praha.squat.net

Brno – Francouzská ul.

16. – 17.X. 1999

Jeden z opuštěných, chátrajících domů na Francouzské ulici v Brně, v tzv. “brněnském Bronxu,” obsadila demonstrativně ve dnech 16. – 17.X. 1999 skupina dvaceti aktivistů a příznivců občanského sdružení Wera, které chtělo tímto způsobem upozornit brněnský magistrát na to, že se ve městě nachází přes dva tisíce neobydlených objektů, přičemž v ubytovnách a sociálních zařízeních pro lidi v kritické sociální situaci je pouze 170 míst.

Na “dočasný” squat byl vyvěšen transparent “Obsaďte mě, chátrám” a interiér aktivisté zútulnili obrazy s přírodní tematikou. Účastníky tohoto “happeningu” opakovaně perlustrovala policie, ale z úředníků magistrátu, jimž byla akce určena především, se “squatery” diskutovat nepřišel nikdo.

Brno – Kociánka

11.VI. 2000

K dalšímu demonstračnímu obsazení dlouhodobě nevyužívaného objektu došlo 11.6. 2000. Bývalou budovu internátu na Kociánce obsadilo symbolicky na jeden den asi sto mladých lidí, kteří tak chtěli dát najevo, že v Brně po uzavření klubů Šedé litiny a Vaňkovky, chybí alternativní kulturní centrum. Na Kociánce proběhla výstava prací studentů brněnských výtvarných škol, autorské čtení a akustické koncerty. Stejně jako v případě Francouzské ul. byl objekt po skončení akce uklizen a v klidu opuštěn.

Mlýn Valcha – Dvůr Králové

Konec října 2000 – 22.III. 2001

V budově bývalého mlýna v Jiráskově ulici s přilehlou rozsáhlou zahradou se dvanáctičlenná skupina squaterů pokusila vybudovat společenské kulturní autonomní centrum. Asi týden po obsazení je zástupce firmy Nyppo, která je vlastníkem objektu, vyzval k okamžitému opuštění budovy, přičemž vyhrožoval zásahem policie. Squateři ultimátum odmítli a provedli nezbytná opatření proti případnému útoku – ten se však nekonal.

V listopadu “posádku” mlýna posílila skupina squaterů ze “Statku,” který nechal jeho soukromý majitel pan Kužela vyklidit za asistence policie. I když se squateři pokoušeli “Statek” bránit, tak v situaci, kdy soukromý majitel nechal traktorem strhnout přilehlou stodolu a vyhrožoval i stržením obytné budovy, byl další odpor nereálný.

Mlýn byl přes svoji značnou schátralost legálně obýván až do konce 90. let, kdy jej opustila poslední nájemnice paní Zemanová, jejíž rodina tam žila a pracovala od konce první světové války a vyjádřila squaterům svoji podporu. Novým obyvatelům mlýna se poměrně rychle podařilo dům po technické stránce “zprovoznit” – oprava střechy, rozvodu vody a el. proudu. V prvním patře byla zřízena společenská místnost a začalo se s úpravami hospodářských prostor pro instalace chystaných výstav. V listopadu 2000 se mlýn stal terčem útoku skupiny nazi-skinheads, ale podařilo se jim vytlouci jen několik oken… Se sousedy vycházela squaterská komunita dobře a tak se obyvatelé mlýna rozhodli, že 7. dubna 2001 představí své sociálně-kulturní centrum veřejnosti. Za tímto účelem byla ve mlýně instalována řada obrazů a artefaktů.

19.3. 2001 se do mlýna dostavili tři zmocněnci firmy Nippo a ultimativně vyzvali squatery, aby do jedné hodiny objekt opustili. Ti to odmítli s poukazem na to, že je ho nejen “technicky” nemožné vzhledem k vystaveným obrazům a dalším předmětům, ale že nemají ani kam jít. Po dvou dnech klidu zaútočila 22.3. 2001 v 6:30 h na mlýn policie a zadržela všech dvanáct obyvatel. Policisté se psy prohledávali (rozuměj demolovali) jednotlivé místnosti – vysypávali šuplíky, shazovali police, házeli na zem knihy, potaviny atd. Přeřezávali přípojky k elektrickým spotřebičům i sluchátka k volkmenům… Všichni zadržení byli podrobeni dvanáctihodinovým výslechům a policie jim sdělila, že jsou obviněni z nedovoleného užívání cizího majetku. Formální záminkou k vyklizení bylo údajné hledání drog, a co je zajímavé, i tiskovin!

Co se týká drog, tak mimo kávy, balíčku tabáku, cukru a soli nebylo nalezeno nic a z tiskovin policisté objevili celý ročník Rudého práva. Squat Mlýn byl firmou Nippo tolerován skoro čtyři měsíce a to, že k vyklizení došlo čtrnáct dní před jeho oficiálním otevřením pro veřejnost, svědčí o tom, že skutečným důvodem vyklizení byla snaha zlikvidovat rozvíjející se nezávislou kulturně-sociální aktivitu.

Zda je někdo ze squaterů vystaven soudní represi, jak jim vyhrožovala policie, není známo.

Šafránka – Praha 6

Červenec – poč. září 2002

Skupina aktivistů pražské anarchistické scény obsadila od konce devadesátých let opuštěný, památkově chráněný statek Šafránka, jehož vlastníkem byl Magistrát hl. m. Prahy. Jak uvedli ve svém prohlášení, jejich cílem bylo:

“Vytvořit na Šafránce prostor pro nekomerční aktivity, začínající kapely, divadla a umělce. Propagovat etické (vegetariánské a veganské stravování) myšlenky samosprávy a organizace zdola. Vytvořit zázemí pro svobodné diskuze a přednášky… Tento svobodný chce být příležitostí pro tvůrčí seberealizaci, je otevřený Vám všem…”

19.7. 2002 v 19:00h se dostavili zástupci magistrátu a členové bezečnostní agentury a vyzvali squattery k opuštění objektu do půl hodiny. Část squaterů se začala skutečně “vystěhovávat,” zatímco osmičlenná skupina se opevnila na půdě a střeše, kde vyvěsili černé a černorudé vlajky a ultimátu se odmítli podřídit. Narozdíl od obležení Milady nebo Ladronky, se policie a bezpečnostní agentura tentokrát nepokusily obránce skutečně izolovat. Policie se omezila pouze na perlustrace přítomných a radní Blažek se vyjádřil “že město proti squaterům nezakročí násilným způsobem.” A tak zatímco před hlavním vchodem do statku hlídkovala policie nebo bezpečnostní agentura, na zahradě zadního traktu vznikl improvizovaný tábor sympatizantů, kde na podporu obránců proběhlo několik kulturních akcí (divadlo, taneční párty, přednášky atd.).

23.7. demonstrovalo před pražským magistrátem cca 40 anarchistů s hesly “Chcete ruinu, nebo Kulturně sociální centrum?” Podobná solidarizační akce proběhla i v Brně. Přes značný zájem sdělovacích prostředků se squaterům nepodařilo o svém kulturně-sociálním projektu s žádným kompetentním představitelem města jednat. Magistrát se tenkrát rozhodl nechat squatery postupně “vyhnít” a omezit se pouze na monitorování dění kolem statku a stálé hlídkování bezpečnostní agentury. Počátkem září 2002 Magistrát prodal Šafránku soukromé firmě a squateři ji opustili.

Ladronka

V posledních dvou letech své existence se Autonomní centrum sice vyprofilovalo spíš jako alternativní klub, ale i tak hrálo významnou roli v antiautoritářském hnutí (organizační a technické zajišťování demonstrací, benefiční akce pro autonomní tisk a aktvity atd.).

Co se však ukázalo jako důležitější byla změna postoje části obyvatel ze sousedství od aktivní sympatie (v r. 1995 podepsalo petici na podporu Ladronky a jejího projektu cca 300 občanů z okolí) v pasivitu a u některých i aktvní odpor. K tomu zčásti přispělo zúžení programové náplně Autonomního centra a tudíž i omezení “komunikace” se sousedy a antiglobalizační demonstrace v září 2000, které díky následné kampani v médiích, vedly mimojiné i k tomu, že veřejnost začala anarcho-autonomní aktivity vnímat negativněji než dřív.

9.11. 2000 ráno zaútočili na Ladronku příslušníci městské policie za osobní přítomnosti radních Blažka a Dvořáka. Jako záminka a politické zdůvodnění k této akci jim sloužil text petice se stovky místních občanů, v němž si stěžovali na hluk a nepořádek v okolí statku… Policistům se podařilo vyrazit bránu a většinu squaterů zadržet v hlavní budově. Pouze čtyřem se podařilo nakrátko zabarikádovat na půdě a potom ustoupit na střechu. Magistrát nasadil do akce 60 – 80 policistů, včetně zásahové jednotky, a čtyři požární vozy. Podpora 30 – 40 aktvistů, kteří se před Ladronkou sešli, nemohla vyklizení zabránit. Kolem 18 hod opustili čtyři obránci (z toho dvě dívky) střechu. Celá akce proběhla bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí a podle renomovaných právníků se radní Dvořák a Blažek svým jednáním dopustili řady přestupků, ne-li trestných činů. Po vyklizení proběhlo několik protestních demonstrací s účastí 400-500 osob a policie Ladronku střežila nepřetržitě až do prosince, kdy ji vystřídala bezpečnostní agentura.

Část squatterů obsadila dům v nedaleké ???Hošťálkově ulici, odkud se museli do jara 2001 rovněž vystěhovat. Od vyklizení je Ladronka střežena bezpečnostní agenturou, jinak je objekt prázdný a slíbený termín rekonstukce byl již několikrát z finančních důvodů posunut, naposledy na rok 2004.

Staré Střešovice – Praha

Červen 1995 – ?

Kolonie dělnických domků ve Starých Střešovicích byla v pol. 8O. let určena k asanaci. Rozhodnutí o demolici bylo sice v r. 1990 zrušeno, ale život se do zdevastované lokality již nevrátil. V červnu 1995 obsadila skupina mladých lidí první domek č. 79 a v říjnu téhož roku je obsazen i další, č. 96. Střešovické squaty zpočátku nestály o publicitu a jeich obyvatelé se zaměřili na postupnou rekonstrukci svých nových domovů.

V listopadu 1998 založila takto vzniklá squaterská komunita občanské sdružení s názvem Dobročinný spolek Medáků ve Starých Střešovicích, který zahájil jednání s vlastníkem objektů, Magistrátem hl. m. Prahy o legalizaci obsazených objektů. V květnu 1999 squateři začali využívat třetí objekt č. 946.

Projekt Medáků komunitního sociálního centra získal širokou podporu dalších občanských iniciativ a institucí, místních občanů, ale i některých odborů Magistrátu hl. m. Pahy a starosty Prahy 6, P.Béma.

Cíle projektu:

– Rozvoj komunitních vztahů v lokalitě Starých Střešovic.

– Otevření místa pro komunikaci, setkávání a vzdělávání prostřednictvím kulturních programů spojujících více generací.

– Poskytnutí nového prostoru pro prezentaci soudobé umělecké tvorby, nahlédnutí do dřívějšího způsobu života oživením tradic a znovuobjevením atmosféry domků venkovského charakteru.

– Vytvoření prostoru pro dlouhodobé sociální bydlení mladých lidí, poskytnutí základního poradenství a krátkodobého azylového bydlení mladým lidem v sociální nouzi.

24. září 2000 Medáci oficiálně představili svoje prostory a projekt veřejnosti. Díky pestré nabídce kulturních a vzdělávacích programů (koncerty, divadelní představení, vzdělávací pořady, výtvarné dílny pro děti), celkové útulnosti a klidné atmosféře místa se Medáci stali vyhledávaným místem návštěvníků všech věkových kategorií. Nekonečná jednání s úřady vyústila ve vyhlášení veřejného konkurzu na využití všech tří obsazených objektů v březnu 2002. V dubnu 2002 rozhodla městská část Prahy 6, které byly objekty mezitím převedeny do vlastnictví, o výsledcích konkurzního řízení. Dům č. 946, kde Medáci provozovali Šumící haltýř, byl prodán soukromému zájemci, dům č. 96, hlavní prostor, kde se konají kulturní akce, je v provozu bar, byl dán do pronájmu T.Klímovi a pouze objekt č. 79 získali do pronájmu Medáci a jejich projekt skončil na druhém místě.

Vzhledem k nejasnostem a vážnému podezření z neobjektivnosti výběrového řízení, jej Dobročinný spolek Medáků odmítl uznat a proti jeho výsledkům se odvolal. (Projekt Medáků totiž počítá s provázáním aktivit v objektech č. 79 a 96 a výsledek konkurzu tak v praxi znamená nemožnost tento projekt realizovat.) V červenci 2002 jsou Medáci vyzváni k opuštění objektu č. 96 a jeho předání MÚ Prahy 6 – ti to odmítají s odůvodněním, že čekají na výsledek odvolání.

V srpnu a začátkem září 2002 se situace vyhrotila a “vítězný” nájemce T.Klíma se pokusil Medáky vystěhovat pomocí soukromé bezpečnostní agentury. Squateři zajišťují dům č. 96 barikádou a s podporou sympatizantů v něm nepřetržitě drží hlídky a obracejí se na soud. Ochranka se po několika dnech stahuje a kulturní aktivity pokračují v obvyklém rozsahu.

To, že Medáci neuznali výsledky výběrového řízení, znamenalo, že ztratili i nárok na využívání druhého objektu č. 79 a v únoru 2003 jsou znovu vyzváni k opuštění objektů. Jelikož objekty má vyklidit Občanské sdružení Medáků ve Starých Střešovicích, squateři ho rozpouštějí a zakládají Občanské sdružení Slovanská Lípa, na níž se tudíž rozhodnutí o vystěhování nevztahuje. Kulturní a společenské aktivity tak ve Starých Střešovicích pokračují ve stejném rozsahu jako dřív.

Narozdíl od anarchoautonomních squatů se Medáci nebránili využívat finanční podporu formou grantů od nevládních organizací a nadací jako je Open Society Fund Praha a svým celkovým zaměřením mají spíš blíž k nevládním občanským a ekologickým iniciativám (s nimiž také úzce spolupracují), než k anarcho-autonomní scéně. Každopádně vedle Milady jsou Staré Střešovice druhým skutečným a hlavně aktivním squatem v Praze a jako takové si zasluhují podporu.

Ulice Lodná – Bratislava

Červen 2000 – 4.9. 2000

K prvním pokusům o squatování v Bratislavě došlo až na podzim 1999, kdy skupinka nadšenců začala postupně vyklízet a upravovat několik let prázdný dům v Podtatranské ulici. Těsně před tím, než se tam stačili noví obyvatelé nastěhovat, nechal majitel dům obsadit bezpečnostní agenturou a tím bylo vytvoření komunitního autonomního centra znemožněno.

K dalšímu pokusu došlo v červnu 2000, kdy asi desetičlenná skupina mladých lidí obsadila opuštěný dům na Lodné ulici v centru Bratislavy. Díky velké podpoře a aktivní pomoci přátel se během krátké doby podařilo zobytnit a zprovoznit většinu obývacích prostor. Využívána byla společenská místnost, kuchyň i sklepní prostory. Squateři na Lodnej provozovali “podzemní sklepní bar,” infoshop, konalo se tam několik videoprojekcí a přednášek o MMF, globalizaci a INPEGu. Proběhlo tam i několik menších výstav.

Slibně se rozvíjející autonomní iniciativa však narazila na záměr vlastníka – Okresný úrad Bratislava I., který dům nechal na poč. září vyklidit policií, patrně s cílem později ho odprodat či jinak komerčně využívat.

4.9. 2000 proběhla před vyklizeným domem menší protestní akce a někteří z vystěhovaných squatterů ho znovu obsadili. Neustálý tlak policie a úřadů však další aktivity v domě znemožnil. Na Lodnej žilo 10-12 stálých obyvatel a krátce před vyklizením už 30. Většinou šlo o aktivisty a sympatizanty anarcho-autonomího hnutí.

“Přestože Lodná trvala jen krátce, představovala po nás velkou zkušenost…Fenomén squattingu je potřebné rozšířit i na Slovensku a s obsazováním objektů je nutné zároveň projevit nespokojenost s bytovou politikou, s nedostatečným sociálním zabezpečením lidí, poukazovat na machinace s nemovitostmi, při kterých vznikají zisky, za kterými však nestojí žádné vytvořené hodnoty, a na absenci spontánních kulturních center.

Proto: Obsaďte a žijte!

z textu komunity na Lodnej po vyklizení
…

Místo doslovu

Po listopadovém převratu sdílela řada lidí názor, a to včetně některých “veteránů” undergroundu, že se postoj nové politické moci, ale zejména celé společnosti, k okrajovým sociálně-kulturním experimentům změní a že je bude možné skutečně realizovat jak bez politických tlaků, tak bez diktátu trhu. Nasměrování společnosti a politický vývoj už na samém počátku 90. let ukázal, že takové iniciativy budou pro nově se etablující systém stejně nepřijatelné jako pro ten předchozí. Už pouhá existence squatterských komunit ve většině případů naráží na komerční zájmy konkrétních zájmových skupin či jednotlivců.

Od roku 1990 do roku 2002 došlo na území bývalého Československa k víc jak třiceti pokusům o nelegální obsazení dlouhodobě nevyužívaných objektů, většinou ve vlastnictví obcí. Drtivá většina squaterů se hlásila k různým proudům formujícího se anarcho-autonomního hnutí a jeho aktivistům se v devadesátých letech z obsazených objektů na nějaký čas opravdu podařilo vytvořit alternativní kulturně-sociální centra tohoto hnutí. To platí zejména o Sochorce, Ladronce, Miladě, Zeleném Dvoru u Košic a Lodnej v Bratislavě. Většinu squatů se podařilo majitelům za pomoci policie i bezpečnostních agentur v krátké době bez většího odporu zlikvidovat.

Na vážnější odpor však “moc” narazila při obraně Sochorky, Ladronky, Zenklovky, zejména Milady, ale i Medáků. V Brně pak při obraně hotelu Varšava. Tedy všude tam, kde se squaterské komunity mohly opřít o širší aktivní podporu a solidaritu dalších aktivistů anarcho-autonomního hnutí, popř. jiných iniciativ i lidí z okolí.

Ale nesquatují pouze anarcho-autonomové. Některé domy obsadily skupiny tzv. “alternativní” apolitické mládeže, které nebyly nějak vyhraněněji politicky vyprofilované, což byl zejména případ Zlaté lodi a v současné době Medáků. Ale u všech typů squaterských komunit, bez ohledu na jimi deklarované (či nedeklarované) politické postoje, převažovala touha žít v pospolitosti, žít v kontaktu s lidmi stejné, nebo podobné hodnotové orientace, sdílet s nimi společný prostor, spoluvytvářet ho a spolurozhodovat o něm. Tedy snaha o uskutečnění samosprávy – přímé demokracie, alespoň v menších celcích. Každá ze zde uváděných squaterských komunit však prošla vnitřním vývojem a pokud jim bylo dopřáno udržet se delší dobu, docházelo v nich k přirozenému vývoji a proměnám, které na původně deklarované zásady mnohdy navazovaly už jen volně.

Obsazováním prázdných objektů si squateři neřešili a neřeší pouze svoji bezprostřední tíživou sociální situaci a motivace, proč obsazovat, se u jednotlivců i komunit dost liší. V některých případech šlo především o realizaci kulturně-sociálních center, jindy to byla snaha o akcentování politického rozměru obsazení (a to platí zejména o krítkodobé demonstrační squatování např. v Karlových Varech a v Brně). Je zajímavé, že squaterům ze Starých Střešovic, kteří se nejméně sociálně-politicky vymezují, se jako jediným podařilo navázat kontakt se sociálně potřebnými a několik bezdomovců u nich skutečně našlo střechu nad hlavou.

Velkou slabinou squaterských komunit bylo (a je) proměnlivé složení a věk jejich obyvatel, z nichž většina patřila mezi hledající. Dá se říct, že skutečně funkční komunity, které se více či méně přiblížily cílům, jež si na počátku vytyčily, potřebovaly na svoji vnitřní stabilizaci nejméně jeden rok, než se jejich sociální a “organizační” struktury zaběhly a byly schopné vytvořit sociálně-kulturní centra opřená o vypracované konkrétní projekty a schopné se o obsazené objekty starat. To platí zejména o Ladronce, Miladě, Medácích, Zlaté lodi, Sochorce a Zeleném Dvoře.

Squateři v praxi nepoukazují pouze na neudržitelnou bytovou situaci, ale zpochybňují tak z morálního hlediska i základní právo kapitalismu – právo vlastnit. Nebezpečí, jaké z toho pro systém plyne je zřejmé, a proto se snaží squaterské aktivity kriminalizovat, potlačit, popř. jim otupit ostří (např. jednáním o legalizaci, vyhlášením konkurzu nebo přislíbením náhradních prostor). V řadě případů však sama represivní moc při likvidaci squaterských komunit dané zákony překračuje a porušuje.

Jednoznačně protiprávní byl zásah policie proti obyvatelům squatu Českomoravská a Nová Zahrada v Brně. K porušování zákona a překračování pravomocí ze strabny policie došlo i při vyklizení hotelu Varšava v Trutnově, při vyklízení Ladronky a jako takový se dá hodnotit i postup bezpečnostní agentury při obléhání Milady. Většina razií proti squaterům byla policií později zdůvodňována, jako by šlo o akce proti prostředí, kde se konzumují, či distribuují drogy. Zde je nutné podotknout , že anarcho-autonomní hnutí jako takové tvrdé drogy odmítá už ze své podstaty a Autonomí centra Ladronka, MIlada, ale i další squaty otevženě deklarovaly blokádu tvrdým drogám – “droga podporuje systém.” Některé zákroky policie se staly předmětem vyšetřování Inspekce min. vnitra a trestního stíhání policistů – šlo však většinou o formální řízení bez vyvození skutečných postihů, které by zamezily opakování podobných případů. Na obranu squaterů několikrát vystoupily i nevládní občanské iniciativy Český Helsinský výbor, Host, Nadace Tolerance. Stalo se tak zejména v případě Hlaky Fouskové vězněné a souzené za “napadení” policistky při vyklízení Zlaté Lodi a v případě razií na Českomoravské a na Ladronce. Za zmínku stojí, že iniciátorem vyklizení bývá sama policie, která vyvine na majitele objektu nátlak, aby jej nechal vyklidit. S největší pravděpodobností se tak stalo z popudu protiextremistického oddělení v případě vyklizení Zenklovky a obléhání Milady.

Postavení squatterských iniciativ v Čechách a na Slovensku je značně rozporuplné. Přestože bylo jenom v Praze na konci 90.let registrováno přes čtyři tisíce neobydlených domů (je pravda, že řada z nich už byla rekonstruována, nebo zajištěna, ale nemalý počet i stržen) aktivně se obsazování v letech 1990-2002 zúčastnilo odhadem přes tři sta osob, většinou ve věku 17-20 let z anarcho-autonomního nebo alternativního prostředí, které v některém ze squatů žili alespoň měsíc. Nemůžeme tedy hovořit o tom, že u nás existuje skutečné squaterské hnutí s širší sociální základnou, které by pro stávající systém představovalo vážný sociálně-politický problém tak, jako tomu bylo v Holandsku, Dánsku nebo v Berlíně.

Tato situace ovšem vyžaduje i jiný přístup, taktiku a postoje k majitelům a celémo systému. Obecně platí, že squatteři mají v podstatě pouze čtyři možnosti:

(1) Obrazně řečeno “hodit systému rukavici,” odmítnout jeho stávající právní řád a hodnoty a pokud má hnutí dostatečně širokou sociální základnu, pokusit se s podporou radikálních politických, ale i občanských a charitativních iniciativ o prlomení a změnu legislativy – tzn. změnu zákonů v oblasti bytové a sociální politiky, což byl případ Holandska na přelomu 70. a 80. tel, ale i Západního Berlína ve stejném období.

(2) Kombinovaný přístup – “hodit rukavici” a zároveň vypracovat projekty na využití zasquatovaných prostor. Pro ně získat podporu odborníků z různých odvětví a ty potom předložit vlastnákům, jednat o nich a zároveň mobilizovat své příznivce pro případnou násilnou konfrontaci. Tedy právní normy “akceptovat” a pro sebe si vybojovat “výjimku.” Takový přístup zvolila Kodaňská Christiánie v 70.letech a squaty ve Východním Berlíně v letech 1989-92.

(3) Obsazení legitimizovat kulturně-sociálními aktivitami a projekty s poukazem na údržbu chátrajících objektů a jejich “konzervaci.” Od počátku se snažit o dialog s majitelem, přesvědčit jej o tom, že tyto aktivity a projekty jsou pro společnost přínosem a pokusit se alespoň o částečnou změnu ve vnímání této problematiky jak u veřejnosti, tak úřadů i sociálních pracovníků atd., popřípadě si zajistit jejich aktivní podporu, což je jediný možný postup v situaci, pokud hnutí nemá reálnou sociálně-politickou základnu a podporu. Taková je situace v bývalém Československu bez ohledu na to, co jednotlivé squaty deklarovaly a deklarují.

(4) Obsadit a přežívat. Poměrně rozšířený způsob, praktikovaný bezdomovci v různých zemích a tedy i u nás. Tedy: V obsazených objektech žít pokud možno nenápadně, nezapojovat se do žádných aktivit a “nedělat problémy.” Tento způsob se paradoxně vyplácí a pokud se takoví “squateři” vyvarují další trestné činnosti, mohou přežívat i několik let za vědomí policie i majitele.

Fenomén squattingu ve všech jeho podobách (zejména 1-3, u č.4 závisí případ od případu) se v každém ohledu dá hodnotit pozitivně jako jedna z forem občanské neposlušnosti. Za zvlášť důležité se dá považovat to, že ve světě ovládaném tzv. “volným trhem,” odcizujícím a deformujícím mezilidské vztahy, vznikají spontánně ve squaterských iniciativách komunity, hledající jiné formy soužití a organizace než jakými jsou ty, které panují ve většinové společnosti. Příklady Ladronky, Milady, Zlaté Lodi, Medáků a dalších jsou zároveň ukázky fungujících ostrůvků alternativy, které začínaly z ničeho a přesto se jim podařilo své zdánlivě “utopické” představy alespoň částečně zrealizovat. Zároveň s tím se squaty staly pro své obyvatele skutečnou “školou.” Např. většina squaterů z Ladronky je aktivní i dnes, někteří provozují infokavárnu Utopie, nebo další infocentrum v Sochařské ulici, popř. pracují jako streetworkeři atd…

Squaty se též stávají součástí spontánního antifašistického “hnutí” (dá-li se to tak nazvat). Aktivity s touto tématikou nebo etnické večery bývají do programů zařazovány dost často a některé squaty se proto staly i terčem fašistických útoků (Sochorka, Buďánka, Ladronka a Zelený dvor, který byl fašisty dokonce vypálen).

Do postavení “squaterů” se ovšem dostávají i lidé slabších sociálních vrstev, kteří nejsou schopni vzhledem k stoupajícím životním nákladům a nezaměstnanosti platit nájemné (informace z televizního zpravodajství z února 1999). A možná, že právě tento fakt je jednou z příčin toho, že i když jsou squateři mnohdy vystaveni tvrdé policejní represi (viz Českomoravská, Nová Zahrada, Sochorka atd.), následná soudní represe je v porovnání s ní velmi mírná. Dosud bylo podáno trestní oznámení na cca 30 squaterů podle §249a. Šlo o šest obránců Nové Zahrady, o šest squaterů ze Zenklovky (dva z nich dostali podmínku), o čtyři obránce Milady a zbytek dalších případů připadá na squatery z Valchy. Většina trestních stíhání byla amnestií prezidenta republiky zastavena a obránci Milady ???(někteří) dostali symbolické tresty – několik desítek hodin veřejných prací. Žádný soud se tedy neuchýlil k tvrdé represi, aby další potenciální squatery odradil. Takový přístup může být motivován snahou “nepřilévat olej do ohně” (tvrdá represe by mohla vyvolat vlnu solidarity s odsouzenými a tímpádem i obrátit pozornost na samotný problém squattingu a dát mu pak širší rozměr), ale i vědomím, že squaterů je u nás méně než prázdných objektů a taková represe se tedy jeví jako zbytečná. Nicméně, problematiku squattingu si uvědomují i represivní složky. Dokladem toho je brožura z r.2001 – Policie a sociální radikalismus, vydaná Českým Helsinským výborem a Střední policejní školou v Praze 9, kde je squattingu věnováno necelých pět stran (viz příloha). Jde o jakýsi návod, jak mají policisté postupovat. Squatting je zde pojímán jako součást radikální levicové politické scény (což však vždy neplatí) a určitá sociálně-politická hodnota mu je tedy přisuzována i v českých podmínkách.

Roman L.