové, Málkův statek 1854 – prosinec 1996 – jaro? 1997

Po ústní dohodě s majitelem byl tento déle neobývaný objekt obsazen asi sedmi squattery z nichž část již obsazovala “Hájenku”. Squatteři si statek svépomocně opravili a vybavili tak, že v něm byla příležitostně v provozu čajovna a společenská místnost. Na statku probíhal poměrně pestrý společenský život, konalo se zde několik pogoték, táboráky, fotbalová utkání, turnaj v šipkách a kuželkách atd. Jednou z posledních akcí tohoto druhu bylo upálení Morany při vítání jara v roce 1997. Squat odrazil i dva pokusy o útok ze strany místních neonacistů. Prostor zde dostalo i několik amatérských malířů, kteří vyzdobili vnější i vnitřní stěny objektu. Squatterských aktivit si však začala všímat policie a po té co si vyžádala písemný souhlas s vyklizením od majitele, provedla na statku razii. Statek slouží nyní pouze jako klubovna.

Křenická, Praha 10 – leden ? – 2.2.1997

Opuštěná vila v Křenické ulici ve Strašnicích byla obsazena asi deseti lidmi ,většinou příznivci hnutí punk a několika cizinci. Zdá se, že tato skupina neměla vazby na autonomní scénu. Dům vyklidila bez odporu cizinecká policie.

Nová zahrada, Brno – 20.8. 1997 – 11.11.1997

Do deset let neobývaného domu v Porthajmově ulici v Židenicích se nastěhovala skupina squatterů už s připraveným projektem “Ekologického, kulturně sociálního centra”. Nájemcem domu byla Strana Zelených jejíž brněnský představitel s tímto projektem souhlasil. Vlastník domu, Magistrát m. Brna však nájemní smlouvu krátce po obsazení Zeleným zrušil. Po provedení nejnutnějších oprav a úprav proběhlo v Nové zahradě, jak se squat nazýval, několik kulturních akcí, které měly pozitivní ohlas v tisku, u veřejnosti a zejména u sousedů. Šlo zejména o výstavy obrazů, fotografií a autorské večery. Squatteři založili ob. sdružení Nová zahrada, které vedlo jednání s úřady o legalizaci squatu. 28.8. došlo ze strany Městské policie k prvnímu pokusu o vyklizení. Stalo se tak na žádost Mag. m. Brna. Obyvatelé Nové zahrady však pokračovali v úpravách domu a nadále vyjednávali s magistrátem – bezvýsledně. Když se dozvěděli, že dům má být zanedlouho prodán , začali se chystat na obranu. 10.listopadu se Městská policie pokusila squat vyklidit, ale nepodařilo se jí prorazit přes barikády. K dalšímu útoku dochází v noci z 10. na 11. listopad. Patnáct příslušníků Městské policie bez odznaků, identifikačních čísel, v kuklách a někteří s automatickými zbraněmi, proniklo do budovy a začalo 11 přítomných squatterů fyzicky napadat. Bití kopání, slovní urážení vyvrcholilo tím, že byli všichni zahnáni do uzavřené místnosti kam policisté vhodili slzotvorný granát. Šlo o jeden z nejbrutálnějších útoků policie po listopadu 89 nejen proti squatterům, ale proti občanům vůbec. Ani po této razii však squatteři dům neopustili. 11. listopadu dopoledne policie za přítomnosti starosty Židenic Juránka zaútočila na squat znovu. Nad domem létal vrtulník, přichystané byly i vysokozdvižné plošiny.Téměř po jedné hod. se útočníkům podařilo prorazit barikády a vniknout do domu. Šest přítomných obránců ustoupilo na střechu, odkud se později pokusili uprchnout ale byli zadrženi. Při dobývání Nové zahrady byla rozkradena a zničena řada osobních věcí squtterů i stavební materiál přichystaný na opravy. 21. listopadu 1997 se konala v Brně solidární demonstrace proti kriminalizaci squattingu jíž se zúčastnilo přes 200 osob.

Brněnský magistrát nechal Novou zahradu zabezpečit proti znovuobsazení (zazděná okna a dveře) a dům byl v lednu 1998 prodán soukromému majiteli za 1 mil. Kč. Jak bude nadále využíván není známo. Na zadržené squattery bylo podáno tr. oznámení za neoprávněné užívání domu §249, ale po amnestii bylo zastaveno, stejně jako tr. stíhání příslušníků Měs. policie za ublížení na zdraví na které podali tr. oznámení squatteři. V domě probíhala rekonstrukce, ale v současné době (léto 1999) je pravděpodobně zastavena.

Galerie Exist, Plzeň – léto 1998 – ?

Iniciativa umělců – Kolektiv 777, nelegálně obsadil prostory v centru města a otevřel zde Galerii Exist. Díky tomuto kroku jim “město” přislíbilo konečně prostory pro jejich další činnost.

Zenklovka, Praha 8 – 15.8.1997 – 28.1.1998

Skoro deset let neobývaný pavlačový dům v Zenklově ulici obsadili členové a sympatizanti Československé Anar. federace. Jeho majitel, pan Suchánek zpočátku proti jejich přítomnosti nic nenamítal. 3. září se však dostavil v doprovodu policie ČR a vyzval anarchisty k opuštění domu. Z celé situace vyplynulo žena něj policie vyvíjela nátlak. Anarchisté se v domě zabarikádovali a kladli pasivní odpor. V noci z 3. na 4. září se je policie pokusila vyklidit, ale podařilo se jí překonat pouze první vchodové barikády. Squatteři ustoupili na střechu odkud se je pokusili dostat požárníci. Většina z nich potom “dobrovolně” sestoupila a zbytkumse podařilo dopoledne dům opustit. Po dalších jednáních s majitelem bylo dohodnuto, že squatteři mohou v “Zenklovce” zůstat až do jara 1998. V Zenklovce proběhlo několik přednášek a výstav, v provozu byla rovněž čajovna. V polovině ledna 1998, v rozporu s ústní dohodou, vyzval pan Suchánek squattery znovu k opuštění domu a to do 28.1. Ti se skutečně k tomuto datu vystěhovali a na protest obsadili symbolicky na jeden den halu Hlavního nádraží, kde vařili a rozdávali zdarma jídlo bezdomovcům. Zároveň oznámili, že na jaře obsadí další dům. Proti šesti squatterům bylo zahájeno tr. stíhání podle §249 a dva z nich byli skutečně odsouzeni k podmíněným trestům. Proti ostatním bylo tr. stíhání na základě amnestie zastaveno.

V Zenklovce žilo cca 15 lidí z nichž se většina po vyklizení přestěhovala do Aut. centra Ladronka, kde přečkali zimu. Dům v Zenklově ulici je dodnes prázdný.

Autonomní centrum Milada, Praha 8 – 1.5. 1998 – ?

“Prase”, Praha 8 – červenec 1998 – ?

Vilka Miluška, zvaná “Prase”, jakýsi satelit Autonomního centra Milada, vzdálený od něj pár desítek metrů, byl obsazen asi třemi squattery, příznivci hnutí punk. Při obléhání Milady byla vyklizena a 11.října 1998 znovu obsazena anarchisty. Dnes je obývána squattery.

Azyl, Praha 5 – říjen 1998

Asi týden po obléhání Milady byla obsazena další opuštěná vila v Hlubočepích, kde měla být od 21.10 pravidelně 1x týdně otevřená čajovna “Azyl”. Dříve než se mohla řádně rozběhnout, byl squat po dvou týdnech na nátlak majitelky opuštěn.

Slovensko

LODNÁ 2, BRATISLAVA – 10.6. 2000 – 5.9. 2000

Squat Lodná sa nachádzal v centre Bratislavy. Jeho poloha nebola najvýhodnejšia, v blízkosti sa totiž nachádzala ambasáda USA, Nemecka a luxusný hotel . Dom bol 10 rokov neobývaný a predtým slúžil ako kancelárske priestory Slovenskej Národnej Galérie. Pôvodný zámer bol obsadiť ho len pri príležitosti uskutočnenia prednášky o zasadnutí MMF a SB v Prahe. No keď sa podarilo spojazdniť väčšiu časť domu, nasťahovali sa prví obyvatelia. Plánované bolo vytvorenie kultúrno- sociálneho centra . Podarilo sa uskutočniť pár zaujímavých prednášok spojených s premietaním videokaziet, otvorený bol bar a bolo možné zohnať materiály z distra ČSAF. Napriek krátkemu trvaniu bol squat hodne navštevovaný nielen ľuďmi z Bratislavy. Problémy nastali, keď sa o objekt začal zaujímať vlastník Mestský úrad Bratislava I.V jeho záujme bolo predať dom zahraničnému investorovi a tak sa objekt podarilo za pomoci polície vyprázdniť.Po vysťahovaní prebehla pred Lodnou demonštrácia vyjadrujúca nesúhlas s bytovou politikou s celkom pozitívnymi mediálnymi odozvami.”

Zelený dvor, Košice – 7.7.1994 – leden 1996

Bývalý motorest Zelený dvor nedaleko Košic u výpadovky na Prešov obsadilo šest košických autonomů a pokusilo se zde vytvořit Ekologicko-kulturní centrum. Stejně jako pražští a brněnští squatteři i oni se snažili svůj projekt legalizovat. Nenechali se zastrašit nátlakem policie a uspořádali zde několik koncertů a dalších akcí. V Zeleném dvoře byl funkční bar a rozsáhlá anarchoautonomní a ekologická knihovna. Toto vznikající autonomní centrum se však stalo častým terčem fašistických útoků a 21.4.1995 byl objekt navíc odpojen od el. proudu, jehož přívod se již nepodařilo obnovit. Další vlna fašistických útoků začala na podzim roku 199ř a i když se squatterům a jejich příznivcům podařilo některé z nich odrazit, v lednu 1996 dosáhli fašisté svého. Využili nepřítomnosti obyvatel a Zelený dvor vypálili – objekt museli hasit požárníci. Zelený dvor byl nejznámějším a nejaktivnějším sqattem na Slovensku. Udržoval kontakty s pražskou a brněnskou anarchoautonomní scénou i se zahraničím. Někteří squatteři ze Zel. Dvora se odstěhovali do “ekologicko-alternativní ” vesnice Zaježová u Pliešovců, kde po vypálení Zel. dvora byl založen nový �infošop”. V Zaježovej se každý rok uskuteční řada koncertů, výstav, panel. diskusí a tak se zde do určité míry zrealizoval projekt Autonomního kul. centra.

Po dlhodobých nezhodách bola aj budova kde fungoval infošop a obývali ho anarchisti uzavretá a to na jesen 2000.obyvatelia odišli.Na zaježovej stále ostávajú ekologovia, ktorí vlastne vyhodili obyvatelov MNV.

Mimo Zeleného dvora existovalo na Slovensku několik dalších squatů. K prvním pokusům o obsazování došlo v Trenčíně, dalším městem byla Čadca a Žilina, o nichž však chybí přesnější informace. Squat existoval i v Malackách byl však vyklizen policií v zimě 1995-96.

Dodatky

Vedle uvedených případů existovala a existuje ještě řada dalších obsazených domů, jejichž obyvatelé se však nijak kulturně-politicky neprojevují a neprojevovali a snad právě proto je vlastníci objektů i policie nechává v relativním klidu. Za všechny lze uvést dům na Petříně, nedaleko bývalé restaurace U jezírka – byl obsazen v létě 1994 a žilo v něm i pár lidí ze Zlaté lodi, potom bývalá restaurace u Nebozízku, rovněž na Petříně obsazená bezdomovci. Zemědělské stavení na Radlické obsazené bezdomovci v r. 1998 a řada dalších domů na starém Žižkově, Nuslích a jinde obsazovaných zčásti bezdomovci většinou starších ročníků atd.

Prameny:

-Archiv Autonomního centra Ladronka

– Archiv Občanského sdružení Nová zahrada

– materiály Dokumentačního stř. pro lid. práva

– Helsinského výboru

-anarchistický i oficiální tisk z let 199O-99

-soukromé archivy sympatizantů

Příčiny a podstata squattingu.

Motto:

Velmi moudré zákony trestaly v Syrii vždycky raději toho, kdo z nedostatku péče vykládal své předměty k pokušení, než zloděje. Kdo je chud a vezme si, co nalezne, dělá v svém postavení jen to, co musí. Kdo však zanechává svůj majetek opuštěn, je vzdálen toho, co měl dělati, a následkem toho zasluhuje potrestání spíše než zloděj, který kradl. Tak uvažovali Assyřané.

Markýz de Sade, Leonora a Klementina

V říjnu 1998 proběhl dosud nejostřejší střet mezi představiteli moci a obyvateli jednoho pražského squattu. Správce dlouhodobě nevyužívaného objektu si na pomoc povolal nejen policii, ale i všehoschopnou bezpečnostní agenturu. Mladí lidé několik dní vzdorovali, izolaci, nepřízni počasí i útokům represivních složek – díky nezměrné vůli, sebeobětování a solidárním aktivitám z tohoto střetu vyšli vítězně. Média věnovala “bitvě o Miladu” nebývalou pozornost, zaměřila se však pouze na průběh a právní interpretaci událostí. Ve veřejnosti měla být vyvolána představa, že se jedná o konflikt mezi představiteli zákona a skupinou asociální mládeže. Skutečné příčiny a sociální podstata zůstaly nepovšimnuty.

Squatting je produktem společenského systému, který se opírá o vykořisťování člověka i přírody a veškeré hodnoty podřizuje významu peněz. Mladí lidé reagují na bezvýchodné sociální postavení, kdy ztratili veškerou naději na důstojný život. Nonkonformní odpověď na jeden z mnoha zločinů kapitalismu – zrůdné “tržní řešení” bytové otázky. Účinně řešit bytovou situaci mohou jenom příslušníci majetkové elity, jejichž finanční příjmy jsou morálně nelegitimní či dokonce zcela nezákonné. Většina obyvatelstva se díky pernamentnímu propadu životní úrovně, astronomickým cenám nemovitostí a absenci bytové výstavby ocitá v tíživé existenční situaci. Sociální realita ztěžuje možnost námezdně pracujícím vytvořit si vlastní domov….

Vědomí domova člověku přináší poct svobody, spravedlnosti, důstojnosti, bezpečnosti a sounáležitosti s vnějším prostředím. Jedná se o subjektivní pocit prostoru, v němž člověk zcela svobodně rozvíjí vlastní identitu, žije důstojný život beze strachu, vnímá plnoprávné postavení, nachází soulad s ostatními lidskými bytostmi i vnějším prostředím. Tento niterný prožitek není dán pouze prostorově, nýbrž především hodnocením kvality stávajících mezilidských vztahů a sociálních vazeb. Domov neutváří pouze individuální obydlí, ale rovněž vědomí sounáležitosti s hodnotami společnosti. Lidská bytost tudíž rozlišuje osobní a společenský domov.

V hranicích “osobního domova” se jednotlivec odděluje od vnějšího světa a zcela svobodně buduje subjektivně přitažlivý prostor. Zde se v atmosféře důvěry setkává s jinými lidmi a odtud vychází do vnějšího světa. Osobní domov přináší pocit bezpečí v nejistém světě.

Společenské uspořádání by se mělo řídit hodnotovými měřítky, která formují svobodné, rovnoprávné a spravedlivé sociální vazby – musí vytvářet domovské podmínky pro všechny bez rozdílu. Společenský domov dává vědomí prožitku svobody, spravedlnosti a rovnoprávnosti každé lidské bytosti.

Vědomí domova konstituuje pocit rovnoprávnosti, neboť základní lidské právo na ochranu před nebezpečím vnějšího prostředí je naplněno. Subjektivní prožitek osobního i společenského domova u každého člověka vyjadřuje lidskost společnosti.

Kořistnická podstata kapitalistického systému a ignorování bytové krize šíří mezi neustále rostoucí skupinou obyvatelstva prožitek osobního bezdomoví. Globalizace tento pocit umocňuje hrubým pošlapáváním práva na společenský domov – všemocná ruka trhu drtí poslední výdobytky svobody, spravedlnosti a rovnoprávnosti. Lidská bytost žije ve společnosti, kde nadvláda ekonomických kategorií permanentně posiluje neschopnost koexistence a likviduje poslední pozůstatky vědomí mezilidský sounáležitosti. V mezilidských vztazích i v mechanismech společenského uspořádání se člověk stává pouhým prostředkem. Lidská bytost se necítí “doma” v interpersonálním kontaktu, jelikož ho vymezují hodnoty zisku, prospěchu a výnosnosti. Triumfuje nejistota, strach z jakéhokoli sociálního kontaktu a neschopnost koexistence. Lidé se vzájemně odcizují, život nabývá podoby brutálního boje a veškeré společenské vazby upadají. Většina obyvatelstva má strach, cítí se ohrožena a vydává napospas nepřátelskému světu. Vzniká pocit společenského bezdomoví … Odcizení nevyvolává pouze realita společnosti, nýbrž i subjektivní postoje. Akceptováním hodnotových měřítek kapitalismu subjekt nejen prohlubuje vzájemné mezilidské odcizení,ale popírá samu podstatu lidství. Egoistický utilitarismus zosobňuje příčinu mezilidského odcizení, osobního i společenského bezdomoví.

V kapitalistickém systému je právo na domov dopřáno všestranně privilegovaným jedincům, disponujícím dostatkem finančních prostředků. Subjektivní prožitek bezdomoví představuje problém nižších příjmových skupin, jímž se nedostává peněz na “koupi” osobního či společenského domova. Vědomí domova spoluutváří identitu a napomáhá důstojnému postavení člověka. Sociálně slabé ohrožuje ztráta vlastní identity a elementární lidské důstojnosti, neboť se v současném společenském uspořádání necítí doma. Bezdomoví zásadním způsobem porušuje právo na svobodnou a rovnoprávnou existenci. – nižší příjmové skupiny námezdně pracujících nemají svobodnou volbu a rovná práva. Kapitalismus pošlapává nepopiratelné právo na osobní i společenský domov.

Osobní prožitek bezdomoví může napomoci radikální niterné proměně, kdy jedinec zavrhne dosavadní postoje i vlastní společenskou pozici. Vzepře se kapitalistickému systému, který napomáhá úpadku mezilidských vztahů. Subjekt bude veden touhou stát se součástí společnosti, jejíž mocenské mechanismy nechápou člověka jako pouhý prostředek, nýbrž naopak napomáhají rozvoji vzájemné sounáležitosti. Hluboká proměna oslabí vliv mezilidského odcizení a tak iniciuje proces vzniku prožitku společenského domova u veškerého obyvatelstva.

Každý má právo vybudovat si zcela svobodně vlastní domov, když se mu osobního nedostává a společenský z niterného přesvědčení odmítá. Squatteři pochopili tuto nepopiratelnost práva na domov, radikální formou proto vzdorují útlaku nesvobody a nespravedlnosti kapitalismu.

Jaké motivy vedou mládež k obsazování dlouhodobě nevyužívaných prostor? Co squattery přimělo k závažnému životnímu rozhodnutí překročit hranice současných zákonných norem? Odpověď na tyto otázky není jednoduchá. Jedná se o mnohovrstevnatý sociální jev, opírající se o různorodou individuální motivaci. Motivace má navíc podobu ryze subjektivního psychického procesu, jehož podstatu tvoří nepřenosná jedinečnost a nejhlubší niternost. Nemohu tudíž odhalit, analyzovat či dokonce hodnotit motivaci někoho jiného, avšak lze zobecnit její hlavní formy.

Všechny myslící bytosti se snaží životní situace řešit v souladu se svými představami a tužbami. Člověk je při překonávání protivenství vnějšího světa a naplňování osobních potřeb vždy veden individuálním zájmem, vyjadřujícím subjektivní představu optimálního řešení určité životní situace. V jakémkoli jednání nacházíme osobní nebo úzce skupinové zájmy.

Kapitalistický společenský systém pošlapává lidskou důstojnost, neboť popírá jedno ze základních lidských práv – “právo bydlet”. Právo se stává výsadou především bohatých, kteří disponují dostatkem finančních prostředků, aby si osobní domov mohli koupit. Námezdně pracujícím je upíráno�Sociálně slabí mohou za naplnění svého práva bojovat všemi prostředky, obsazování dlouhodobě nevyužívaných objektů je proto politiky zcela legitimní. Squatteři bojují za svoji důstojnost a naplňující nezadatelné právo na osobní domov. Neutuchající snaha odstranit prožitek osobního bezdomoví!

Kapitalismus mocenskými mechanismy všestranně prosazuje hodnotová měřítka, opírající se o ziskuchtivé vykořisťování člověka i přírody. Svobody, spravedlnosti, mezilidskou úctu a sounáležitost s přírodou podřizuje ekonomické síle peněz. Svobody volby se tak dostává pouze tomu, kdo si ji může koupit. Námezdně pracující jsou díky svému ekonomickému postavení výrazně omezeni a nemohou se zcela svobodně rozhodovat. Nonkonformní mladí lidé pochopili, že stávající společnost neumožňuje svobodný rozvoj osobnosti. – protizákonným jednáním se snaží vymanit ze systémového útlaku a relativně svobodně rozvíjet vlastní identitu, ve společenství, s jehož hodnotovými měřítky, politickými postoji i názory na řešení bytové problematiky se ztotožňují. V “právním” státě tržního typu je každý politicky oprávněn použít jakékoli prostředky k řešení neuspokojivé životní situace, nesvoboda a nespravedlnost ospravedlňující radikální volbu. Squatteři mají tudíž právo svobodné volby prostředí, ve kterém chtějí žít�

Squatterské hnutí může získat podobu nátlakové skupiny, jestliže jedinou formou motivace zůstane snaha řešit osobní bytovou situaci a touha žít v názorově blízkém společenství. Tato kuriózní lobby vyjednáváním s mocenským strukturami usiluje o naplnění svých vlastních práv a ignoruje oprávněné požadavky ostatních sociálně potřebných. Řada nebydlících tak bude ponechána osudu, přestože bytovou krizi mohou prožívat mnohem tížívěji, avšak z věkových či zdravotních důvodů hledají řešení v obsazení dlouhodobě nevyužívaných prostor. Tržní bytová politika ztrácí povahu závažného celospolečenského jevu, jenž pošlapává právo na osobní domov u nižších příjmových skupin obyvatelstva. Pseudoalternativní mládež se “stará sama o sebe”, čímž akceptuje základní ideový princip stávajícího společenského řádu. Hodnoty kapitalismu triumfují i v prostředí, které je deklarativně odmítá.

Squattery nemotivují pouze osobní či úzce skupinové zájmy, neboť jejich boj by měl podléhat etickým principům. Všeobecné hodnoty lidství se musí stát ideovým pilířem protizákonného úsilí o naplnění práva na domov.

V kapitalistickém systému jsou byty pro většinu nebydlících zcela nedostupné, protože dostatek finančních prostředků nelze získat poctivou prací. Reálné příjmy námezdně pracujících neustále klesají zatímco ceny bytů rostou do astronomické výše. Právo bydlet mají tudíž zaručeno pouze majetkové elity, jež využívají bezprávného postavení pracujících k osobnímu obohacování. Jedno ze základních lidských práv se dostává pouze tomu, kdo si ho může koupit�Mezi etickými principy, které spoluutváří motivaci squatterů by měla být přítomna snah poukazovat na negativní společenský jev v podobě bytové krize. Mladí lidé tak vyzývají k vytvoření bytové politiky, řešící současnou bezvýchodnou situaci námezdně pracujících. Extrémní sebeobětování ve prospěch naplnění práva na osobní domov pro všechny nižší příjmové skupiny. Razantní popření jednoho ze základních ideových pilířů kapitalismu – “každý se má postarat o sebe”. Squatteři se nejen starají, ale dokonce bojují za všechny sociálně slabé nebydlící. Jejich protizákonné jednání je morální výzvou k řešení bytové krize.

Kapitalistické společenské uspořádání všestranně zdůrazňuje význam peněz, veškeré hodnoty proto podřizuje ekonomickému hledisku. Mocenské mechanismy napomáhají triumfu lidského egoismu, neboť ekonomické síle peněz nepodlého pouze člověk či příroda, nýbrž i neuchopitelné duchovní hodnoty jako svobodny, spravedlnost a subjektivní vztah k vnějšímu světu. Ziskuchtivé principy systému napomáhají formovat subjektivní hodnotový žebříček a zcela ovládají sociální vazby. Peníze utváří veškeré sféry života lidské bytosti. Jedině dostatek finančních prostředků zaručuje svobodnou volbu – svobody se dostává pouze bohatým. Squatteři se chtějí vymanit z tohoto společenského útlaku – snaží se vybudovat ostrůvek svobody v despotické společnosti, jejíž mocenské mechanizmy veškeré hodnoty podřizují síle peněz. V jejich motivaci nacházíme neutuchající touhu po svobodě: Nonkonformní mládež může dosáhnout pouze relativní svobody, jelikož z veškerých systémových vazeb nelze uniknout. Cestu ke skutečné svobodě zosobňuje radikální změna, která odsraní útisk nespravedlnosti a nerovnoprávnosti kapitalismu�

Squatteři jsou vedeni rovněž snahou vybudovat společenství, jež ve svém fungování vědomí mezilidské sounáležitosti nadřazuje významu hmotných statků. Vnitřní principy komunity tak oslabují pocit vzájemného odcizení a posilují schopnost koexistence – nezpochybnitelný důkaz, že altruistický hodnotový systém může fungovat v praktickém životě. Vzniká alternativa vůči kořistnickému hodnotovému žebříčku kapitalistické společnosti, který lidskou bytost, přírodu i veškeré duchovní bohatství podřizuje ekonomickému hledisku. Jakékoli alternativní řešení má revoluční rozměr, poněvadž vyjadřuje nespokojenost s daným stavem.

Nezákonné jednání squatterů není motivováno jenom osobními nebo úzce skupinovými zájmy, ale i nezištnými etickými principy. Nesnaží se pouze naplnit právo na osobní domov či žít v názorově blízkém společenství, nýbrž vyzývají k řešení bytové krize, vyjadřují touhu po svobodě a vytváří alternativu k hodnotovému žebříčku kapitalistického systému. Kombinace osobních a úzce skupinových zájmů se snahou o morálně přijatelná řešení závažných celospolečenských problémů.

Squatting je v kapitalismu, jenž pošlapává právo na domov, politicky vždy zcela oprávněný. Kdy je obsazování dlouhodobě nevyužívaných objektů oprávněno morálně: Mladí lidé mají morální oprávnění nedodržovat zákonné normy, když si uvědomují jejich amorálnost a sami se řídí jistými zásadami. – razantní odmítnutí současné politiky bydlení, úsilí ve prospěch dostupnosti osobního domova, hluboká niterná touha po svobodě, snaha vytvořit alternativu současným společenským trendům� V duchu těchto etických idejí musí bojovat za efektivní řešení závažných celospolečenských problémů ve prospěch sociálně slabích. Obsazování dlouhodobě nevyužívaných prostor se stává morálně oprávněnou formou politického konfliktu, jestliže má podobu boje za důstojný život pro všechny bezprávné lidské bytosti.

Kapitalismus není schopen bytovou krizi řešit, neboť mocenskými mechanismy všestranně prosazuje hodnotový žebříček, který lidskou bytost, její svobodu a veškerá práva podřizuje významu peněz. Právo na osobní i společenský domov zcela závisí na ekonomické síle jednotlivce. Squatteři by si měli uvědomit, že jediné účinné řešení osobního bezdomoví spočívá v systémové změně!

Jejich nezákonné jednání vyústí v úsilí o nastolení společnosti, jež každému člověku zaručí prožitek nejen osobního, ale i společenského domova. Radikální mládež by měla hledat společenskou alternativu, aby všichni mohli pocítit prožitek svobodného, spravedlivého a rovnoprávného postavení.

V Praze 8.ledna 1999 Jaroslav Puchmertl

Použitá literatura:

G.Bachelard – La Poetique de l´espace, Paříž 1957

O.F.Bollnow – Neue Geborgenheit, Stuttgar 1955

M.Heidegger – Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947

– Vorträge und Aufsätze, Pfullingen 1954

E.Levinas – Totalité et Infini, La Haye 1961

G.Marcel – Etre et Avoir, Paříž 1935

K.Marx – Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844, Praha 1961

F.Nietzcshche – Tak pravil Zarathustra, Praha 1967

J.Patočka – Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1938